Reakce na recenzi:

terka - @ 04.09.2018

Na přelomu devadesátých let se z Marillion stali velcí snílci a poetové. Přestali si pohrávat s bombastickou fantazií a přeexponovanými refrény. Fish padl, povstal Hogarth. Kormidlo se otočilo a svět se stal daleko přirozenějším. Vstoupilo se do další desetiletky. V Marillion byl zažehnut nový pozitivní elán.

Holidays in Eden je nejpoetičtější deska skupiny, kterou mám zaškatulkovanou jako nejsmutnější. Tyhle prázdniny jsou jiné. Od běžné produkce Marillion se liší pozitivnějším nábojem, pozitivnějším přístupem a možná i celkovou kladnou myšlenkou. Jsou tady překrásná místa, ve kterých Rotheryho kytara nepláče, ale zpívá a tančí. Také Hogarth působí jako vstřícnější chlapík, který jenom nenaříká, ale na některých místech mě samou radostí uvádí do rozpaků. Zvuk je měkoučký, příjemný a teplý.

Pokud mám jmenovat skladby, které si skutečně užívám, tady jsou: Splintering heart, Cover my eyes (Pain and Heaven), The party, No one can-té (ta romantika doslova cáká z kapes), Holidays in Eden + dalších pět skladeb z druhé strany desky. Ale nejvíc asi Dry Land. Dry Land je úchvatná a nejlepší skladba (nebo aspoň jedna z nejlepších) od Marillion.

Zapomeňte na staré Marillion s Fishem a pusťte si prázdniny v ráji. Já je poslouchám nejraději potmě večer, tak jako právě teď. Ptáte se proč? Přece pro jejich nenapodobitelné kouzlo.