Reakce na recenzi:

terka - @ 08.08.2018

Marillion nás generačně rozdělovali. Táta zásadně poslouchal Fishovy desky a od Hogartha jen něco málo. Brácha to měl opačně. Fishe moc nemusel a Hogartha zbožňoval. Já jsem ocilovala někde uprostřed. Na Fishe je dobré mít náladu, protože někdy vám jeho vypjatý hlas nemusí sednout. A na Hogartha vlastně taky. Ten je melancholik a pokud máte zrovna deprese, Stevův hlas vás jich zaručeně nezbaví.

Třetí společná deska H-Marillion byla podle dostupných údajů, které jsem si vyhledala, kasovním a hlavně uměleckým trhákem. Koncept desky je postavený na tragické události, spojené s činem mladé dívky, která z nešťastné lásky ukončila svůj život skokem z mostu. Klukům se k takovému příběhu podařila napsat i výjimečně chytlavá muzika. Některá hudební témata tím příběhem pozvolna prorůstají, některá krásně gradují a jiná se postupně rozvíjí, až vás přivedou do bodu blaženého uvolnění. Steveův vypravěčský talent se do takové muziky hodí, jen mám občas pocit, že někdy je těch jeho emocí na mě už příliš. Deska nemá vyložené vrcholy, ale ani pády. Já mám ráda oba její póly. Neřízenou stopu melancholie v Hollow Man, stejně, jako údernější věci typu Paper Lies.

Brave je jedním ze skvostů Hogarthova období v Marillion, ale odvahu pouštět si ho příliš často jsem zatím nenašla.