Reakce na recenzi:

horyna - @ 16.04.2016

Není vůbec podobné na o dva roky mladší Afraid of Sunlight, ani jeho předchůdci Brave, ničemu co do té doby stvořili tenkrát už ikony britské hudební školy Marillion. Jako by se chtěli opět odlišit, oddělit od všeho co zatím zkoušeli a s novým zvukem přišel do kapely i závan něčeho neprozkoumaného. Nová teritoria se jala parta kolem pěveckého giganta Steva Hogartha znovu objevovat, jestli se jim to podařilo a jak, to už je na názoru fanoušků. U mě tedy zabodovli rozhodně, sice jsem desku déle vstřebával, zato dnešní účinky jsou nadmíru přesvědčivé. A tak tedy vzhůru do jejich útrob:-)

Znamenitá klasická kytara spolu s Hogathovým vokálem otevírají úvodní uvolněnou a v dobrém slova smyslu písničkovou A Man of a Thousand Faces- Kellyho klavírní vložka pozvolna zvedá píseň k nebeským výšinám, konec obstaráva Mosleyho bicí baterie a sborové, značně oduševnělé vokály.
One Fine Day- začíná "harrisonovským" kytarovým sólem, melancholickou akustikou a emotivně položeným, houpajícím vokálem, opět se připojuje Mark se svým klavírním doprovodem, refrén dodává písni na síle a s imitací smyčcové sekce energie pryští plnými tóny za podpory charakteristického Rotheryho sóla.
80 Days- velice příjemná, pozitivně výpravná píseň, vystavěna pomocí osobitých kláves, klasických kytar, "tlumených" bicí a čarovného vokálu.
Estonia- protipólem předchozí je fantaskně zádumčivá, tajemstvím opředena skladba, jež si přeje zůčastněné oslovit mistrným tónem vzácně používané balalajky a svou jedinečnou atmosférou, pro vnímavého posluchače je to doslova lahůdka.
Memory of Water- smutný Hogarthův vokál pluje po moři za zvuku violončela a kláves imutující dřevěné žesťové nástroje.
An Accidental Man- ostřejší a šlapající track se skrývá za pořadovým číslem šest, velice šťavnatá a osvěžující věc, s větší dominancí elektrik a bohatstvím samplovaných zvuků, s vokálem se tu pracuje tvárněji a Steve zkouší kam až může zajít.
Hope for the Future- španělky, rumba koule, trumpeta, zajímavá basová linka, perkuse, arabské dozvuky, ozvučná kulatá dřívka- nejen tohle vše dotváří celek zřejmě nejoriginálnější a také nejvíce experimentální písně alba.
This Strange Engine- z třiceti minut stopáže, kterou ukáže čas písně na cd přehrávačí, je pouze polovina tvořící hudební složku. Niterný úvod postupně přechází do dalších poloh a částí skladby, její konstrukce je tvořena několika pečlivě vystavěnými díly. Například před čtvrtou minutou přichází hybný kytarový riff, posunující píseň do rockových vod, vyúsťujících až v extatické chvíle, v níž kapela opravdu "jede". Do jazzovější pasáže se vpasuje saxofonové sólo, volně přecházející do kytarového, nezbytná akustická složka a píseň graduje ke svému vrcholu.

Jemná forma pročištěna od výraznějších klávesových ploch, širokospektrální záběr, důraz na klasickou kytaru a na mnoha místech přístupnější, lyričtější podoba, dali vzniknout albu, kterému patří nezastupitelné místo v diskografii této jedinečné party.