Reakce na recenzi:

Judith - @ 22.10.2022

CD vydané roku 1999 mám doma dlouho a poslouchám ho poměrně často, teprve teď jsem si ale pořádně pročetla booklet a jeví se mi, že tuhle sestavu Marillion zabilo zkrátka špatné plánování a stres. Kapela byla po úspěchu Misplaced Childhood tlačená vydat co nejdřív novou desku (práce na ní se ještě nerozběhla a už byly zamluvené termíny koncertů) a hlavně udělat další hit - když Incommunicado dostatečně rychle a vysoce nezabodovalo v USA, tamější část plánovaného turné byla okamžitě zrušená. Taková "tvůrčí" atmosféra může sice jednorázově vybičovat k výkonu - Clutching at Straws není vůbec špatná deska, naopak, a kvalitou bonusového materiálu byli účastníci po letech překvapeni spíš příjemně -, nicméně se nevyhnutelně podepíše na lidech.

Fish potřeboval vypadnout z kolotoče intenzivního koncertování a neviděl zřejmě jiné řešení než černobílé buď / anebo (zbytek kapely nejspíš nepociťoval situaci tolik neúnosně, takže byli ochotnější naslouchat managementu, který měl jasno: dojit, co jen to jde). V této době se oženil a chtěl čas i pro svůj život, mimo jiné se stěhovali do nového domu a on žil měsíc s krabicemi u Mosleyových. V hledání úlevy v alkoholu nebyl sám, Mark Kelly vzpomíná, že si spolu jednou pustili film a otevřeli velkou láhev a obojí bylo u konce zároveň, ale nervy měl na pochodu asi nejvýrazněji - jednou ve studiu hodil po Rotherym sklenicí, protože se mu nelíbilo, co hraje; Pete Trewavas se toho večera cestou domů vyboural v autě. Spokojený nebyl nikdo, zástupce nahrávací společnosti zase jiného dne pod dojmem toho, co ve studiu viděl, omylem natankoval místo benzínu naftu, ale nikdo nedokázal říct: odložme to, dejme si pauzu. Fish tedy rozehrál velkolepou partii "tak už mě vyhoďte, ať to máme za sebou" a pro úspěch této zoufalé mise byl protivný, jak jen to šlo.

Okolnosti se propsaly i do materiálu desky, která byla původně plánovaná jako zřetelněji koncepční album s fiktivní postavou Torche, spisovatele procházejícího tvůrčí krizí, který hledá útěchu v láhvi. Je to on, komu na obalu čouhá z kapsy klaunský kostým; po postavě "vnitřního dítěte" na silně osobní Misplaced Childhood tedy jakýsi náznak návratu, mrknutí na posluchače znalého prvních desek. Booklet se měl nést v duchu jakéhosi nebeského baru, kde by byli vyobrazeni známí pijáci uměleckého světa, ale i z tohoto konceptu zbylo vlivem neúprosných termínů jen torzo - Mark Wilkinson dostal na dopracování obalu jedinou noc (proto je tam ten škaredý rámeček, v předpočítačové době to prostě větší a lepší nestihl).

Pokud jste si stejně jako já již dostatečně procvičili krční svaly kroucením hlavou nad zaslepeností a pitomostí managementu, pojďme konečně k hudbě. Na prvních dvou deskách Marillion předložili sadu polodrahokamů s jedinečnou krystalovou mřížkou - co skladba, to klenot. Na Misplaced Childhood si vyzkoušeli jednodušší písňovou formu a zaměřili se na výrazné melodie. Clutching at Straws pak prozkoumává možnosti atmosféry a trvání - volím toto slovo raději než "opakování". Vůbec by mi nevadilo mít hodinovou verzi takřka každé skladby, jejich nosná síla někde na půl cesty mezi melodií a rytmem, horizontální houpavost Slainte Mhath, švihavý pohyb Torch Song, soustředěné bubliny naplněné naléhavým voláním ve Warm Wet Circles, to všechno je zkrátka úchvatné.

Musela jsem teď podle textů dohledat názvy skladeb, abych uvedla, o kterých pasážích mluvím, protože při poslechu neumím vnímat tohle album jinak než jako celek; nikdy ho nemůžu vypnout před koncem nebo si pustit jen něco. Vše se do sebe nesmírně plynule zavíjí a přelévá, změní se jen jeden nástroj, jedna vrstva, dojem se proměňuje pozvolna a vytváří uhrančivý celek. Fish tu má proti prvním dvěma albům v podstatě civilní projev, přesto zůstává mistrem výrazového odstínění, emoce spíš - v nesmírně subtilní a velmi uvěřitelné stylizaci - ukazuje a evokuje, než aby se v nich okatě utápěl. A není sám, kdo zpívá: jeho hlasu vydatně sekunduje kytara. Steve Rothery je emocionální dynamo a v mých očích je to on, jehož absence by znamenala konec těch Marillion, které miluju.

Můj nejmilejší detail je odlišné frázování "at that time of the night", které jednou popisuje prostě jen čas na hodinách a podruhé vystihuje jeho mizérii: v takovém tom nočním čase, kdy koukáš do tmy a hlavou ti víří myšlenky... Fish ve zmiňovaném bookletu píše, že v jedné takové bezesné noci uzrálo jeho rozhodnutí. Rozbilo se tím něco jedinečného, přesto mám kruté dilema, zda bych chtěla žít v alternativním vesmíru, kde by se k Marillion nepřidal Steve Hogarth. Zajímalo by mě, co by původní sestava ještě vytvořila (mám ze všech sólových projektů dojem, že nejsilnější jsou / byli prostě spolu, ani ten Rothery mě na svých sólo deskách moc nebere), ale to by jako neexistovalo Brave? Season's End? Marbles a Somewhere Else (mám ráda obě)? Sounds That Can't Be Made? An Hour Before It's Dark? Eee, vemte mě zpátky...

Clutching at Straws je deska o náhodách a volbách, které formují náš život (obraz vytažení kratšího stébla), a o způsobech, jakým se s těmito vnějšími i vnitřními okolnostmi vyrovnáváme: o chytání se stébel a hledání útěchy v lidské náruči (mateřsky konejšivé i milostně vstřícné), v kruhu nám podobných, na konci barového pultu. O prázdnotě lidské samoty, která je na konci každé prohýřené i probdělé noci, o nemocech světa i duše, lhaní si do kapsy "můžu přestat kdykoli". A přitom je nadýchaná jako sněhová pusinka a podobně lahodná, svěží a zároveň tklivá jako zamávání na rozloučenou, mířící do jinam. Mám ji moc ráda.