john l - @ 16.03.2018 | #

První dvacetiletku v tvorbě Magnum jsem často vnímal jako nějakou rozčapenou chobotnici, která se pomocí svých chapadel zabodává do různých hudebních stylů a ty vzápětí ve své bambulaté hlavě cupuje na jednu hromadu.
Pro metalisty byli vždycky moc měkcí a vlezlí, pro hardrockery příliš pompézní a u arťáků si to svými přebujelými syntíky po pár albech taky postupně rozházeli. Kdo tedy na Magnum zbyl? Asi hrstka odtud, hstka odtamtud, pokaždé se někdo našel. Magnum s davem neuměli manipulovali jako třeba Iron Maiden, ale pokaždé si tu svou sortu dokázali získat a ohlídat. Dokonce ještě dneska jsou pořád tady a vydávají své čtyřicáté, nebo už dokonce padesáté album?

Asi nejpozoruhodnějším dílem zůstává už pětatřicet let nepřekonaná nahrávka The Eleventh Hour. Z mého pohledu jde o výživnou substanci sedmdesátkového hard rocku, promíchanou(tehdy ještě)neplastovou pompou s přídavným progresivním motorem u zadku.
Na poměry Magnum jsou tu celkem komplikovaná aranžmá, barevný a dynamický zvuk, stále lze postřehnout mladický zápal, ale taky určitou soudržnost a nerozředěnost. V té době byl Clarkin se Stanwayem herním duem k pohledání. Když k tomu připočtem sebejistého Catleyho za mikrofonem a skladby co mají šťávu(The Prize, Breakdown, The Great Disaster...............), dostaneme Magnumáckou osmdesáti% slivovičku.

pinkman @ 16.03.2018 17:52:17 | #
Vůbec se nedomnívám, že bych na Magnum nazíral přehnaně kriticky. O jaké "věrnosti zvuku a stylu" je tady řeč? Nejen že Clarkinovi ujel autobus už před mnoha lety, on se sune jako želva, bohužel ne dopředu, ale nazpátky. Nene, tohle mě nikdo nevymluví, Magnum měli zkoncovat dávno, nebo si dát malinkatou, desetiletou pauzu!