Reakce na recenzi:

terka - @ 13.12.2018

Dnes nechci psát standardní recenzi na předem určenou nahrávku, ale ráda bych vám doporučila tuto jedinečnou americkou kapelu, která je považována za nástupce velkých Kansas. A jelikož jsou Proto-Kaw jejich přímí předskokani i potomci, musím logicky začít u nich. Kansas byli jednou z nejpopulárnějších kapel mého táty. Poslouchal je pravidelně. V poličce měl všechny jejich desky (možná ne úplně všechny, ale většinu určitě). Pak je překupoval na cd a některé po dalších letech přikoupil ještě brácha. Ten je samozřejmě také poslouchal, ale pro něj byli jen jedni z mnoha. Už v tom nebylo to kultovní velikášství.

Jeden den donesl bratr domů album Before Became After. Řekl nám (tedy mně úplně ne, protože jsem byla v začínající pubertě a moc tomu nerozuměla), o koho jde. Otec se k nové kapele zpočátku stavěl dost nedůvěřivě. Nechtěl věřit, že by nějací Proto-Kaw dokázali jeho Kansas nahradit. Desku si přehrál jenom brácha, ale když se jednou bytem nesla monstrózní píseň Leaven, ze které faraónský duch starověkého Egypta sálá jako roztopená kamna, přiběhl i táta a nechápajíc žasl. CD si okamžitě odnesl k sobě a pozorně jej poslouchal. Pak se prý vrátil a začal vyprávět o svých dojmech a pocitech, které z té muziky načerpal - doslova hodinový monolog. Byl jako u vytržení a svůj přístup k novicům úplně přehodnotil. Během pár dnů se dokupovaly další desky.

Ptáte se proč o tom tak zeširoka vyprávím? No proto, že já na chlup stejné pocity včera zažila také. Nejdřív jsem si pustila desku Forth, ze které jsem v Jiříkově vidění ještě teď. Vzápětí Before a v závěsu hned The Wait of Glory. Ještě nikdy se mně nestalo, abych zůstala trčet u třech desek od stejné kapely. Co je tedy na Proto-Kaw tak jedinečného? Čím dokáží člověka zblbnout natolik, že zapomene na čas a zůstane u jejich muziky několik hodin v kuse? Je to především osobitost, nezaměnitelnost a ohromná originalita, s jakou dokáží smíchat několik hudebních stylů v jednu obrovskou působivou masu, v jeden nekončící hudebně-vášnivý proud. Teď se budu opičit po tátovi a bráchovi, když si vypůjčím některá jejich slova a řeknu, že v nich slyším celou art-rockovou nádheru sedmdesátých let, kterou kombinují s jazzovými postupy Return to Forever, folkovými esencemi Fairport Convention, symfonickým burácením Renaissance, a nad vším ční duch Livgrenova druhého pracoviště Kansas.

Tři desky Proto-Kaw rozdělené mezi letopočty 2004, 2006 a 2011 mají vkusně sofistikovanou tvář a na člověka dokážou zapůsobit neuvěřitelně pozitivně. V jednotlivých písních často uslyšíte flétnu a saxofon, ale ne po vzoru Jethro Tull nebo Weather Report, tady ty nástroje zní romanticky a dynamicky zároveň a i schema je jiné. Lynn Meredith má příjemně pevný a dospělácký hlas, zpívá uvolněně, ale umí přitlačit a vyjadřuje se také dramaticky. S hudbou Proto-Kaw je dokonale srostlá. Kapela v některých textech čerpá z historie a není pro ni nic jednoduššího, než doplnit slova hudbou, která tu událost dokáže umocnit.

Chtěla bych doma mít víc takových kapel, jako jsou Proto-Kaw. Jestli jsou tady jedinci, kteří jejich muzikou žijí podobně jako já a navíc vědí o skupinách hrajících na podobné bázi, ať mně jejich jména sdělí. Strašně ráda si doplním sbírku. Po světe dnes běhají tisíce kapel hrajících takzvaný novodobý neoprogresivní model, ale kolik jich je na takové úrovni a skladatelsky tak vyspělých, aby dokázali předvést něco podobného jako Proto-Kaw? Těším se na vaše tipy.