Marillion - Brave (1994)

V roce 1994 mi bylo šestnáct a prvním albem, které jsem od Marillion slyšela... bylo Script for a Jester's Tear. To mě dostalo. Brave ale muselo přijít velmi záhy poté. Se samozřejmostí, která nijak samozřejmá není, jak se stále znovu přesvědčuji, jsem přijala obě tváře a podoby této skupiny, jež patří k mým nejoblíbenějším a srdcovým.

Brave mám velmi ráda. Je pro mě jedním z mostů mezi minulostí a přítomností, deskou, kterou znám "odjakživa", poslouchám ji dodnes a nikdy jen tak. Vyžaduje plný ponor. Což neznamená nutně plnou pozornost - nejlíp mi obvykle sedne, když se cítím unavená světem, lehce okoralá a ožvýkaná. Pak její temné spodní proudy nestahují ke dnu, ale vycházejí vstříc, očišťují a naplňují. Není to nakonec tolik depresivní deska. A není to příběh sebevraždy - naopak, album je o dívce, která neskočila.

Zmatená a nekomunikující byla z mostu, kde stála, převezena na policejní stanici. Odmítla cokoli o sobě prozradit, takže se její podobizna dostala do médií. Steve Hogarth si na tento mikropříběh vzpomněl, když Marillion hledali téma pro novou desku. Album pak vystavěli jako velkolepou fresku volně propojených tematických výjevů, vzájemně propletených motivů a rozsáhlých hudebních ploch. 

Velký podíl na finální podobě má producent Dave Meegan, který kapelu k nelibosti labelu povzbuzoval, aby se nespokojila s kompromisy, takže natáčení se vleklo přes sedm měsíců. Z toho první tři Marillion strávili na zámku ve Francii - v okolní krajině také natáčeli různé šplouchání a další zvuky, které se na albu objevují. Pod označením Dave Meegan mix je původní podoba alba dostupná i na streamovacích službách; já jsem ji našla jako součást čtyřhodinové Deluxe Edition, která zahrnuje také novější Wilsonův remix a živé provedení.

Sama skupina o Brave mluví jako o prvním albu, které tvořila opravdu společně. Materiál pro Season's End byl z velké části hotový ještě před Hogarthovým příchodem a při natáčení Holidays in Eden to ve studiu skřípalo natolik, že až příliš nadšeného krasopěvce, který byl připravený chrlit skladbu denně, hudebně hloubavější a zdrženlivější kolegové několikrát natvrdo poslali domů. Hitový charakter desky řadu stávajících fanoušků otrávil a tolik nových středněproudých zase nepřinesl, takže se kapela rozhodla změnit kurz.

Zde se sluší zmínit, že ani Brave nebylo trhákem hned při svém uvedení. EMI si původně představovala "rychle a syrově natočenou desku", a když už se to takhle zvrtlo, chtěla pro změnu z netradičního materiálu (jsme v době, kdy hitparádám začal kralovat britpop) vytřískat co nejvíc tím, že před uvedením alba v londýnském planetáriu pokoutně šířila fámy, že půjde o představení dlouho očekávané novinky Pink Floyd, aby si zajistila co největší účast médií. V žebříčcích Brave výrazněji nezabodovalo a kapela vzpomíná, jak si fanoušci na koncertech viditelně oddechli, když po kompletním provedení desky přišly na řadu starší kousky. Pár let trvalo, než se Brave pevně usadilo na hudebním nebi.

Patří tam především pro velkorysost, s jakou nakládá s prostorem. Aniž bych kdy viděla stejnojmenný film (vyjma snad několika klipů na YouTube), mám při poslechu dojem práce s velkým celkem, postupného přibližování a zaostřování scény velkoměsta, přepůleného horizontálou neodbytně plynoucí řeky, s níž se protíná vertikála jednoho lidského osudu. 

Nástrojové vstupy jsou velmi přesně promyšlené a v podstatě zdrženlivé, budování atmosféry a nálady dostalo přednost před exhibicí. Průběžně probublávající rytmy a melodie jen na několika místech zhutní natolik, že vytryskne plný proud, a Steve Hogarth zpívá při vší emotivnosti vlastně docela uvolněným, otevřeným hlasem. Jedním z vrcholů alba je pro mě The Hollow Man, v němž vynesl svůj největší trumf: schopnost vypovídat maximálně upřímně o věcech, za které by se většina lidí tak trochu styděla.

Brave není černobílým tiskem o střetu zlého světa a čisté duše. Je mnohem složitější, jemněji odstíněné. V pocitově autobiografické The Hollow Man Hogarth zpívá o tom, že sám na sobě pozoruje, jak se stává jedním z těch tupých, na pozlátko zaměřených, vnitřně odcizených a duševně skomírajících lidí. A v titulní skladbě je bytostně vykolejená dívka, která nechápe svět, umístěná do nitra každého z nás. Všichni v sobě máme kousek obojího. Most není žádná výška pro někoho, kdo spadl z Měsíce, zpívá se na konci předposlední skladby.

Závěrečná Made Again je trochu oříšek. Ve filmu chybí, tam se příběh rozplývá do neurčita. Na albu píseň, jejíž melodii Steve Rothery složil pro svou novorozenou dceru, hovoří o procitnutí z iluzí, lákavých i zlých. O pohledu na svět umytý deštěm, s jasnou hlavou a nezakaleným zrakem. Protože tragédie žití není jen v tom, že jsme nepochopili kličky a manipulace mocných, je i v tom, že nejsme schopni přijmout jeho zázraky. Druhá Living with a Big Lie je o obojím. Nikdy jsem to nepřekonal, jenom jsem si zvykl.

Nikdy si asi úplně nezvyknu na nádheru téhle desky. Když potřebuju smýt ze sebe špínu světa i vlastní bláhovosti, vždycky je tady. Steve Rothery mi svými strunami lépe než drátěnkou odstraní ze srdce připáleniny a Steve Hogarth pozorně povytahuje třísky, které se zaryly na duši. Klávesy Marka Kellyho tvoří pro tuto delikátní operaci pevnou zástěnu a rytmická sekce celému procesu udává krok. Zarůžovělá místa potom trochu pálí a štípou, ale člověk aspoň ví, že žije, znovuzrozený.

Fakt musím říkat, kolik dám hvězdiček?
reagovat

jiří schwarz @ 04.10.2023 23:54:37
Krásná recenze na krásnou hudbu (kterou jsem neznal - devadesátky jsem věnoval spíš rodinnému a pracovnímu rozletu). Zpěvák je výrazově naprosto dokonalý, silný, přesvědčivý. A celé album též zvukově dokonalé, přesně, co tahle hudba potřebuje, ten hlas krásně ční nad zvukem kapely, s nepřeslyšitelnou dunivou basovou linkou. Opravdu pozoruhodné album.

Judith @ 05.10.2023 12:01:42
Jiří, děkuju a souhlasím, pozoruhodná hudba s bytelným basovým podložím. Všichni jsou skvělí, co předvádí bicí v závěru Runaway Girl nebo Alone Again, například... Svým způsobem je pro mě obtížné slyšet Brave jako sled či kombinaci zvuků. Spíš ho vnímám jako materii nějak vztaženou ke své existenci. Není to ten případ, kdy bych si mohla hudbu po libosti přehrávat v hlavě, znala každou notu. Znám ho poslepu, zevnitř. Vždycky jsem album nějak samozřejmě měla v mojí TOP X, ale strašně dlouho mě vůbec nenapadlo, že bych o něm mohla psát. No, asi je zřejmé, že jsem z Brave prostě paf :)

balu @ 05.10.2023 12:52:51
zaujetí pro Marillion jsem vždy nechával mladším posluchačům,
ale toto album mne opravdu zaujalo. Zpěvák to hodně posunul k zajímavosti ( už žádný plačtivý hlas ).

Judith @ 05.10.2023 21:05:32
balu, on začal fňukat spíš až později, ne? Že píšeš "už žádný"... Mám Hogartha ráda, ale občas je v emocích moc přímočarý i na mě a časem se tahle jeho stránka spíš stupňuje, hlavně naživo. Mám v umění radši, když je tenhle proces složitější - klidně i projev bez emocí s tím, že to vře až v posluchači, nebo trochu sofistikovanější kombinace převodů než "písnička je smutná, já jsem smutný, ty buď smutné". Dřív navíc býval o něco přesnější, ostřejší, časem mu trochu moc povoluje dikce. Už tím hlasem úplně nevládne, spíš se jemu samotnému ty emoce dějí, aspoň tak to slyším. 

Marillion nás generačně rozdělovali. Táta zásadně poslouchal Fishovy desky a od Hogartha jen něco málo. Brácha to měl opačně. Fishe moc nemusel a Hogartha zbožňoval. Já jsem ocilovala někde uprostřed. Na Fishe je dobré mít náladu, protože někdy vám jeho vypjatý hlas nemusí sednout. A na Hogartha vlastně taky. Ten je melancholik a pokud máte zrovna deprese, Stevův hlas vás jich zaručeně nezbaví.

Třetí společná deska H-Marillion byla podle dostupných údajů, které jsem si vyhledala, kasovním a hlavně uměleckým trhákem. Koncept desky je postavený na tragické události, spojené s činem mladé dívky, která z nešťastné lásky ukončila svůj život skokem z mostu. Klukům se k takovému příběhu podařila napsat i výjimečně chytlavá muzika. Některá hudební témata tím příběhem pozvolna prorůstají, některá krásně gradují a jiná se postupně rozvíjí, až vás přivedou do bodu blaženého uvolnění. Steveův vypravěčský talent se do takové muziky hodí, jen mám občas pocit, že někdy je těch jeho emocí na mě už příliš. Deska nemá vyložené vrcholy, ale ani pády. Já mám ráda oba její póly. Neřízenou stopu melancholie v Hollow Man, stejně, jako údernější věci typu Paper Lies.

Brave je jedním ze skvostů Hogarthova období v Marillion, ale odvahu pouštět si ho příliš často jsem zatím nenašla.
reagovat

john l @ 08.08.2018 11:16:07
Tak budu první, kdo změní téma a třeba se to i povede.
Marillion je taky klasa, sice ne taková, jakou jsou DP, ale ...Vybrala jsi pěknou desku. Smutnou, tíživot, přesto nádhernou.
Brave je o emocích, posloucháte tu hudbu a slzy se vám řinou do očí.
Terko, ty desky si předem volíš, nebo píšeš co ti padne do oka.

terka @ 08.08.2018 15:35:35
ahoj. V mém psaní není vyložený záměr, spíš si něco poslouchám a když mě to baví, začnu psát. Někdy je těch pocitů víc, někdy se ukládají postupně i během několika let.

horyna @ 09.08.2018 07:56:44
Na dp si šahat nedáme :-)
ale pod ně to raději psát nebudu, ať tady zase nepřitápím.
K MARILLION: terko, díky za ně a příště ať je to delší :-)
Jsem jejich zdejší bezkonkurenčně nejobrovitánštější fanda, takže když budeš psát měsíc jenom o nich, nebudu se vůbec zlobit. Náladu jsi vystihla přesně, ono není těžké to odhadnout už podle obalu, textu... Muzika je pak maximálně truchlivá, až je z toho jeden pořádně zarmoucený. Proto se ti ani nedivím, že takovou desku neposloucháš často. Vytáhne to z tebe emoce a zasadí pořádně smutnou prdu. Pokud o desce přemýšlíš, vyznivá výsledek jako pořádná tryzna.

horyna @ 09.08.2018 08:47:15
To mi připomnělo, je tu někdo, kdo dorazí k nám do Brniska na jejich prosincový koncert? MARILLION budou v ČR, 8.12. v brněnském Sonu. Účast je povinná! Tak huš, ať je vás tu většina.

Zdeněk @ 09.08.2018 09:58:29
Měl bych tam být.

Jarda P @ 09.08.2018 10:43:16
Já taky, lístky mám už od prosince.

horyna @ 09.08.2018 11:40:49
To je skvělé, část Progboard-ovského týmu se sleze v zimě v Sonu. Taky mám lupeň už od prosince.

V roce 1994 si Marillion postavili pomník nesmrtelnosti tímto bezpochyby výjimečným projektem.Zůročili zde vše na co byl posluchač zvyklý z předešlé tvorby,navíc přidali novum určitého tajemna a neprostupna spojeného s úplně novými postupy.Deska přijímaná vřele jak odbornou kritikou tak širokou veřejností,přitom není vůbec lehkým soustem,z velké části to má na svědomí celkový koncept díla,jež pojednává(podle jednoho titulku v novinách)o dívce jež spáchala sebevraždu skokem z mostu.Tento příběh se albem prolíná a samotu a neštěstí oné dívky cítíme bytostně v každém tónu.
Již při letmém pohledu na track list je nám jasné že smutek nás bude provázet do úplného konce.

Po krátkém "přemostění" se noříme do "velkých lží" a Steve Hogarth nás v tom nechává svým bolestně naříkavým hlasem,"utéci se nám nedaří",tohle je ale velká chvíle pro celou kapelu,ukazuje se nám v té nejlepší kondici.Ve čtvrté a nejdelší se "loučíme" se střídajícími výbuchy smutku i vzteku,že "láska je pevná" se dozvídáme v mnohem ostřejším kousku zde zastoupeným.Slzy se linou do očí prostřednictvím klavíru a Stevova hlasu v 6.The Holow Man.
Vzpomínka na dřívější Marillion dere se v Alone again into the lap of luxury a pro změnu nadupaným kouskem jsou zde "papírové lži".
Titulní "statečná" je uvozena zvuky skotských dud a před námi se rozprostírají do široka se otevírající dálavy příznačné pro tuto krajinu.Její meditační charakter se v půli posouvá směrem k finálnímu "velkému útěku"-pocit smutku je tak těsný že se vám chce plakat,bolest a zoufalství lomcují vaším tělem.

Album skončí a vás nutí o něm ještě dlouho přemýšlet,není jednoduché tento příběh vyslechnout,natož ho přimout.O členech kapely se zde zmiňovat nebudu,to že hrají všichni skvěle a oduševněle víme,zde šlo totiž o mnohem víc,zde šlo o promarněný život jedné dívky.


reagovat

PaloM @ 13.01.2019 12:22:04
Opäť, prvý raz to počúvam. A som nadšený. Nádherne vystavaná hudba, art rock najvyššej kvality.
Vďaka Marek

horyna @ 14.01.2019 07:11:35
Ahoj Palo: brachu, jak je možné, že ty takový protřelý a znalý rocker, objevuješ Marillion až teď, až tak pozdě??? Po otestování a seznámení se se stovkami (možná tisící) i druholigových kapel dneška, který právě Marillion nepochybně kopírují.

PaloM @ 14.01.2019 11:22:44
Marku, vďaka za uznanie, no až tak znalý sa necítim :-) Poslednej vete som nerozumel. Marillion sú dobrá skupina, no u mňa stále len jedna z mnohých. Žiadny ošial z nich mi nehrozí.

horyna @ 14.01.2019 12:39:26
Palo měl jsem na mysli, že často testuješ mračna muziky, která je (dle mého) kvalitou hluboko za Marillion a pionýri neoprogu jsi odkládal stranou až za ty všechny...a teď nebudu raděj jmenovat:-)

Ačkoli nejsem žádný recenzista a úvahy o hudbě většinou probírám raději při rozhovorech, zřejmě by i mě samotného mrzelo, kdybych se nevyjádřil k "mé" skupině a pro mě jejich nejlepšímu dílu. Po poslechu tohoto koncepčního alba jsem se okamžitě začal více zajímat o kapelu a jejich další (a předešlé) počiny. Po dlouholetém "uctívání" této skupiny se ve mně zakořenilo dost názorů. Jedním z nich je fakt, že Brave na mě působí jako sklenička nečeho tvrdého pro alkoholika, který nemůže bez ní být. Nemíním popisovat jednotlivé skladby či vysvětlovat, o čem celé LP je, to už udělali recenzisti přede mnou, jen si chci rýpnout do všech, co tvrdí, že Marillion bez Fishe už není Marillion. Naopak, Marillion díky Bohu je bez něj přesně tam, kde má být a to díky člověku, který má největší podíl na tomto skvostu v progrockové sféře. Díky Stevenovi Hogarthovi.
reagovat

Cez horúce leto 94 som sa raz ocitol na nitrianskej starej tržnici a od poľského priekupníka som si za pár korún kúpil nekvalitnú pirátsku kazetu, na ktorej bola čerstvá novinka od Marillion-Brave. Neskôr som si samozrejme kúpil originál cd, ale už od toho letného dňa v 94-tom sa stal tento album jedným z pilierov mojej domácej diskotéky a vlastne celej mojej hudobnej zbierky až do dnešného dňa. Marillion veľmi dramaticky zhudobnili skutočný príbeh nešťastného dievčaťa, držiaceho sa vysoko v nosnej konštrukcii mostu s úmyslom ukončiť svoj mladý život. Bolo jej šestnásť, iba šestnásť! Paradoxne dôvod nebola nešťastná a nenaplnená láska, ako tomu zvyčajne býva v tomto veku. Dôvod bol vážnejší a hlbší akoby sme čakali. Zhnusenie z tohto sveta, z falošných vzťahov, z klamstva valiaceho sa z médií, z bezcitnosti, z cynizmu, z degradácie pravých ľudských hodnôt. Hrozivé poznanie toho, že ľudia špinou neznečistili len svoje srdcia, ale aj prírodu, vzduch a vodu. Marillion stvorili príbeh, ktorý ma dojíma od leta 94 až dodnes. Už takmer sedemnásť rokov! Hudbou sa dá vyjadriť zúfalstvo, beznádej, sklamanie a osamelosť tak ako to nedokáže ani báseň, ani obraz a ani film. Nemusíte vedieť anglicky ani slovíčko, z tej hudby pochopíte o čo tu ide. Tento príbeh a jeho hudobné spracovanie vás doslova pohltí a dotkne sa vás na tom najzraniteľnejšom a najcitlivejšom mieste vo vašej duši. Nenechá vás ľahostajných, rovnako ako nenechal ľahostajného ani mňa. Aj dnes ráno som mal pred očami most, na ktorom stálo zúfalé dievča pripravené skočiť. Osamelé a stratené v ľudskej džungli zabetónovaných sŕdc. Dokedy ešte? Zmení sa vôbec niekedy niečo?
reagovat

pito63 @ 29.01.2011 13:37:27
Marillion nesledujem, ten album som nikdy nepočul...
Krásne, ale veľmi smutné. Najhoršie na tom je, že je to pravda. Táto recenzia musí osloviť každého, komu ešte ostalo v srdci trošku miesta pre ľudskosť ako takú. Žiaľ, neverím, že sa na tom niekedy niečo zmení, skôr naopak.
Braňo, ďakujem!

martin69 @ 29.01.2011 13:45:38
Smutný příběh,nádherná hudba.Brano to velmi dobře napsal.

SajgonG @ 29.01.2011 15:12:55
Vyhnem sa OBSAHU tohto diela, ale čo sa týka hudby určite najintímnejší album M. Vyžaduje si hlavne naozaj kvalitnú aparatúru. Aj keď u mňa nie je Brave úplne navrchu M. tvorby , od jeho vydania sa M. zase presunuli do " živších " vôd a do tých ponurejších sa vrátili až albumom " Marbles ". Aspoň takto to pociťujem ja -))S.

Brano @ 29.01.2011 17:57:34
Za všetky reakcie ďakujem.Tento album je skutočne veľmi intímnou výpoveďou o dobe,ktorú žijeme.A tiež je správna poznámka,že plnohodnotný posluch tohto diela si vyžaduje trošku kvalitnejšiu aparatúru.

janča @ 29.01.2011 19:24:43
Od Marillio jsem už slyšela Mispaced Childhood a líbilo se mi to a jestli je pravda co píšeš tak tohle cd jistě stojí za to si sehnat.

Brano @ 29.01.2011 22:43:34
Janča,tak to si píš,že jo :-)

SajgonG @ 30.01.2011 09:54:32
Janča, album si určite zožeň, neolutuješ, len pozor, ak si počula len Misplaced.... . Ako hovorím Marillion s Fishom ( kde toto album patrí ) a Marillion s momentálnym vokalistom Stevom H. sú dve odlišné haluze rovnakého stromu. Má to proste iný " drajf "-) , iný feeling. Ale čo sa týka " nového Marillionu " tak Brave tvorí velmi silnú triádu s prvými dvoma albumami - Seasond End a Holidays.... . Zožeň si všetky 3 - sklamaná nebudeš -))) Slavo

Totální temnota, beznaděj, smutek, déšť za okny a rozmazaná světla aut v podvečeru...to je pro mě "Brave". Smutné a melancholické popěvky pro všechny, kteří si myslí, že je všechno fajn. Teprve třetí album MARILLION, které zkřížilo cestu mému hlemýždi a kovadlince...ale stojí to za to. Dokonale koncepční album se vším všudy (třeba klipy!!). Tohle není na jeden poslech...ale na pár dalších let!! Všichni muzikanti zasluhují absolutorium za svoje výkony...
reagovat

Tvorbu Marillionu zatím nemám dost dobře prozkoumanou, vlastně znám jenom alba Fugazi a Brave - takže nejsem ovlivněn předsudky, že bez Fishe to prostě nejde. Album Brave se mi zalíbilo na první poslech, přehrávám si ho v posledních dnech pořád dokola a líbí se mi čím dál tím víc. Vedle konceptuálních alb, které tady už přede mnou někdo zmínil (Zeď, Jehně atd) je to další způsob, jak udělat konceptuální album - přímočaře, jednoduše a pochopitelně. A přesto neskutečně působivě. Od prvních tónu až do konce je posluchač pohlcen příběhem o nešťastné dívce, která spáchá sebevraždu skokem z mostu. Hudba se sice může zdát někdy trochu jednotvárná a zaměnitelná, ale tenhle pocit se s opakovanými poslechy vytratí. Navíc, na tohle albu jde myslím v první řadě o příběh, hudba je jenom prostředkem k jeho vyprávění - a daří se jí to výborně.

Vrcholnými body alba jsou podle mě skladby Living With The Big Lie, trochu popovější Alone Again Into The Lap Of Luxury a samozřejmě finální The Great Escape, která končí nádherným finále, při kterém leckteré oko nemusí zůstat suché.

Výhradu bych měl jenom k závěrečné sklabě, která mi připadá poněkud zbytečná a trochu rozmělňuje působivost závěru předchozí skladby.
reagovat

Musím souhlasit s TomKasem, je to opravdu excelentní dílo, jak člověka vtáhne toto album do děje.Leze mi mráz po zádech hned v úvodu při "dunění,bzučení,rezonacích...nevím jak to popsat.Toto album řadím ho na špici jejich tvorby s Hogarthem.
reagovat

Pro mou osobu absolutní vrchol tvorby Marillion. Nádherná hudba, za srdce beroucí texty, to vše svým spojením vytváří jedinečné a kompaktní dílo plné emocí a napětí. Smutný příběh inspirovaný skutečnou událostí, v němž mladá dívka dobrovolně končí svůj život skokem z mostu. Marillion zde předvedli, že jsou kapelou, která mistrným
způsobem dokáže nastolit přesně tu pravou atmosféru a vtáhnout vás přímo do děje tohoto smutného příběhu jenž se pomalu odvíjí od první skladby až po samotný gradující závěr.
reagovat

Odchod Fishe pro me neznamena konec Marillion, ale prerod kapely, kterou mam rad, v kapelu, kterou zboznuji. A album Brave je jeden z hlavnich duvodu.
Smutny a pusobivy pribeh propletajici se krasnou hudbou a zpivany Stevem Hogarthem, ktery je pro me osobne nejlepsim zpevakem, jakeho znam.
Proti gustu zadny disputat, ale vazne nechapu, jak muze tomuto albu nekdo uprit gradaci a napeti. Pomalejsi skladby a pasaze se nenasilne stridaji s rychlejsimi a tvrdsimi, az dorazime k titulni Brave, v niz jako by se zastavil cas a my sledujeme divku predtim, nez prijde vrcholny Great Escape. Film natoceny podle tohoto alba jsem nevidel, ale pri poslechu si ho dokazu docela predstavit.
reagovat

Marillion pro mne skončili odchodem Fishe, ale říkal jsem si proč si neposlechnout vychvalované album Brave. Je třeba říci, že se jedná o úplně jinou kapelu, než na kterou jsem byl zvyklý. Z celé desky mne upoutalo jen překrásné Rotheryho sólo v Runaway jinak je to nuda, nuda a ještě jednou nuda bez gradace a napětí tak typického pro počáteční tituly. Jen pro sběratele.
reagovat

najlepší koncepčný album v histórii rocku, predčí u mňa aj Stenu, Brodwayské jahňa aj generáciu 13 od Sagy. Proste je neprekonateľný. Mimochodom Paper Lies ma v koncepcii neruší. Evidentne skupine pomohlo k atmosfére diela prostredie kde ho nahrávali / zámok vo Francúzsku/
reagovat

Tak tohle je ten nejlepší, nejklasičtější, nejtypičtější, nejemotivnější, nejsilnější, nejtemnější, nejstrašidelnější, prostě nejúžasnější flák, co kdy vyšel nejen z dílny Marillion, ale vůbec z celé progrockové tvorby. Ještě předtím, než se rozjede více než sedmdesátimutová kompozice, si všimněte výborného obalu. Už z něj je vidět, jak temné a atmosférické celé album je.
Úvodní Bridge se rozjíždí hodně pomalu, až asi po minutě a půl temného kytarového intra se přidají klávesy a Hogarthův melancholický vokál (ve výškách máte někdy pocit, že zpěvák spíš pláče než zpívá, a nejen na tomhle albu - rozhodně to ale není na škodu :-)) Příběh dívky, která se pokusila o sebevraždu, začíná výbornou skladbou Living With The Big Lie, kde se jednoduchý základní melodický motiv střídá s kytarami a tvrdšími pasážemi (ty pomalejší zase doprovází klávesy) a vytváří tak nesmírně dlouhou a zajímavou kompozici, která pokračuje tklivou baladou Runaway (poslechněte si Hogarthův hlas - tady je ten jeho naříkavý tón snad nejlépe slyšet.) Albová čtyřka Goodbye To All That je plná dlouhých klávesövých pasáží a úžasných pomalých melodií. Po téměř třinácti minutách vrcholící skladba navazuje na vypalovačku Hard As Love, kterou střídá emotivní a pomalý singl The Hollow Man. Po této skladbě následuje krátká pauza před dalším koncertem emocí a zoufalství, který graduje v rozzlobené Alone Again In The Lap Of Luxury (výborná agresivní kytara na začátku), pokračuje přes smutnou náladovku Brave (výkladní skříň Hogarthových hlasových schopností) a vrcholí jednou z nejfantastičtějších písní progrockové éry (a možná nejlepších vůbec) - The Great Escape. Tato balada začíná motivem ze skladby Goodbye To All That a pak už následuje přelévání nádherných melodií, spojené mistrnými instrumentálními pasážemi v jednolitý celek. Po doznění posledního tónu (to už posloucháte skoro 70 minut) končí hlavní motiv alba, a rozhodně to není žádný happy-end. Spíš takový nejistý, vratký konec - vyvolává dojem, že Brave není nějaká pohádka, ale opravdu drsný a emotivní příběh ze života.

Ze základní koncepce desky se vymykají všehovšudy dvě díla - pro mě trochu nesmyslně zařazená Paper Lies a závěrečná kytarovka Made Again. PL není špatná, ale rozhodně by se spíš ujala na HIE než na Brave. Trhá motiv příběhu v tom nejdůležitějším místě, tj.těsně před koncem - působí na mě jako reklama v napínavém filmu. Když jsem si přepaloval tohle CD, dal jsem ji úplně nakonec, aby mi nekazila ten prožitek; sem by se víc hodila nějaká hodně dramatická instrumentálka. Pak by to bylo album na 11 bodů z 10.
Závěrečná pohodovka Made Again není nic jiného než zklidnění rozbouřených nervů. Skrz tuhle nenápadnou, ale nádhernou skladbičku nahromaděné emoce odtékají jako do kanálu, apo celé dvaasedmdesátiminutové proceduře tak uzavírá desku velmi nenápadně a optimisticky.
Doporučuju všem. Zvlášť za tmy. A hodně nahlas.
reagovat