Reakce na recenzi:

DominGo - @ 01.09.2004

Tak tohle je ten nejlepší, nejklasičtější, nejtypičtější, nejemotivnější, nejsilnější, nejtemnější, nejstrašidelnější, prostě nejúžasnější flák, co kdy vyšel nejen z dílny Marillion, ale vůbec z celé progrockové tvorby. Ještě předtím, než se rozjede více než sedmdesátimutová kompozice, si všimněte výborného obalu. Už z něj je vidět, jak temné a atmosférické celé album je.
Úvodní Bridge se rozjíždí hodně pomalu, až asi po minutě a půl temného kytarového intra se přidají klávesy a Hogarthův melancholický vokál (ve výškách máte někdy pocit, že zpěvák spíš pláče než zpívá, a nejen na tomhle albu - rozhodně to ale není na škodu :-)) Příběh dívky, která se pokusila o sebevraždu, začíná výbornou skladbou Living With The Big Lie, kde se jednoduchý základní melodický motiv střídá s kytarami a tvrdšími pasážemi (ty pomalejší zase doprovází klávesy) a vytváří tak nesmírně dlouhou a zajímavou kompozici, která pokračuje tklivou baladou Runaway (poslechněte si Hogarthův hlas - tady je ten jeho naříkavý tón snad nejlépe slyšet.) Albová čtyřka Goodbye To All That je plná dlouhých klávesövých pasáží a úžasných pomalých melodií. Po téměř třinácti minutách vrcholící skladba navazuje na vypalovačku Hard As Love, kterou střídá emotivní a pomalý singl The Hollow Man. Po této skladbě následuje krátká pauza před dalším koncertem emocí a zoufalství, který graduje v rozzlobené Alone Again In The Lap Of Luxury (výborná agresivní kytara na začátku), pokračuje přes smutnou náladovku Brave (výkladní skříň Hogarthových hlasových schopností) a vrcholí jednou z nejfantastičtějších písní progrockové éry (a možná nejlepších vůbec) - The Great Escape. Tato balada začíná motivem ze skladby Goodbye To All That a pak už následuje přelévání nádherných melodií, spojené mistrnými instrumentálními pasážemi v jednolitý celek. Po doznění posledního tónu (to už posloucháte skoro 70 minut) končí hlavní motiv alba, a rozhodně to není žádný happy-end. Spíš takový nejistý, vratký konec - vyvolává dojem, že Brave není nějaká pohádka, ale opravdu drsný a emotivní příběh ze života.

Ze základní koncepce desky se vymykají všehovšudy dvě díla - pro mě trochu nesmyslně zařazená Paper Lies a závěrečná kytarovka Made Again. PL není špatná, ale rozhodně by se spíš ujala na HIE než na Brave. Trhá motiv příběhu v tom nejdůležitějším místě, tj.těsně před koncem - působí na mě jako reklama v napínavém filmu. Když jsem si přepaloval tohle CD, dal jsem ji úplně nakonec, aby mi nekazila ten prožitek; sem by se víc hodila nějaká hodně dramatická instrumentálka. Pak by to bylo album na 11 bodů z 10.
Závěrečná pohodovka Made Again není nic jiného než zklidnění rozbouřených nervů. Skrz tuhle nenápadnou, ale nádhernou skladbičku nahromaděné emoce odtékají jako do kanálu, apo celé dvaasedmdesátiminutové proceduře tak uzavírá desku velmi nenápadně a optimisticky.
Doporučuju všem. Zvlášť za tmy. A hodně nahlas.