Reakce na recenzi:

horyna - @ 20.03.2016

Album Anoraknophobia představuje spolu s předešlou deskou Marillion.com zřejmě nejmodernější a nejvíce kreativně inovativní desku v dějinách souboru. Kapela vědoma si naprosto volných skladatelských mantinelů a prahnoucí po objevování stále nových progresivních postupů a zvuků, dokázala vyprodukovat reprezentativní směsici odlišných barevných koláží jež plně představila pokrokově smýšlející soubor.
Dobrá polovina zde obsažených skladeb přesahuje hranici 9 minut, zcela jasně tímto upozorňuje posluchače, že zde nebude místo na nějaké (jednodušší) písně s hitovými ambicemi, samozřejmě opak je pravdou, vesměs to jsou suity poskládané z velikého množství nápadů, přecházející v odlišně strukturované hudební i emoční motivy.

Between You And Me- teskný klavírní motiv nás přivádí k poslechu první skladby jež poletuje na křídlech klasických kytar v optimistickém duchu, zlom přichází za půlí, tempo rázně zpomalí, hlavní slovo má klavír a klávesy Marka Kellyho, po tomto krátkém intermezu skladba opět nabírá počáteční dech.
Quartz- naprostá originalita basové linky a samply kolem ní, dávají tušit že zde půjde o mimořádný zážitek, Hoharth zpívá až ležérně, do refrénu se elektrizuje, nálada je vesmírně nekonečná, přichází lahodné Rotheryho sólo, po kterém je kapela puštěna ze řetězů, mimořádný zážitek přináší hypermoderní pasáž po 5 minutě skladby.
Map Of The World- plní funkci pohodové pomalé písně plné ornamentálních kytar a jemného přediva.
When I Meet God- futuristická věc s důrazem na zvuk rumba koule, leží na Kellyho zvucích jež modulují tuto píseň, za půli přijde zlom a teskná atmosféra z ní přímo vyzařuje.
The Fruit Of The Wild Rose- velice citlivě zkomponovaná skladba, ve které hamondy a klávesy mají spolu s Hoggarthem hlavní slovo, ke konci přichází rytmická pasáž kde se více ozývá Rotheryho nástroj.
Separated Out- jedinečná věc uvozena zvuky staré dětské poutě, jedna z mála zde zastoupených ostřejších skladeb. Rytmus pevně svírá Ian Mosley, její barevnost a originalita, spolu s Hogarthem variabilně se pohybujícím v několika polohách, v posluchači vyvolává ono pověstné mrazení. Počáteční hlasy znovu vyplouvají na povrch a hard rockový náboj nabírá na síle, konec je velice originální.
This Is The 21st Century- soukromá modla tohoto alba a kapely vůbec, opět ty futuristicko-vesmírné klávesové rejstříky, kytarové akordy a dojemný hlas mě vždy přivádí do stavu naprosté euforie, je to 11 minut blaha ve společnosti něčeho naprosto nevšedního, prostor kolem nás je vytvářen samplovými zvuky a jednoduchým rytmem nad nímž se vznáší mistr Hogarth.
If My Heart Were A Ball It Would Roll Uphill- zvláštní tečka za zvláštním albem, těžko uchopitelná věc, plna prapodivných rytmů a zvukových koláží, která ve své druhé části překvapí svou niternou náladou vyúsťující do stupňovitého finále.

Do nového tisíciletí vstupují Marillion nabiti mimořádnou kreativitou.