Poison - Native Tongue (1993)

Celá ta glamová mašinérie a našminkovaný osmdesátkový humbuk vlezlých amerických kapel podobných jako vejce vejci, mi nikdy ničím neimponoval. Plytké a nezáživné desky, postavené na dvou hitových skladbách, doplněné naředěným, stokrát přelitým odvarem dokáží člověka unudit k smrti. MTV je divákům krmila neustále, nešlo se jim alespoň na americkém kontinentu prakticky vyhnout, evropa, vždy více metalová, zůstává těmto (hudebním zvěrstvům:-) z části chráněna. Ale abych jen neláteřil, i v tom nejšpinavějším hudebním odvětví se vždy několik pozoruhodností najde. A tak jak desky Motley Crue z průměru jasně tahá Corabiho famózní stejnojmenná drtící hard rocková jízda (jistě, mnozí namítnou že pro styl glam je důležitější platinovka Dr. Feelgood). Tak jak Warrant s pomocí orchestrálních složek proaranžovali delikátní Dog Eat Dog, stejně tak i rozplyzlí neumětelové Poison hluboce nad průměr vyšprajcne (umělecká) deska Native Tongue.

Ona už předešlá sbírka Flesh and Blood neobléká šminkoidní cukrkandlový vaťák příliš často, blues a country prvky vystrkují růžky a C.C.DeVille se snaží jen nečeřit vodu a nechytat fanynky na svůj chtíč, ale i slušně hrát a komponovat. Na Native je všemu předešlému konec, u kormidla stojí člověk z nejpovolanějších, Ritchie Kotzen. Kytarista, který nejen že umí fantasticky hrát, komponovat a impovizovat, přidává kus svého já a prokládá ho vyzrálým bluesovým cítěním, které desku inspiruje a poznamenává. Žádné bezduché pózy a lalala akordy, tady se jde na skladatelskou finesu z gruntu a konečně dospělácky. Proboha, vždyť se píše rok 1993, líbezné juchání holkám do ouška už dávno nikoho nezajímá. Grunge přivanul ostré větry a ty hrany obrušovat nehodlají, Poison jsou lišáci, nenaskakují do rozjetého alternativního vlaku, Ritchie je vede složitějšími cestami, cestami kvalitní písničkové formy, hluboce vyvěrající z tradic západního kompozičního přístupu.

15-tka skladeb je tůze moc, něco málo osekat, vyšel by (skoro)klenot, takhle je to spíš takový průřez a aby se líbilo vše, je vecelku nemožné. Osobně mám nejraděj právě tu bluesovou decentní stranu alba, k ní bez povyku zařadím klipovku Stand- dojemnou goospelovou balalajkovou věc za účasti kostelního sboru, nemajíc s glamem pranic společného. Typickou (západní) baladičku Until You Suffer Some (Fire And Ice), jižanské country v sousedství Lynyrd Skynyrd Theatre of the Soul a bluesovo country průsečík Bastard Son of a Thousand Blues- díky němu lepší závěr desky stěží pohledáme.

V druhém plánu Poison útočí rockovějšími zbraněmi, je tu odzbrojující Kotzenova technika v The Scream, rádiovka Stay Alive, výborná sedmička (ty kytary) Bring it Home- živočišná věc, v níž se Michaels blízkne coby ucházející zpěvák, ale když se přiřítí sekundující Kotzen, status písně rázem stoupne. Zvonivé dechy, piáno a sbory dodájí 7 Days Over You na zajímavosti, stejně jako roztomilé funky při Ain't That the Truth, nebo plnokrevný hard rock Blind Faith.

Někdy má člověk toho uměleckého hudebního proudu plné zuby a zatouží slyšet něco krapet jiného Na druhou stranu si u takové desky rád uvědomí, že přec jen ti Floydi a jim podobní mají něco do sebe a vedle nich se dýchá tak nějak přirozenějc.
reagovat

steve @ 08.11.2016 12:27:56
Horyna udělal jsi mě radost, report na glam/streetovou partu Poison bych tu těžko pohledal, navíc podanou výpravno-čtivým stylem mě rázem připomněla dobu dospívání, kdy jsem měl podobné kapely propašované mezi ostatní produkcí. Starší brácha od mého kámoše se v nich úplně vyžíval a Mtv unich jela celý den pořád dokola. Tam jsem k nim přičuchl.
S recenzí souhlasím, výměna na postu kytaristy kapele prospěla a posunula o pořádný kus dál. Jde o dospělou rockovou písničkovou tvorbu.

kamila @ 08.11.2016 14:33:00
Glam, grunge, death, thrash, black, všechno to jsou okrajové styly který mi do Progboardu vůbec nezapadaj, na druhou stranu se starají o velkou variabilitu tohoto webu. Když to někomu ladí a jinýmu NEvadí ať tu klidně jsou. Ráda si o tom přečtu, ale poslouchat Bon Joviho mě nikdo nedonutí :) :)

horyna @ 09.11.2016 09:42:21
steve: samozřejmě že mě těší, že se tu najde i fanoušek ne úplně progresivní hudby, kterému udělá radost recenze desky z jiné oblasti zájmu. Navíc na Native T. se opravdu kapela posouvá dál a jistý progres v jejich stylu je patrný, proto si myslím že podobné recenze (reakce na kamilin názor) nejsou úplně od věci. V sektoru melodického rocku z druhé strany polokoule jsou však kreativnější a zajímavější kapely o kterých se vyplatí zde zmínit, Mr. Big, Extreme, Cinderella, Van Halen... ano variabilita přijde určitě vhod, po 85x o Close to the Edge(nic proti) je hodně:-) :-)

steve @ 09.11.2016 20:20:51
Bude fajn když budeš pokračovat, většinu podobných nahrávek už nevlastním, ale rád si zavspomínám.Zrovna jsem našel Teslu, Tnt, Van H. A co takhle Firehouse, Great White, nebo Motley Crue?

horyna @ 10.11.2016 06:49:30
Většina těch kapel tu nemá ani profily, je to běh na delší trať. Navíc to co se tu v poslední době zase děje zrovna na náladě a chuti nepřidá. Nerad bych byl osočen že sem tahám ne úplně cool kapely pro tyhle stránky.

Smazano na prani autora
reagovat

martin @ 28.09.2009 07:55:47
Po přečtení recenze mně to nedalo a desku jsem si pujčil a věnoval ji týden poslechu ,příjemné překvapení ,není špatná ! Osud který jí postihl je rozhodně nezasloužený ,snad čas vše napravý . Příjemné překvapení od Poison které bych nečekal . A protože nejsem proti Poison zaujatý ,prostě je jen neposlouchám ,za tuhle desku bych jim dal 3,5 bodu v hodnocení které tu je . S Native Tongue jsem strávil velmi pohodový týden .

@ 28.09.2009 08:01:52
martin: Jsem opravdu velmi rád, že jsi to s tímto albem zkusil, a žes díky Poison strávil pohodový týden! Doufám, že tomu dá šanci i kolega hejkal, jehož názor na Native Tongue by mě také velmi zajímal.

hejkal @ 25.10.2009 13:38:19
Tak som definitívne skončil s albumom Poison – Native tongue. Neurazil, ale túžbu po kúpe nevyvolal. Prvé dve veci sú hrozné, ten akože tam-tam úvod Native tongue spolu s hraným kvílením v The scream ma neskutočne iritoval. Akustický slaďáčik Stand je podľa mňa čistá rádiová hitovečka, má ženské vokály a kúštik komerčnej podoby južariny, takéto skladby šumia jedným uchom dnu a druhým von. Silne sa mi na celom albume nepáči predovšetkým zafarbenie zvuku sólovej gitary, taká občasná divne moderno–špinavá zrnitosť dosť zráža pohodové plynutie sól. Stay alive na začiatku naozaj pripomenie Lynyrd Skynyrd, ale už od spevu je z toho „Guns“ sound konca 80. rokov, čo je škoda. Until you suffer some je príjemná neobjavná južanská skladba pokojnejšieho charakteru, celkom milá. Úplná rockovka komerčného rocku konca 80. rokov (toľko rôznych ro(c)kov v jednej vete nesvedčí o bohatej slovnej zásobe, čo už) určite neurazí fandov tohto štýlu a vlastne ani mňa. Počúvať sa to dá.
Bring it home ťahá tóny, čo to dá a mohlo by to byť vážne dobré, keby zmenili zvuk nahrávky. Jemnejšia Seven days over you má opäť ten južanský nádych, teraz mi napadlo, že toto vlastne robí Kid Rock, tvári sa južansky a przní, čo sa dá. Poison neprzní, to je plus, jednoducho hrá taký mainstream s južanským puncom. Mohlo to byť úspešné v étery. Krátka rýchloprstá vsuvka je príjemná a Ain’t that the truth z toho následne ťaží. Má dosť funky šmrnc, čo osobne nevyhľadávam, aj tak je to však jedna z najlepších vecí na albume. Nudná pomalosť Theatre of soul je fakt „unylá“, opäť komerc-southern rock Strike up the band neuráža, rovnako ako Ride child ride a Blind Faith. Táto trojica je jedna ako druhá (a tretia). Na záver je tu skladba Bastard son of a thousand blues s harmonikou, je to boogie ako remeň a bezkonkurenčná perla albumu. Je to asi jediná skladba, ktorú by som si pichol niekam na výber do sluchátok.

Vypočuť sa to dá, v rámci komercie je to to lepšie, čo som z toho obdobia počul, ale hodnotiť to si momentálne netrúfam. Fakt je, že celé naraz som to nevypočul, dosť mi po čase upadala pozornosť. Ale nie je to žiadna katastrofa, čo, dúfam, Apache pochopí ako pozitívne hodnotenie. :)

Apache @ 25.10.2009 14:55:29
Jako pozitivní hodnocení to beru. Tu desku je asi třeba chápat spíš jako pohodovou relaxační záležitost, ale myslím, že má v sobě zároveň i jistou chuligánskou přidrzlost, a tím je to vhodné jako dobrá kulisa k rockovému mejdanu. Jinak za vším, co jsem napsal v recenzi si stojím (třeba že Native Tongue je schopno konkurovat všem deskám Lynyrd Skynyrd z 90. let) - album poslouchám už nějakých 16 let a nikdy se mi neomrzelo.
Řekl bych, že i u hejkala se chytilo drápkem někde v podvědomí, i když o tom možná ještě neví. A možná až jednou někdy v budoucnu někde náhodně zaslechne Stand, rozsvítí se mu v hlavě žárovka a na tváři spokojený úsměv. :-)