Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 05.02.2016

Tohle album u mě tvoří s předchozím Vigilante jakýsi vrcholový dvojboj v tvorbě Magnum. Navazuje stylově přesně tam, kde předchozí skvost skončil. Obě patří mezi komerčně nejúspěšnější desky kapely.

No, už nástup v podobě Days of No Trust je nástup hodný králů melodického rocku - krátký úvod, kdy jakoby netušíte, co se bude dít, a pak už to pánové odpálí přímo na solar. Hymna jako zvon, poněkud upomínající mou milovanou Back Street Kid či Vigilante, nic se tady neřeší, nepředstírá a jen se strhávají davy. Už tohle mě nakopne k horečné aktivitě všeho druhu. Wild Swan ukazuje více rockovou, kytarovou polohu Magnum, Clarkin taky opravdu exceluje a nasazuje syrový hardrockový riff, monumentální refrén je typický, pak ale přijde nečekaný, až progresívně vedený zlom do atmosféricky nádherně zasněné části, kde si uvědomuju i instrumentální mistrovství kapely. Klávesový výpravný motiv za doprovodu vypjatého Catleyho je opravdu famózní. Netypická, a přesto geniální věc. Start Talking Love je ovšem další hit, který rozhoupe i hluchého, tohle je silná devíza Magnum a je neskutečné, s jakou lehkostí podobné pumelice sype. One Step Away - klávesové melodické střípky ukazují zase tu progresívnější tvář AOR, kde nesmí chybět typicky monumentální refrén, pak celá věc nabere přece jen rockovější, energičtější podobu s krásným kytarovým sólem. Zase přehršel melodií, ale celé je to inteligentněji vystavěné. It Must Have Been Love je nezaměnitelnou baladou, která po zásluze sklidila hitové ambice. Krásný houpavý klávesový motiv se neodolatelně rozbíhají, kytarové sólo patří už také ke klasickým. Hit jako hrom, ale zase netuctový a neodbytý. Different Worlds - start výrazných zasekávaných kláves se přelije do poctivé rockové skladby, kterou ale z průměru k výšinám vytahuje krásná melodie vpravená v Catleyově hlase. Klasický příklad osmdesátkového monumentálního AOR. Pray for the Day - to je nádherně vyvedená magnumovská melodie, rozvinutá v krásnou skladbu, pohybující se mezi baladickým a dravě rockovým vyzněním. Krásně dynamicky provedená věc, kde si říkám, kam na ty nápady pánové stále chodí. Závěr v podobě Don´t Wake the Lion je na více než desetiminutové ploše asi nejvýraznějším přiblížením k progresívnímu rocku. Nenápadný klávesový úvod s Catleyovou deklamací a postupný růst hlavního motivu - hlavně v první půli si užijete instrumentálních orgií, za které by se nestyděli ani tehdejší Marillion či floydovská Zeď, atmosférických vsuvek s deklamovanými hlasy na pozadí. Ve druhé půli se pak hromaděná energie uvolní, přichází monumentální Catleyův zpěv ve všech podobách a závěr je uvolněním energie a absolutním zrychlením směřuje až do úplného konce. Není to pro každého asi lehký oříšek k rozlousknutí, ale dá se to označit jako mistrovský závěr, i když úplně jiný, než na předchozí desce. Je sympatické, že Magnum se ani na vrcholu osmdesátkové vlny nebáli něčeho podobného. Palec nahoru!

Tohle je tak neuvěřitelný příval adrenalinu, že musím po doposlouchání vždycky na chvíli počkat, než nabudu znovu na cokoli koncentraci. Nejlepší volbou je ale spustit tlačítko play zkrátka znovu. Za pět!!