Magnum - Kingdom of Madness (1978)

Život za železnou oponou pro nás měl krom milionu nevýhod taky jednu malou výhodu. Stejně, jak se k nám nedostávala klasická rocková muzika, nedostával se k nám ani punk, ani disko. Disko částečně jo, přece jen se jej česká rádia rychle chytla, ale o nějakém mávajícím punkovém praporu z Británie, neměla většina z nás ani potuchu. Každý si jel v tom svém rocku a rozdělení posluchačů na progresivní část a striktně hardrockovou, se nikdo nezabýval. Koncem sedmdesátých let nám byli nějací Ramones, nebo Clash absolutně ukradeni. Dělali jsem že neexistují. Ti nakonec vyhasli stejně rychle, jak vzpláli. Podobný příměr se dal o patnáct let později aplikovat k válcujícímu stylu grunge.

V té době se mezi posluchači začali usazovat nově vznikající party. Kapely jako Foreigner, Styx, nebo zrovna Magnum, se k punku točili zády. Kladli velký důraz na zapamatovatelné melodie a cílili nejen na hitparády, ale i k radiostanicím, které je rychle zařadily do každodenních rotací. Za oceánem se uchytili přetransformovaní Journey a všichni ostatní k nim začali vzhlížet. Jejich raketový úspěch s deskou Infinity přivál nový směr a zástup fanoušků i nových kapel se začal rozšiřovat.

Debut Magnum voněl po tradičních esencích Led Zepellin, ale svou učesaně melodickou strukturou otevíral dvířka novému odvětví. Všechno bylo ladnější a přívětivější. Přechod od strukturovaných alb Yes a Genesis k tvorbě Magnum a Foreigner nečinil nikomu problém. Syntezátory duněly okolím a my hltali každý klávesově podbarvený zvuk, ať už patřil jakémukoli z nováčků. Věci jako Universe, Kingdom of Madness, All That Is Real a Bringer se usadili v našich týdenních rotacích a začali vytěsňovat dinosauří staříky na okraj zájmu. Konkrétně Magnum patřili mezi naše hlavní favority. Srdcovce Kingdom of Madness tak musí naložit plný kotel, jelikož to bylo hned od počátku album signifikantní.
reagovat

gandalf @ 16.03.2021 12:06:45
Pro kovaného rockera byl punk něco jako mor. Jeho domnělý návrat v polovině devadesátých dokázal spláchnout vše, co bylo do té doby ještě ucházející. Naštěstí dnes už něco takového není reálné a to je jedině dobře.

steve @ 18.03.2021 06:23:11
Rozhodně jeden z lepších debutů na rockové scéně. Je zajímavé, že všechny ty art softový soubory měli povedený debuty. Ať se podíváme na Foreigner, Journey s Perrym, nebo bez něj, Asii, tak právě Magnum. Ti se do hitparád sice neprobojovali, ale zaděláno měli pěkně.
Téma punku bych tu raděj nerozviřoval. I na Progboardu se najde hrstka příznivců tohoto hudebně (neumětelského)stylu.

stargazer @ 18.03.2021 18:32:14
V druhém poslechu jsem si to vychutnal. Sice jsem ty vonné esence Led Zepellin nezaznamenal, ale to už je můj problém. Jinak moc díky za Magnum, které jsem slyšel touto deskou poprvé.

dan @ 19.03.2021 06:33:30
To by mě teda zajímalo, kde berete u Magnum Led Zeppelin? A navíc, když někdo známkuje debut za *****, jak chce pak objektivně rozhazovat další hvězdy u následujících vypulírovanějších desek?

pinkman @ 20.03.2021 12:50:10
Z odkazu LZ vycházela každá druhá kapela. Tak není nic divného když i Magnum.
A jestli mě chce někdo osočovat za to, kolik hvězdiček komu dát, tak ať jde do ......
Co se týče punku tak nevěřím, že na tak kultivované stránce jakou Progboard je, by se dnes našel někdo, kdo takovému neumětelství podkuřuje.

Jak to tak vypadá, Magnum už zůstanou mým největším objevem na A.O.R./art-rockovém/pompézním hudebním kolbišti. I když jejich nejnovější produkci neposlouchám pro pocit déja-vu a nudy, několik po-comebackových desek z období kolem přelomu letopočtu 2010 stále řadím mezi to nejlepší v jejich tvorbě. Tvrdé jádro top produkce Magnum a definice stylu se však ukrývá někde úplně jinde. Jsou to desky - římská II, Chase the Dragon, The Eleventh Hour a jistě také mezi fans tolik oblíbená, částečně komerčnější On a Storyteller's Night. Ke svému údivu jsem velice bryskně přišel na chuť i daleko popověji orientované dvojici Vigilante, či Wing of Heaven, o mladších deskách nemluvě.

Horentně jsem je začal skupovat z různých míst, někdy jsem vybíral remastery, někdy originály a časem jsem do sbírky pochlapil také malinko nedotažený debut Kingdom of Madness. Ono nedotažený, jak se to vezme. Dle některých reakcí fans to tak být může, mě ovšem počáteční produkce Magnum chutí natolik, že i debut hodnotím jako dílko velmi velmi zdařílé.

Kapela jej měla připravený dva roky než s ním šla na trh. Z desky, podobně jako z několika dalších nahrávek, doslova čiší upřímnost, pozitivní náboj, entusiasmus a aranžérské finesy vyznívají jakoby je dala dohromady o dost zkušenější parta muzikantů sehraných řadu let a ne soubor nováčků.

Pod veškerou hudební složkou je podepsán Tony Clarkin, který se svým parťákem za mikrofonem Bobem Catleyem právě vytvořil dlouholetou nerozlučnou dvojku. Desku odstartuje rockově řinčící In the Beginning , která za asistence španělek a mohutných pompézních klávesových stěn je tím nejsprávnějším openerem alba. Hned výborný úvodní dojem malinko zkazí jediná vlezlejší záležitost Baby Rock Me, která po vzoru Queen, U. H. a celé řady tehdy se do hitparád tlačících souborů, útočí na prvotní pudové žebříčkové úspěchy. Naštěstí třetí spaceová baladička Universe vše nasměruje do těch správných kolejí, po kterých může vlak značky Magnum znovu uhánět pompézní prérií o sto šest. Druhá velká chvíle (po úvodním songu) patří titulní Kingdom of Madness – postavené na artové platformě, s důrazem na barevné odstínění jednotlivých nástrojů, kompoziční originalitu, energii, a oduševnělý Bobův projev. All That Is Real je pomalejší a kalde důraz na vnitřní emoce, Bringer je zase pro změnu nadupaná hard-rocková bouře plná tempových obměn. Na začátku Invasion se zhmotňují Queen v celé své nahotě, ale pak skladba nabere neuvěřitelné obrátky a prostě jede! Předposlední Lords of Chaos silně podbarvují Baileyho smyslné klávesové rejstříky, tepající baskytara a celek jako puzzle doskládá Clarkinova šestistrunka. Milovník Magnum chrochtá blahem, což mu jistě vydrží i přes poslední vznešenou All Come Together.

Časté střídání temp, ostrá Tonyho kytara, spousta hřejivých vyhrávek a melodií na klávesy i působivý Bobyho zpěv, podporují kouzlo a zvyšují pestrost, už tak dost "barevné" hudby Magnum. Výborný debut.



reagovat

john l @ 18.11.2019 04:45:11
Debut Magnum jsem slyšel je to už dávno a hned jsem ho šoupl do kategorie lepší průměr. Doma mám až další desky, možná nastal čas, si ho teď znovu připomenout.

pinkman @ 17.02.2020 06:48:46
Už ne debutu byli Magnum dostatečně vyhranou a hotovou kapelou. Tady dávám pět hvězd, jelikož první část jejich kariéry je naprosto vyrovnaná a vůbec netuším, kde bych měl ubírat. Hodně pestrá nahrávka u které mě baví každá skladba, ale musím uznat, že jsou z toho dost cítit Queen. Zřejmě v začátcích Magnum to byli právě oni, kdo je definoval.

john l @ 17.02.2020 12:16:39
A kde jsou dnes Queen a kde Magnum. Clarkin nikdy nestál o to, aby jeho skladby hráli na diskotékách a v rádiích k nedělnímu obědu. Možná je těžší zůstat nohama na zemi, než se propůjčit k tak nechutné komercionalizaci.