rocknrolldejw - @ 22.10.2011 | #

Začátkem roku 2009 Kiss ohlásili nové album po jedenácti letech s názvem Sonic Boom. Ještě před vydáním se členové KISS k tomuto albu vyjádřili. Nejvíce pozornosti asi přilákal komentář Gena Simmonse, který prohlásil, že Sonic Boom je nejlepší album Kiss za posledních 30 let. Tak jako každý fanoušek Kiss jsem byl na toto album zvědavý.

Hned po doznění první skvělé písně Modern day delilah z obdivuhodným riffem jsem cítil, že poslouchám jednu ze starších desek Kiss . Následuje Russian Roulette, která zajímavě střídá tempa a basové výplně také stojí za zmínku. Paulova Never enough znovu poukazuje na klasičnost tohoto alba a Genova Yes I know má velmi pozitivní náladu. Stand je klasická stadiónová vyřvávačka podobná poněkud starší God gave rock n´roll to you. Při poslechu Hot and cold mě zaujal úvodní riff, bohužel sloka není poněkud výrazná, refrén průměrný a z toho plyne, že je to asi nejslabší píseň alba. Ke zpěvu se dostává i bubeník Eric Singer ve skladbě All for the glory. Paulova Danger us je klasická rocková vypalovačka s neuvěřitelným kytarovým sólem. Extra dunícím riffem začíná nejmetalovější skladba Im an animal v podání Gena Simmonse. Tommy Thayer je poprvé za mikrofonem ve skvělé When lighting strikes a desku ukončuje Say yeah, která má asi nejhitovější potenciál ze všech písní. Obal desky je velice jednoduchý, ale přesto vypadá skvěle a přesně tohle fanoušci chtějí. Sonic Boom mě opravdu mile překvapilo, tato deska je nezbytnou součástí každé metalové sbírky.

vmagistr @ 23.10.2011 12:53:25 | #
Takže: Proč bych nemohl jakékoliv album jakékoliv kapely(nejen Sonic Boom) jak říkáš "odepsat", pokud se mi nelíbí? Je to pořád jen v rovině mého názoru, nic objektivního.

Já ze Sonic Boomu vnímám takové to "já jsem tady, kupte si mě" - snahu za každou cenu, prvoplánovitě zaujmout. Přijde mi to, jako by se KISS tímto albem snažili nalákat nové příznivce (tenhle úmysl mimochodem nijak neodsuzuji), kteří třeba ani jejich předchozí tvorbu příliš neznají (samozřejmě se ale album může líbit i těm, co KISS poslouchají už od jejich začátků). Na tom, být vlezlejší a provokativnější než veškerá konkurence a tím na sebe nalákat fanoušky, KISS ostatně založili celou svou obchodní strategii, jenže tady už podle mě neudrželi míru.

Formulaci "Žádné zapamatovatelné momenty" jsem, přiznávám, zvolil poněkud nešťastně. Spíše jsem měl napsat "žádné momenty, které by mi stály za zapamatování". Ano, skladby na albu nejsou nijak komplikované (ráznosti a přímočarosti si na KISS od té doby, co jsem je poznal, velmi cením) - ale pod tím novotou se lesknoucím pozlátkem (nemůžu si pomoci, album mi staromilsky nezní ani v nejmenším) neslyším hudební nápady, které by mě zaujaly.

Ano, Love Gun mám rád a za tím si stojím. Christine Sixteen - klavír, místo kytarového sóla Gene mluví. Tomorrow and Tonight - stopka a zpěv acapella atd. Takovéto momenty, které narušují jednotnou šablonu, mi na Sonic Boomu chybí.

A hlavně - v 70. letech KISS hráli rock, od Creatures (v některých momentech už na Elderu) přichází zmetalizování zvuku a projevu kapely - a v této pozici KISS zůstali až dosud. Proto by mohli jen těžko, pokud by radikálně nezměnili svůj (zhruba po 35 let aplikovaný) přístup ke skládání, natočit desku podobnou těm ze 70. let.