Marillion - Holidays in Eden (1991)

Sychravý podzimní den, ze stromů vítr s rachotem trhá poslední listy, aby je odnesl široko v dál. Z potemnělých ulic vychází pět zasmušilých postav, hledících nepřítomně k horizontu. Ale ne, že bych přece jen zahlédl na tvářích úsměvy symbolizující naději?

Začátek Splintering Heart patří nanášeným Kellyho klapkám a Hogarthovi, stupňujícímu v hrdle napětí. Rozpoutá se pravověrná show Marillion se vším, co k ní léta patří, Rotheryho kytara se pomalu probouzí až do ohnivé jízdy. Cover My Eyes (Pain and Heaven) je famózní steroidová dělovka. A vzhledem k tomu, že jsem do U2 zamilován asi jako mistr Horyna do Marillion, dokážu jen otlouct hlavu o strop. Howgh! Chladně křišťálové Kellyho piáno přináší mimořádně silnou a rockově ostře vrcholící baladu The Party. Výkon Hogarthových hlasivek jde mimo škálu rozumu, nutno zapojit pudy, emoce. Co dvojice Hogarth + Rothery předvádí v No One Can, je hodno dalšího pomníku. Dokonalý hitový zásah do černého se skálopevnou rytmikou. Klasické akustické kouzlení a je tu titulka, dobově moderní s výrazným, silovým Hogarthovým hrdlem. Rány spěchá zhojit Dry Land, kde jako by se propojil duch dvou veličin - Rotheryho a Steva Hacketta. Andělský hlas vše korunuje. Waiting to Happen s výborným Markem Kellym je jedna z nejkrásnějších věcí, stvořenou pěticí snad alchymistickým obřadem. Vynikající melodické cítění, aranže a spojení do konečných tvarů. Po stručné a rychlopalné This Town přichází výsostně artové zakončení - dvojskladba The Rakes Progress/100 Nights. Nostalgicky zavzpomínáme na čarování Gabrielovy party. Jakoby se letopočet přenesl někam na 1971,72,73. Malují hlavně klávesy a našlehané křehké kytary, ale i Trevawas a Mosley se loučí maximálně důstojně. V závěru Sta nocí znovu i pan zpěvák dostane atmosféru a tep za hranu možného.

Nechápu, nerozumím, proč mi Hogarthův projev tak dlouho k Marillion po Fishovi nepasoval, že jsem tu éru vlastně ignoroval. Stále víc doceňuju mimořádnost Steva Rotheryho jako duchovního a skladatelského motoru. Dokonalá směs hloubavých artovek s výraznými hity, všechno se ale střídá naprosto samozřejmě a přirozeně. Absolutorium.
reagovat

horyna @ 08.10.2019 09:04:30
Muset vybírat jednu nejslabší deksu H-Marillion, byla by to tahle. Ale u mne pořád za pět:-)

EasyRocker @ 08.10.2019 10:17:54
Vítej zpět! Další skvělá deska, myslím, že svou hitovostí asi trochu vybočuje, ale Rothery prostě zklamat nemůže.

Jarda P @ 08.10.2019 10:55:43
U mně je rozhodně nejslabší Happiness is the Road.

Na přelomu devadesátých let se z Marillion stali velcí snílci a poetové. Přestali si pohrávat s bombastickou fantazií a přeexponovanými refrény. Fish padl, povstal Hogarth. Kormidlo se otočilo a svět se stal daleko přirozenějším. Vstoupilo se do další desetiletky. V Marillion byl zažehnut nový pozitivní elán.

Holidays in Eden je nejpoetičtější deska skupiny, kterou mám zaškatulkovanou jako nejsmutnější. Tyhle prázdniny jsou jiné. Od běžné produkce Marillion se liší pozitivnějším nábojem, pozitivnějším přístupem a možná i celkovou kladnou myšlenkou. Jsou tady překrásná místa, ve kterých Rotheryho kytara nepláče, ale zpívá a tančí. Také Hogarth působí jako vstřícnější chlapík, který jenom nenaříká, ale na některých místech mě samou radostí uvádí do rozpaků. Zvuk je měkoučký, příjemný a teplý.

Pokud mám jmenovat skladby, které si skutečně užívám, tady jsou: Splintering heart, Cover my eyes (Pain and Heaven), The party, No one can-té (ta romantika doslova cáká z kapes), Holidays in Eden + dalších pět skladeb z druhé strany desky. Ale nejvíc asi Dry Land. Dry Land je úchvatná a nejlepší skladba (nebo aspoň jedna z nejlepších) od Marillion.

Zapomeňte na staré Marillion s Fishem a pusťte si prázdniny v ráji. Já je poslouchám nejraději potmě večer, tak jako právě teď. Ptáte se proč? Přece pro jejich nenapodobitelné kouzlo.
reagovat

Brano @ 04.09.2018 08:02:24
Holidays in Eden je dosť komerčne ladený album,viaceré videoklipy kolovali vo vtedajšom vysielaní MTV.Mne viac sedí predošlý album Seasons End a tiež nasledujúci Brave,alebo potom neskôr Marbles.Tam je viac cítiť tú výpovednú silu a smutnú dusivú ťažobu Hogarth-ovských Marillion,ktorú mám tak rád.Marillion počúvam už dobrých 30 rokov a je to už taká stálica neo-progu,ktorá má svoje vedúce neotrasiteľné miesto v tomto subžánri.Terka,vďaka za recenziu.

horyna @ 04.09.2018 17:32:59
Zdravím Terko: velké poděkování za Marillion. Sotva tu najdeš většího blázna do Hoghartovců, než jsem já. Tohle album mám pochopitelně také rád, ale pořád je pro mne tím nejslabším. Pravda, dobré dva roky jsem jej neslyšel, ale... Té radosti je tam až nezvykle mnoho:-) a také kapka U2.
Líbí se mi, jak jsi své psaní pojala, stručné a výstižné. Souhlasím, skladba Dry Land je učiněný drahokam.
Tož jestli mohu doporučit, příště méně grunge a více Marillion:-) A že je z čeho vybírat. Měj se.

john l @ 07.09.2018 11:07:48
Terka sauhlasím, deska je pozitivnější, ale jen zhruba z poloviny. To jsou ty razantnější kusy, zbytek je klasická Marillionovská melancholika. Co říkáš na další vývoj. Mladší věci jsou daleko rozmanitější a originálnější.

terka @ 07.09.2018 12:49:51
Ahoj. Jejich hudba má mnoho podob, zdaleka neznám všechny desky dopodrobna, ale studuju je a učím se.

Kdybych musel vybrat jednu desku z repertoáru Hogarthovských Marillion, jako že nemusím :-) a označit ji nálepkou (nejslabší), jako poslední ve virtuálním žebříčku, byla by to tato kolekce z jednadevadesátého. Upřímně, i ona se postupem let vypracovala výše, než se zprvu nalézala, ale její novoromantická vůně, klouzající ve dvou, třech položkách alba, není to, co bych za každou cenu potřeboval u Rotheryovců slyšet. Přesto tato výtka, je jen malou vadou v jinak krásně rozkvetlé zahradě vzpomínek a pocitů linoucí se skrz prezentované písně.

Při spuštění play, se mi na mysl okamžitě dere myšelenka, týkající se větší obliby druhé, rozervanější a více Marillion stylu příbuzné strany, jež se mi zamlouvá více, než ta počáteční, oslovující svou širší přístupností větší posluchačskou obec.
Ovšem úvod vyplněný skladbou Splintering heart- mě činí velkou radost, Hogarthův uhrančivý vokál cituje své výrazy na pozadí klávesových, jemně temných zvuků, vpád rytmiky a ozvěny Rotheryho monumentálního sóla, vytváří vysoce uhrančivé chvíle. Následné přepnutí do akustické polohy, vůbec nebrání dálšímu pronikání senzibilní atmosféry skrze sluchovody.
Cover my eyes (Pain and Heaven)- se nese na vlně zvonivých akustik, tolik typických právě pro jinou britskou velkou kapelu, tvar tohoto songu a celkové aroma mi však není příliš po chuti.
Velký obrat do nitra posluchačovy duše se děje při třetí The party- malebné klavírní tóny padající z hůry nebeské a niterný zpěvákův přednes plně podtrhují intenzitu písně, na jejímž konci nás Ian Mosley překvapí svým fusion cítěním.
No one can- patří opět spíše k přístupnějším položkám z tohoto katalogu, silně pohodovovou atmosféru zvedá z její příjemné letargičnosti zajímavý a tvárný refrén.
Svižnější, rytmicky pevná a hitovými ambicemi posílená Holidays in Eden- ve svém tanečním refrénu hledí spíše zpět do minulého desetiletí.
Krásný tón Rotheryho kytary, basový tep a silně něžný náboj písně Dry land- ve které Hogarthovy vokální linky krásně kloužou a jeho celkový projev nepostrádá patřičné emoce, patří k vrcholům této sbírky.
Waiting to happen- plní funkci čisťoučké balady, katarzní charakter klasických kytar a voňavých klávesových zvuků v sobě nese textové poselství očistného charakteru.
Po šlapavé rockové jízdě, dosti ojedinělé skladbě repertoáru Marillion, This town a předehře The rakes progress, kolekci uzavírá píseň specifická, nevšední, 100 nights- opanují ji akustické vyhrávky doplněné slušivou rytmickou sekcí, se střídavě explozivním přednesem a skvělým kytarovým sólem. Kompoziční důraz je postupně kladen na dynamicky promněnlivou hodnotu songu, který se v samém závěru promítne do jakýchsi ozvěn, naplněných náladou usmíření a konečného pokoje.

4,5* u kapely znamenající pro mne tolik, zaokrouhlím nahoru velice rád.



reagovat

Sajgon3 @ 04.06.2016 17:29:30
HIE ako album má tzv. dvojitú smolu a to : 1. vychádza po jednoznačne najlepšom počine Marillionu vôbec ( v mojich ušiach ) - SEASONS END a 2. album je dosť "pesničkové" a u niektorých vyvoláva akoby príklon k "poprocku" od ktorého je chvalabohu na hony vzdialený. Každopádne ako som tu už určite spomenul , obsahuje skladbu " SPLINTERING HEART " čo je jedna z najintímnejších a emocionálne najvypetejších skladieb Mr. Hogartha - a to po hudobnej a aj po lyrickej stránke - túto skladbu by som dal vypočuť hlavne neznalcom , kt. nerozlišujú v hudbe to ak niekto o láske tlácha do vetra a tvári sa že pre ňu zomiera a ak niekto o láske spieva a pri tom "skutočne" zomiera. Je to Stevove "Memento Mori" a vždy keď tútu skladbu počujem , začína ma mraziť. Druhou skladbou, kt. je viac ako skvelá a opäť stavaná na Hogarthovom speve - je WAITING TO HAPPEN. Ono vlastne na tomto albume si Steve udržal vysokú vokálnu latku z predchádzajúceho počinu - len hudobná stránka málilinko poklesla. Áno, je pravdou, že album je vedený akoby v jednej rovine, ale oproti ére " Marillion.com " je to pestrá symfónia zvukov. U mňa tiež 4,5, ale Hogarth za jasných 5 -))

Snake @ 06.06.2016 07:57:07
horyna, říkáš nejslabší ? A přesto za pět ? Jako nekritickému fanouškovi Marillion budiž ti odpuštěno :)

Já mám Holidays In Eden upřímně rád a cením si ho daleko víc, než desek z pozdnější éry Marillion. Jednak jsem melodik a za druhé, dobře mi dělá jeho pozitivní atmosféra. Žádné zhudebněné depréze se tady tentokrát nekonají...

O rádiové hitovce Cover My Eyes jsem si vždycky myslel, že jsou to U2, teprve nákup CD mě vyvedl z omylu. A nějakej klip jsem viděl i k překvapivě přímočaré This Towm.

Mám reedici s bonusovým (a rovněž vynikajícím) CD, zpracování a booklet jsou vynikající a zvuk křišťálově čistý. Čtver(il)ka.

horyna @ 06.06.2016 08:09:31
Snake: naprosto všechny desky Marillion, z obou etap cítím pevně a rozhodně za pět, kdby ta stupnice byla delší a rozfázovaná, dal bych třeba devítku, nebo 4,5*, ale jelikož to nejde, tak čtyřky mám pro alba u nichž mě něco trochu vadí, tady sic taky ale protože Marillion, tak to rád přejdu :-) Tu U dvojku z toho taky fest cítím :-)

Tomáš Rojt @ 10.07.2019 18:25:06
Odcházím do svého podkrovního království a do komínku CD, která mám nachystaná k poslechu přidám 3 tituly Marillion, z toho jedno s Fishem a dvě s H. Jaká asi ?

Tohle album se od klasické a nejznámější tvorby Marillion (Brave, Afraid of Sunlight, popř. starší alba) dost liší. Skladby jsoui dost popové, některé melodie jako třeba titulní flák Holidays In Eden nebo hitůvka Dry Land jsou v podstatě nezničitelné a neoposlouchatelné. HIE vidím jako klasické "splachovací" album, které si můžete pustit kdekoliv a kdykoliv. Oproti Brave je to dost nenáročná hudba, i když i tady se najdou temnější kousky - třeba hned úvodní Splintering Heart, úžasná The Party nebo závěrečná kompozice The Rakes Progress/100 Nights. Nesporným plusem tohoto alba jsou určitě nevtíravé melodie a velice výrazné refrény (Dry Land, No-One Can, Cover My Eyes). Nejlepším flákem na desce je nejspíš pětiminutová balada The Party - to je opravdu zážitek. Špatná rozhodně není ani vypalovačka This Town nebo klasický popový ploužák Watiting To Happen, ty už ale mají ke klasickému progrocku hodně daleko.
reagovat

szarotka @ 09.05.2006 00:00:00
Myslim si, ze toto album je zasadove az prilis. Je to typicky prulom mezi starymi Marilliony (Fishovskymi), i kdyz pred timto LP uz bylo natoceno Seasons End, a novymi (H) Marilliony. Dnes je pro me tvorba Marillionu stravitelna velice nesnadne, ale da se. LP HIE je pro me vynikajici, bez progresivnich prvku je sice samozrejme mene zazivnejsi, ale je treba si uvedomit, ze to byla doba, kdy oni sami nevedeli, zda budou pokracovat! Hodnotit jednotlive songy mi pripada absurdni, kazda deska se musi brat jako celek a HIE na me pusobi bombasticky. Ja bych dal 5. Marillion ma horsi desky. I za Fishe.

martin @ 24.04.2009 11:53:40
Pohodová rocková deska ,bez Fishe jsou Marillion jiní ,ale rozhodně né horší . Mam je rád s Fishem i bez něj .

catcher @ 24.04.2009 18:09:01
DominGo si plete pojem s průjmem - tohle výborné album nemá s popem nic společného, je to po debutu s Hogarthem druhá nejlepší věc Marillion MKII. Minimálně za 4.