Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 21.07.2011

Poslední album Van Halen s Davidem Lee Rothem v sestavě je zároveň i chronologicky prvním, které jsem od této kapely slyšel. Vlastně mě k této smečce přitáhlo objevení megahitu Jump (který jsem nejprve připisoval - světe drž se - Rolling Stones, ale to není zas tak podstatné). Deska se mi tehdy velmi líbila už po prvním poslechu a ani dnes tomu není jinak. 1984 je výborná placka, na které Van Halen dokázali skloubit syntezátorovou chytlavost s kytarovou řízností a celé to okořenili vynikajícími melodiemi.

Synťáky dokonale ovládají hlavně začátek desky. Pozvolně nastupující titulní intro se přelévá do již výše jmenovaného klávesového diamantu. Pokud někdo zná od Van Halen pouze jednu či dvě skladby, lze předpokládat, že se mezi nimi bude nacházet Eruption nebo právě Jump. Poté už ale nadchází čas řádně provětrat i Eddieho kytaru a skladba Panama je k tomu ideální příležitostí. Řízný rock, chytlavá kytara a neodolatelný Roth za mikrofonem - další věc s velkým hitovým potenciálem. A do třetice všeho výborně poslouchatelného: Top Jimmy je utajeným klenotem alba. Melodie uhání dopředu jako splašený vlak, ale Eddieho kytara kolem ní poskakuje jako neposedné kůzle a obplétá ji stuhami nápaditých vyhrávek. Na klidnější Drop Dead Legs si kapela vybírá oddechový čas, aby se v zápětí vrátila s další smažbou jako hrom. Hot For Teacher vytvrzuje celé album a dává mu metalový přídech - Roth to tam sází o stošest a Eddie sóluje, jako by ho pálily prsty na hmatníku. I´ll Wait je další klávesový kousek, ale po předchozí divočině přijde jeho lehce posmutnělá atmosféra více než vhod. Posledním mocným záchvěvem tohoto alba je skladba Girl Gone Bad, majestátným kytarovým úvodem opatřená stíhací jízda. House of Pain mi totiž nikdy příliš nesedla a považuji ji za nejslabší píseň na desce.

1984 bych co do hudby na ní obsažené hodnotil čtyřmi hvězdičkami, ale nostalgie mi nedovolí nepřidat k nim ještě pátou kolegyni. Přeci jen bylo tohle album první...