Van Halen - 1984 (1984)

Ačkoli nejsem fanatickým příznivcem 80. let (i když jsem se v nich narodil), existují samozřejmě kapely, které v rámci této éry respektuji, protože si myslím, že za ně hovoří kvalita, a nelze také donekonečna srovnávat se "zlatou érou" 60.-70. let.

Od Van Halen mám doma právě jen toto klasické album, které ale obsahuje vysoce explozívní rockovou náplň. Po dobově syntezátorovém intru 1984 se na nás vyvalí jedna z nejtypičtějších osmdesátkových hymen Jump, postavena na jednoduchém, ale účinném klávesovém motivu a pompézním refrénu, nicméně v závěru si bere sólově slovo i hlavní principál, mr. Eddie van Halen. Asi hádám není nikdo, kdo by provařený motiv této skladby neznal z různých sportovních utkání, znělek apod. I další Panama, ačkoli mnohem rockově údernější, je jasným hitem s výrazným metalickým soundem a zde už poznáváme typický van Halenův rukopis. Ve výčtu šlapajících skladeb pokračuje i Top Jimmy, kde se klidná vyhrávka střídá s rock´n´rollově ostrou slokou. Vévodí tu propracované Eddieho sólo. Drop Dead Legs sází spíše na těžší střední tempo a více propracovanou kytarovou hru. Velmi silná a exponovaná záležitost. To Hot For Teacher je opět svižnější rock´n´roll, všechno se zde zjednodušuje a míří nezadržitelně k cíli... I´ll Wait je klasická pompézní kompozice 80. let, kde podobně jako v Jump dostávají hlavní slovo klávesy a silný refrén. Eddie se znovu nenechává zahanbit a vyzdobuje skladbu ostrými sóly. I Girl Gone Bad má podobný charakter, i když kytarový podíl je zde přece jen větší a rovněž skladba je tempově členitější. Závěrečná House of Pain je pak klasickou studií Eddieho kytarové techniky, dá se říci, že jde o jeho kytarový otisk a podpis s razítkem. Dá se říci, hardrockový závěr.

Klasika 80. let, na kterou bude platit, že je populární tak, jak je pro koho ne/populární tato doba se vším, co k ní patřilo. Přestože tu vyšla spousta braku, o Van Halen a této desce to i přes profláklost zmíněných hitů říci určitě nejde.
reagovat

Poslední album Van Halen s Davidem Lee Rothem v sestavě je zároveň i chronologicky prvním, které jsem od této kapely slyšel. Vlastně mě k této smečce přitáhlo objevení megahitu Jump (který jsem nejprve připisoval - světe drž se - Rolling Stones, ale to není zas tak podstatné). Deska se mi tehdy velmi líbila už po prvním poslechu a ani dnes tomu není jinak. 1984 je výborná placka, na které Van Halen dokázali skloubit syntezátorovou chytlavost s kytarovou řízností a celé to okořenili vynikajícími melodiemi.

Synťáky dokonale ovládají hlavně začátek desky. Pozvolně nastupující titulní intro se přelévá do již výše jmenovaného klávesového diamantu. Pokud někdo zná od Van Halen pouze jednu či dvě skladby, lze předpokládat, že se mezi nimi bude nacházet Eruption nebo právě Jump. Poté už ale nadchází čas řádně provětrat i Eddieho kytaru a skladba Panama je k tomu ideální příležitostí. Řízný rock, chytlavá kytara a neodolatelný Roth za mikrofonem - další věc s velkým hitovým potenciálem. A do třetice všeho výborně poslouchatelného: Top Jimmy je utajeným klenotem alba. Melodie uhání dopředu jako splašený vlak, ale Eddieho kytara kolem ní poskakuje jako neposedné kůzle a obplétá ji stuhami nápaditých vyhrávek. Na klidnější Drop Dead Legs si kapela vybírá oddechový čas, aby se v zápětí vrátila s další smažbou jako hrom. Hot For Teacher vytvrzuje celé album a dává mu metalový přídech - Roth to tam sází o stošest a Eddie sóluje, jako by ho pálily prsty na hmatníku. I´ll Wait je další klávesový kousek, ale po předchozí divočině přijde jeho lehce posmutnělá atmosféra více než vhod. Posledním mocným záchvěvem tohoto alba je skladba Girl Gone Bad, majestátným kytarovým úvodem opatřená stíhací jízda. House of Pain mi totiž nikdy příliš nesedla a považuji ji za nejslabší píseň na desce.

1984 bych co do hudby na ní obsažené hodnotil čtyřmi hvězdičkami, ale nostalgie mi nedovolí nepřidat k nim ještě pátou kolegyni. Přeci jen bylo tohle album první...
reagovat

K téhle desce jsem se dostal v témže roce kdy vyšla, přes kamaráda který mně ji přinesl na MC .
Van Halen přidali klávesy a natočili desku která je nasměřovala do komerčních vod . Po úvodní instrumentálce následuje obrovský hit Jump . Mně se ale nejvíce líbí následující Panama . Poslední deska s Davidem Lee Rothem je velmi povedená . Následující desky se Sammy Hagarem mám ale mnohem radši.

reagovat

Redrocke @ 05.04.2010 08:27:25
Spojení Van Hagar se mi také líbí více. Nic méně 1984 je velmi dobrá záležitost. Z období s DLR mám ještě rád, jak jinak, I a Diver Down.

Cossack @ 24.05.2010 19:00:55
Tak tady se neshodneme... Nevím proč, ale Sammyho u Van Halen nějak nemusím; „Démantový Dejv” byl pro mě tím pravým vokalistou kapely Van Halen...
V čem jsme ale určitě zajedno, že "1984" je vynikající album (a s Redrockerem sdílím i oblibu předchozího "Diver Down").

@ 25.05.2010 09:25:39
David Lee Roth nebo Sammy Hagar u Van Halen, to je stejné jako Bon Scott nebo Brian Johnson u AC/DC. Vždycky se najde dost lidí, kterým se bude víc líbit jeden nebo druhý i dost těch, kteří budou uznávat oba zpěváky. Imho všichni čtyři výše jmenovaní vokalisti nazpívali s těmi dvěma kapelami jejich nejlepší věci.

Cossack @ 25.05.2010 17:31:36
U AC/DC souhlasím (i když... - ale to už jsme jednou řešili), u Van Halen mě prostě žádná z „Hagarovek” nechytla... (Moje smůla...) :-(

martin69 @ 25.05.2010 18:10:40
Cossack : každému se líbí něco . Myslím že na tom není nic špatného ,naopak .

Cossack @ 25.05.2010 22:12:20
martin 69: To stejné si myslím taky... (Ona by to pak byla i celkem nuda, kdyby ne.)

mikepis @ 26.05.2010 10:38:30
No neviem. Je dost odvazne davat rovna sa medzi Rotha a Hagara. DLR je osobnost, ktora sa hra s vyrazom hlasu a vtlaca skladbam neopakovatelnu atmosferu. Staci si pustit taku I’ll wait alebo jeho solovu platnu, kde spieva swing. Svojim stylom mi pripomina Gabriela a Fisha.

Hagar je tuctovy spevak s vysokym, dost uvrestanym hlasom, ktory slusne odspieval to, co bolo treba. Ale po DLR je to jednoznacne krok spat.

Na druhej strane pesnicky VH s Hagarom su komplexnejsie, prepracovanejsie, je tam viac harmonie a modulacii. Eddy zrejme pochopil, ze uz vsetko nemoze stat na spevakovi.