Reakce na recenzi:

horyna - @ 08.11.2016

Celá ta glamová mašinérie a našminkovaný osmdesátkový humbuk vlezlých amerických kapel podobných jako vejce vejci, mi nikdy ničím neimponoval. Plytké a nezáživné desky, postavené na dvou hitových skladbách, doplněné naředěným, stokrát přelitým odvarem dokáží člověka unudit k smrti. MTV je divákům krmila neustále, nešlo se jim alespoň na americkém kontinentu prakticky vyhnout, evropa, vždy více metalová, zůstává těmto (hudebním zvěrstvům:-) z části chráněna. Ale abych jen neláteřil, i v tom nejšpinavějším hudebním odvětví se vždy několik pozoruhodností najde. A tak jak desky Motley Crue z průměru jasně tahá Corabiho famózní stejnojmenná drtící hard rocková jízda (jistě, mnozí namítnou že pro styl glam je důležitější platinovka Dr. Feelgood). Tak jak Warrant s pomocí orchestrálních složek proaranžovali delikátní Dog Eat Dog, stejně tak i rozplyzlí neumětelové Poison hluboce nad průměr vyšprajcne (umělecká) deska Native Tongue.

Ona už předešlá sbírka Flesh and Blood neobléká šminkoidní cukrkandlový vaťák příliš často, blues a country prvky vystrkují růžky a C.C.DeVille se snaží jen nečeřit vodu a nechytat fanynky na svůj chtíč, ale i slušně hrát a komponovat. Na Native je všemu předešlému konec, u kormidla stojí člověk z nejpovolanějších, Ritchie Kotzen. Kytarista, který nejen že umí fantasticky hrát, komponovat a impovizovat, přidává kus svého já a prokládá ho vyzrálým bluesovým cítěním, které desku inspiruje a poznamenává. Žádné bezduché pózy a lalala akordy, tady se jde na skladatelskou finesu z gruntu a konečně dospělácky. Proboha, vždyť se píše rok 1993, líbezné juchání holkám do ouška už dávno nikoho nezajímá. Grunge přivanul ostré větry a ty hrany obrušovat nehodlají, Poison jsou lišáci, nenaskakují do rozjetého alternativního vlaku, Ritchie je vede složitějšími cestami, cestami kvalitní písničkové formy, hluboce vyvěrající z tradic západního kompozičního přístupu.

15-tka skladeb je tůze moc, něco málo osekat, vyšel by (skoro)klenot, takhle je to spíš takový průřez a aby se líbilo vše, je vecelku nemožné. Osobně mám nejraděj právě tu bluesovou decentní stranu alba, k ní bez povyku zařadím klipovku Stand- dojemnou goospelovou balalajkovou věc za účasti kostelního sboru, nemajíc s glamem pranic společného. Typickou (západní) baladičku Until You Suffer Some (Fire And Ice), jižanské country v sousedství Lynyrd Skynyrd Theatre of the Soul a bluesovo country průsečík Bastard Son of a Thousand Blues- díky němu lepší závěr desky stěží pohledáme.

V druhém plánu Poison útočí rockovějšími zbraněmi, je tu odzbrojující Kotzenova technika v The Scream, rádiovka Stay Alive, výborná sedmička (ty kytary) Bring it Home- živočišná věc, v níž se Michaels blízkne coby ucházející zpěvák, ale když se přiřítí sekundující Kotzen, status písně rázem stoupne. Zvonivé dechy, piáno a sbory dodájí 7 Days Over You na zajímavosti, stejně jako roztomilé funky při Ain't That the Truth, nebo plnokrevný hard rock Blind Faith.

Někdy má člověk toho uměleckého hudebního proudu plné zuby a zatouží slyšet něco krapet jiného Na druhou stranu si u takové desky rád uvědomí, že přec jen ti Floydi a jim podobní mají něco do sebe a vedle nich se dýchá tak nějak přirozenějc.