Marillion - Clutching at Straws (1987)

CD vydané roku 1999 mám doma dlouho a poslouchám ho poměrně často, teprve teď jsem si ale pořádně pročetla booklet a jeví se mi, že tuhle sestavu Marillion zabilo zkrátka špatné plánování a stres. Kapela byla po úspěchu Misplaced Childhood tlačená vydat co nejdřív novou desku (práce na ní se ještě nerozběhla a už byly zamluvené termíny koncertů) a hlavně udělat další hit - když Incommunicado dostatečně rychle a vysoce nezabodovalo v USA, tamější část plánovaného turné byla okamžitě zrušená. Taková "tvůrčí" atmosféra může sice jednorázově vybičovat k výkonu - Clutching at Straws není vůbec špatná deska, naopak, a kvalitou bonusového materiálu byli účastníci po letech překvapeni spíš příjemně -, nicméně se nevyhnutelně podepíše na lidech.

Fish potřeboval vypadnout z kolotoče intenzivního koncertování a neviděl zřejmě jiné řešení než černobílé buď / anebo (zbytek kapely nejspíš nepociťoval situaci tolik neúnosně, takže byli ochotnější naslouchat managementu, který měl jasno: dojit, co jen to jde). V této době se oženil a chtěl čas i pro svůj život, mimo jiné se stěhovali do nového domu a on žil měsíc s krabicemi u Mosleyových. V hledání úlevy v alkoholu nebyl sám, Mark Kelly vzpomíná, že si spolu jednou pustili film a otevřeli velkou láhev a obojí bylo u konce zároveň, ale nervy měl na pochodu asi nejvýrazněji - jednou ve studiu hodil po Rotherym sklenicí, protože se mu nelíbilo, co hraje; Pete Trewavas se toho večera cestou domů vyboural v autě. Spokojený nebyl nikdo, zástupce nahrávací společnosti zase jiného dne pod dojmem toho, co ve studiu viděl, omylem natankoval místo benzínu naftu, ale nikdo nedokázal říct: odložme to, dejme si pauzu. Fish tedy rozehrál velkolepou partii "tak už mě vyhoďte, ať to máme za sebou" a pro úspěch této zoufalé mise byl protivný, jak jen to šlo.

Okolnosti se propsaly i do materiálu desky, která byla původně plánovaná jako zřetelněji koncepční album s fiktivní postavou Torche, spisovatele procházejícího tvůrčí krizí, který hledá útěchu v láhvi. Je to on, komu na obalu čouhá z kapsy klaunský kostým; po postavě "vnitřního dítěte" na silně osobní Misplaced Childhood tedy jakýsi náznak návratu, mrknutí na posluchače znalého prvních desek. Booklet se měl nést v duchu jakéhosi nebeského baru, kde by byli vyobrazeni známí pijáci uměleckého světa, ale i z tohoto konceptu zbylo vlivem neúprosných termínů jen torzo - Mark Wilkinson dostal na dopracování obalu jedinou noc (proto je tam ten škaredý rámeček, v předpočítačové době to prostě větší a lepší nestihl).

Pokud jste si stejně jako já již dostatečně procvičili krční svaly kroucením hlavou nad zaslepeností a pitomostí managementu, pojďme konečně k hudbě. Na prvních dvou deskách Marillion předložili sadu polodrahokamů s jedinečnou krystalovou mřížkou - co skladba, to klenot. Na Misplaced Childhood si vyzkoušeli jednodušší písňovou formu a zaměřili se na výrazné melodie. Clutching at Straws pak prozkoumává možnosti atmosféry a trvání - volím toto slovo raději než "opakování". Vůbec by mi nevadilo mít hodinovou verzi takřka každé skladby, jejich nosná síla někde na půl cesty mezi melodií a rytmem, horizontální houpavost Slainte Mhath, švihavý pohyb Torch Song, soustředěné bubliny naplněné naléhavým voláním ve Warm Wet Circles, to všechno je zkrátka úchvatné.

Musela jsem teď podle textů dohledat názvy skladeb, abych uvedla, o kterých pasážích mluvím, protože při poslechu neumím vnímat tohle album jinak než jako celek; nikdy ho nemůžu vypnout před koncem nebo si pustit jen něco. Vše se do sebe nesmírně plynule zavíjí a přelévá, změní se jen jeden nástroj, jedna vrstva, dojem se proměňuje pozvolna a vytváří uhrančivý celek. Fish tu má proti prvním dvěma albům v podstatě civilní projev, přesto zůstává mistrem výrazového odstínění, emoce spíš - v nesmírně subtilní a velmi uvěřitelné stylizaci - ukazuje a evokuje, než aby se v nich okatě utápěl. A není sám, kdo zpívá: jeho hlasu vydatně sekunduje kytara. Steve Rothery je emocionální dynamo a v mých očích je to on, jehož absence by znamenala konec těch Marillion, které miluju.

Můj nejmilejší detail je odlišné frázování "at that time of the night", které jednou popisuje prostě jen čas na hodinách a podruhé vystihuje jeho mizérii: v takovém tom nočním čase, kdy koukáš do tmy a hlavou ti víří myšlenky... Fish ve zmiňovaném bookletu píše, že v jedné takové bezesné noci uzrálo jeho rozhodnutí. Rozbilo se tím něco jedinečného, přesto mám kruté dilema, zda bych chtěla žít v alternativním vesmíru, kde by se k Marillion nepřidal Steve Hogarth. Zajímalo by mě, co by původní sestava ještě vytvořila (mám ze všech sólových projektů dojem, že nejsilnější jsou / byli prostě spolu, ani ten Rothery mě na svých sólo deskách moc nebere), ale to by jako neexistovalo Brave? Season's End? Marbles a Somewhere Else (mám ráda obě)? Sounds That Can't Be Made? An Hour Before It's Dark? Eee, vemte mě zpátky...

Clutching at Straws je deska o náhodách a volbách, které formují náš život (obraz vytažení kratšího stébla), a o způsobech, jakým se s těmito vnějšími i vnitřními okolnostmi vyrovnáváme: o chytání se stébel a hledání útěchy v lidské náruči (mateřsky konejšivé i milostně vstřícné), v kruhu nám podobných, na konci barového pultu. O prázdnotě lidské samoty, která je na konci každé prohýřené i probdělé noci, o nemocech světa i duše, lhaní si do kapsy "můžu přestat kdykoli". A přitom je nadýchaná jako sněhová pusinka a podobně lahodná, svěží a zároveň tklivá jako zamávání na rozloučenou, mířící do jinam. Mám ji moc ráda.
reagovat

stargazer @ 22.10.2022 07:19:31
Hezká recenze, plná zajímavostí okolo skupiny. Clutching mám nejraději z prvních čtyř alb. Hudební managment mi připomíná některé naše politiky. Dělají hrubé chyby a prochází jim to. Jdu stahovat.

Judith @ 22.10.2022 08:58:20
On tenhle způsob opravdu "funguje", Rothery prý den poté, co mu kolem hlavy proletěl ten whisky tumbler, prý vyseknul sólo, z kterého všem spadla brada, ale není to zkrátka nejlepší - to ale všichni viděli až s tím desetiletým odstupem, kdy si byli schopní sednout k jednomu stolu. CD booklet z roku 99 obsahuje z členů Marillion vzpomínkové texty Fishe (pět stránek), Kellyho a Mosleyho, Steve Rothery se až mnohem později (kolem roku 2020 na svém osobním blogu) rozpovídal o tom, jak se mu podepsala na zdraví atmosféra kolem odchodu Fishe a následující letité soudní spory o autorská práva.

Mohyla @ 22.10.2022 16:00:01
No Fish! Mne sa páči aj Marillion s Hogarthom, ale Fish predsa len o prsia (skôr väčšie, ako malé ) vedie!

Tohle album jsem dlouho považoval za mladšího brášku předešlého arcidíla a jakýsi nedodělek, nebo snad provařenec, který kapela vychrlila v době jakéhosi tvůrčího Fishovského konce. Že se vůbec nejednalo o konec, či tvůrčí krizi, ale osobní spory jsem se dozvěděl až posléze a za nějakou dobu už sbírka s naprostou pravidelností okupovala můj osobní přehrávač. Stačilo se oprostit od předsudků a nesrovnávat, tak snad krom né příliš příjemné Incommunicado, ale to je jen pramalá vada na kráse, se jedná o další výborný plod Rotheryho mysly.

Už od samého startu mi silně imponuje zvuk nahrávky, tolik jiný, než pompézní počátky kapely, pročištěn, zbaven nánosu osmdesátých let, atmosféra je silně subtilní a akustická či klavírní hra krystalicky panenská a velice desce sluší.
Tajemnou aurou je zahalen úvodní Hotel hobbies, který přechází v dramatickou Warm wet circles- s mistrně aranžovaným klavírem a očistným kytarovým sólem. Něžné tóny That time of the night (The short straw)- postupně přecházejí do klávesových stupnic a blahodárné atmosféry tohoto tracku. Zmínit musím i něžnou baladickou Going under. White Russian- patří mezi stěžení kompozice alba, Fish zde více nechává promlouvat extatické polohy svého hlasu, piáno nebezpečně ubíjí svými ráznými tóny a do krajiny maluje akustická kytara svým snovým výrazyvem, dramaturgii podtrhuje jak mistrně vystavěné sólo, tak postupný emoční přerod. Velice intenzivně na mne působí akustické "rány" v průběhu písně Torch song, či poslední, skvostně aranžovaná The last straw.

Mám za to, že ono poslední svědectví této pětice potvrdilo i na svém čtvrtém společném albu svou jedinečnou chemii a poodhalilo světu dalšího premianta ze své třídy. 4,5*
reagovat

EasyRocker @ 22.11.2016 07:26:23
Je to možná zvláštní, ale tohle album mám z fishovek vůbec nejraději. Neradostná, dost temná nálada a pro mě naprosto famózní Warm Wet Circles a fantastická balada Torch Song. Incommunicado mě nikdy zase tak nesebrala, ale nevadí mi. Jinak je to ale klenot nad klenot. 5/5

dan @ 22.11.2016 08:02:39
nejslabší deska z Fishovi éry, prakticky bez nálady, entusiasmu s málem nápadů a místami odpudivou zpěvákovou exaktně vyšponovanou fistulí

Snake @ 22.11.2016 09:52:32
Je to sotva pár dní, co jsem právě Clutching at Straws po delší době poslouchal a neshledal jsem na něm nic špatného. Ano, z první fáze Marillion je to deska asi nejhůře stravitelná, ale pořád ještě velmi dobrá.

Jarda P @ 22.11.2016 11:58:47
Skladby z této desky jsem poprvé slyšel naživo na jejich koncertu v polském Zabrze těsně před jejím vydáním, takže jsem je neznal a mezi těma starýma z prvních 3 desek mi moc nepasovaly. Desku jsem si sice koupil, ale trvalo mi dlouho, než jsem jí přišel na chuť (kromě Incomunicado, kterou dodnes přeskakuji). Stejně jako období bez Fishe, které jsem si oblíbil vlastně až před pár lety.

PaloM @ 13.01.2019 11:36:00
Práve mi hrá posledná skladba. Album som počul prvýkrát v živote. Výborná hudba, vyvážená kvalita.
Marek, vďaka za recenziu.

Všetky štyri štúdiové platne skupiny Marillion z fishovskej éry patria podľa mňa jednoznačne do zlatého fondu (neo)progrockovej muziky.Fish je mimoriadne charizmatická osobnosť,spevák s nezameniteľným hlasom,ktorý je schopný vytvoriť neopakovateľnú atmosféru.Obratne a majstrovsky narába so širokou škálou emócií a duševných rozpoložení.Je schopný sprostredkovať takmer všetko od nežných precítených polôh až po víchricu hnevu a rozhorčenia.Akoby dával poslucháčom svoju dušu na dlani a hovoril: "Tu máte,vezmite si"!Bravó mr.Fish!Jeho texty sú dosť ťažko uchopiteľné až bizarné,plné metafor a nejednoznačných slovných zvratov...a predsa také čarovné.Tento album je monotématický.Vykresluje problém závislostí,najmä tej alkoholovej,ale tiež sa dotýka aj iných tém napríklad holokaustu(White russian).Pre mňa je to rokmi overené majstrovské dielo ku ktorému sa vždy s láskou vraciam.
reagovat

martin69 @ 06.06.2011 12:29:36
Brano,jsem stejného názoru.

Jednoznacne sa jedna o najlepsiu deku ako vyprodukoval marillion s Fishom.Vlastnim kompletnu zbierku Marillion aj s raritami a klubovymi koncertnmi pre Fan/klub.Tato deska je ohromujuca vo svojej hudobnej aj vokalnej podobe.Je velka skoda ze sa rozisli aj ked na druhej strane Hogard novy spevak tiez nie je na zahodenie a jeho vokal ma tiez ucaroval.Tato deska je instrumantalne na vrchole vtedajsej tvorby Marillion.Fish tiez odviedol kus dobrej prace.Kto chce dobru desku od Marillion s Fishom tak jedine tuto alebo aj Misplaced Chidhood. A potom len nerusive a prijemne pocuvanie, v ziadnom pripade nebudete sklamany.
reagovat

merhaut @ 01.06.2007 00:00:00
Jednu paměťnickou vzpomínku na aféru, která hýbala tuzemskou rockovou komunitou v létě 1989 : brněnský koncert Marillion v líšeňském údolí pro 200.000 lidí ...

Lístek mám dodnes doma :-)

Více zde: >> odkaz

Za nejlepší desku fishovských Marillion je obvykle pokládána trojka Misplaced Childhood, ale já jsem si nejvíce oblíbil právě toto poslední album s Fishem za mikrofonem. Album je více písničkové, lehké, obsahuje naprosto excelentní melodie a Fishův projev dokáže dát všem skladbám patřičný emocionální dopad. Šušká se, že kapela během nahrávání už nebyla lidsky moc v pohodě, ale hráčsky zcela určitě excelovala - album v podstatě neobsahuje jediné hluché místo. Vynikající singly Warm Wet Circles (s úžasným Fishem...) a Incommunicado (i přes svou hitovost jde o nejdelší skladbu alba!) skěle korespondují s dalšími utajenými hity - baladou Sugar Mice, neméně procítěnou Torch Song...v podstatě by se dalo jmenovat všech jedenáct písní alba. Albem prostupuje koncepční nit dotýkající se problematiky alkoholismu a stím koresponduje i obal, poněkud se odlišující od předchozích desek, vyvedených převážně v modrých odstínech. Naprosto suverénní a nápady překypující album, které nemá šanci urazit a ani omylem unudit...
reagovat