Reakce na recenzi:

pinkman - @ 16.03.2021

Život za železnou oponou pro nás měl krom milionu nevýhod taky jednu malou výhodu. Stejně, jak se k nám nedostávala klasická rocková muzika, nedostával se k nám ani punk, ani disko. Disko částečně jo, přece jen se jej česká rádia rychle chytla, ale o nějakém mávajícím punkovém praporu z Británie, neměla většina z nás ani potuchu. Každý si jel v tom svém rocku a rozdělení posluchačů na progresivní část a striktně hardrockovou, se nikdo nezabýval. Koncem sedmdesátých let nám byli nějací Ramones, nebo Clash absolutně ukradeni. Dělali jsem že neexistují. Ti nakonec vyhasli stejně rychle, jak vzpláli. Podobný příměr se dal o patnáct let později aplikovat k válcujícímu stylu grunge.

V té době se mezi posluchači začali usazovat nově vznikající party. Kapely jako Foreigner, Styx, nebo zrovna Magnum, se k punku točili zády. Kladli velký důraz na zapamatovatelné melodie a cílili nejen na hitparády, ale i k radiostanicím, které je rychle zařadily do každodenních rotací. Za oceánem se uchytili přetransformovaní Journey a všichni ostatní k nim začali vzhlížet. Jejich raketový úspěch s deskou Infinity přivál nový směr a zástup fanoušků i nových kapel se začal rozšiřovat.

Debut Magnum voněl po tradičních esencích Led Zepellin, ale svou učesaně melodickou strukturou otevíral dvířka novému odvětví. Všechno bylo ladnější a přívětivější. Přechod od strukturovaných alb Yes a Genesis k tvorbě Magnum a Foreigner nečinil nikomu problém. Syntezátory duněly okolím a my hltali každý klávesově podbarvený zvuk, ať už patřil jakémukoli z nováčků. Věci jako Universe, Kingdom of Madness, All That Is Real a Bringer se usadili v našich týdenních rotacích a začali vytěsňovat dinosauří staříky na okraj zájmu. Konkrétně Magnum patřili mezi naše hlavní favority. Srdcovce Kingdom of Madness tak musí naložit plný kotel, jelikož to bylo hned od počátku album signifikantní.