Reakce na recenzi:

horyna - @ 06.03.2016

V roce 1994 si Marillion postavili pomník nesmrtelnosti tímto bezpochyby výjimečným projektem.Zůročili zde vše na co byl posluchač zvyklý z předešlé tvorby,navíc přidali novum určitého tajemna a neprostupna spojeného s úplně novými postupy.Deska přijímaná vřele jak odbornou kritikou tak širokou veřejností,přitom není vůbec lehkým soustem,z velké části to má na svědomí celkový koncept díla,jež pojednává(podle jednoho titulku v novinách)o dívce jež spáchala sebevraždu skokem z mostu.Tento příběh se albem prolíná a samotu a neštěstí oné dívky cítíme bytostně v každém tónu.
Již při letmém pohledu na track list je nám jasné že smutek nás bude provázet do úplného konce.

Po krátkém "přemostění" se noříme do "velkých lží" a Steve Hogarth nás v tom nechává svým bolestně naříkavým hlasem,"utéci se nám nedaří",tohle je ale velká chvíle pro celou kapelu,ukazuje se nám v té nejlepší kondici.Ve čtvrté a nejdelší se "loučíme" se střídajícími výbuchy smutku i vzteku,že "láska je pevná" se dozvídáme v mnohem ostřejším kousku zde zastoupeným.Slzy se linou do očí prostřednictvím klavíru a Stevova hlasu v 6.The Holow Man.
Vzpomínka na dřívější Marillion dere se v Alone again into the lap of luxury a pro změnu nadupaným kouskem jsou zde "papírové lži".
Titulní "statečná" je uvozena zvuky skotských dud a před námi se rozprostírají do široka se otevírající dálavy příznačné pro tuto krajinu.Její meditační charakter se v půli posouvá směrem k finálnímu "velkému útěku"-pocit smutku je tak těsný že se vám chce plakat,bolest a zoufalství lomcují vaším tělem.

Album skončí a vás nutí o něm ještě dlouho přemýšlet,není jednoduché tento příběh vyslechnout,natož ho přimout.O členech kapely se zde zmiňovat nebudu,to že hrají všichni skvěle a oduševněle víme,zde šlo totiž o mnohem víc,zde šlo o promarněný život jedné dívky.