Reakce na recenzi:

horyna - @ 24.06.2016

Původně jsem chtěl začít srovnáním dvou období kapely ve spojitoti s působením jejich pěvců Rotha versus Hagara. S poslechem desky jsem ale došel k faktu, že tento pěvecký titán, si má slova úcty zaslouží krapet víc a tak svou definici a obasáhlejší pohled skrz jejich tvoru si nechám na někdy příště. Pro mne je Sammy Hagar jedním z ne mnoha gigantů rockové scény, kteří se ještě ve zralém věku potulují po hudebních pódiích, aniž by jakkoli ztratil na síle a charizma svého projevu, či snad svým vzezřením působil trapně a ony hlasové dispozice se stali spíše indispozicemi. Tento mohutně klenutý, nádherně barevně vyvedený, silový, jasně rozpoznatelný a tím správným rockovým odérem vonící hlas, řadím do těsného sledu vedle velikánů typu Gillana, Planta a třeba Hughese. Naprostá většina alb které stihl vydat ať už s Van Halen, Chickenfoot, nebo za poslední roky na sólové dráze, mne oslovují svou intenzitou, poctivím muzikanským přístupem a neutuchající vášní, jakou dokáže do písní propašovat právě Sammy. Je tydy navýsost jasné kdo je pro mne tím jediným a správným držitelem mikrofonu u této kapely, byť bych jakkoli chtěl shazoval Rothovy zásluhy či um.

Už s úvodním vírem zvuku "kytarové vrtačky" písně Poundcake- mi naskakuje ono pověstné a krásné mrazení, pojí v sobě parádní kytarovou prací mistra Eddieho, řemeslně dotažené údery bicí baterie a energický projev parťáka u mikrofonu, lepší otevírák si kapela snad ani vybrat nemohla. Po melodických a spíše standardních pložkách, hitové Judgement Day a basovým předivem podepřené Spanked, je tu má oblíbená Runaround -zvonivé bycí, nenejvýš simpatický riff, plno melodií a zkušeností hýřící Hagar, mi vlévají životodárnou tekutinu do žil plnými proudy. Pleasure Dome -patří k nejtvořivějším položkám alba, tempo se mírně uklidní, upoutává bohatou bubenickou technikou a činorodou insrumentální prací vůbec, její nesourodá stavba si zaslouží vylký obdiv. Vysoce návykovou melodií a kytarovo sólovou výzdobou vůbec je prošpikována In 'n' Out. Mezi další stěžejní kusy bych rozhodně přidal Eddieho pardičky v průběhu písně Man on a Mission, to co tu se svým nástrojem mistr předvádí je obdivuhodné. Naopak The Dream Is Over- se zdá být zcela rytmicky ohraničena, ženou ji nespoutané melodické brejky a oduševnělý vokální projev. S Right Now- v úvodu přichází změna, klavírní melodie sebou přináší pozitivně rozvibrovanou náladu nakukující do minulé dekády, ovšem kytarový tok nás nenechá na pochybách že zde se koketuje na jiném hudebním poli, písni proplouvá jasná basova linka, kterou koření skvělá bubenická technika bráchy Alexe. Po instrumentální kytarové nminiaturce 316, album uzavře melodická Top of the World.

Tuto a následující kolekci Balance mám vlastně z celého katalogu amerických Van Halen nejraději, krom samotných písni co mne zaručeně vždy dostává do kolen, je absolutně dotažený a skutečně dravý zvuk nahrávky pocházející z dílny Andyho Jonese a Teda Templemana, známka je tudíž nad slunce jasná.