Reakce na recenzi:

horyna - @ 29.03.2016

Nebylo to zrovna příznivé období pro kapelu, její smlouva s Castle Records nebyla plněna ze strany firmy zrovna podle představ kapely, jež se dostala do finanční kryze. Problém byl částečně řešen pomocí fanouškovské základy s její nemalou finanční podporou a za přispění internetu, jež odteď bude v rámci skupiny samotné hrát významnou roli. Nálada uvnitř se odrazila i na písních a celkové tíživé atmosféře a náladě desky, která mezi fanoušky nepatří k až tak oblíbeným a bývá hodnocena spíše zdrženlivě. I samotní hudebníci ji vídí jako takovou odbočku stranou, nejen proto, ji roku 2013 přemixovali, přesto je z ní i nadále cítit snaha po objevování nových horizontů.
Pesimistickou stránku alba osobně však kvituji s povděkem, melancholie zde zastoupena mě tu neuvěřitlně baví, přímo se v ní vyžívám.

Po zvukově chaotickém intru se začíná dvěmi ráznými vcelku slušně odpichnutými skladbami. První Under the Sun-je postavena na rytmických kytarách, bublající base a Hogarthovu do nebes šplhajícím vokálu, její hitovost a pozitivní esprit mě vždy příjemně naladí na následující poslech. The Answering Machine- se zpěvem hnaným přes efekt a jakoby nesourodými rytmy bicích v nervním stylu, nebezpečně útočí na mozkovou soustavu. Od čtvrté se začíná hrát na zcela jinou strunu, mnohem více emotivní a melancholickou, vše zahajuje Three Minute Boy- pomocí piana, Rotheryho klasické kytary a konejšivého Hogahthova vokál, velmi příjemná a oduševnělá věcička. Niterná Now She'll Never Know- navozuje pocit maximálního usmíření a přijmutí nevyhnutelného vkusně použitou kytarou, jemnými samplovými zvuky a vokály unášející nás kamsi na "druhou stranu". I následující These Chains- se nese na velice podobné vlně, tryská z ní pohoda a vnitřní klid, v půli přec nabírá na obrátkách a reprezentativní kytarové sólo je podpořeno zvuky smyčců.
Moorovsky oduševnělá je Born to Run- bluesové cítění a pomalé padání tónů do prostoru dává tolik potřebný pokoj pro snění. Zeď katedrály- se pne do výše pomocí klávesových hradeb, druhého zkresleného vokálu a živelných kytar, jež nás na chvíli vytrhují z depresivna tohoto monolitu. Zprvu meditativní charakter poslední "nejzvláštnější" písně alba se zvukovou koláží a minimalistickým přístupem, postupně přetavuje naše myšlenky do vše naplňující euforie.

Kdysi toto album stálo v osobním hodnocení na předních příčkách, čas ho sice upozadil kousek níže, pořád je to ale nezastupitelná položka bez které by byla sbírka kapely neúplná.