Reakce na recenzi:

horyna - @ 16.10.2019

Když se řekne C(K)aravan(a), každý si pod tímto pojmem může představit něco jiného. Jeden karavan cestovní, který se zapojuje za automobil, druhý zase karavanu velbloudů, líně se táhnoucí napříč pekelně vyprahlou pouští a třetí například britskou hudební squadru téhož názvu, jež žala své největší úspěchy v letech sedmdesátých. Žel bohu dnešní fanda podobné muziky má kapelu zafixovanou především díky dvojici alb If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You a hlavně s nejslavnějším opusem In the Land of Grey and Pink.

Kapela která často měnila své složení ovšem vydala celou řadu skvostných elpíček. A jedním z nich je i zapomenutá nahrávka Blind Dog at. St. Dunstans. Její obal ukazuje ulici St. Dunstan's Street vedoucí ke staré západní bráně v Canterbury. Sv. Dunstan byl arcibiskupem z Canterbury a patron nevidomých, po kterém byl pojmenován domov právě pro nevidomé-viz slepý pes. Řada kritiků desku nepřijala a označila ji za slabou a úpadkovou. Vyčítána je popová složka, kterou do kapely přinesl nový klávesista Jan Schelhaas, který nahradil Dave Sinclaira hrajícího v Caravan od samých počátků. Zajímavé je, že zakrátko se Schelhaas octnul i u stylově v té době spřízněných Camel.

Úvod v podobě Here am I pravda obzvlášť oslnivě nepůsobí. Ze souboru je cítit silný příklon k mainstreamu a až extrémní ležérnost. Jenže právě ta ležernost může znamenat jen jakési uvolnění napětí a mainstreamová pachuť zase ambice souboru poprat se s novými trendy na trhu po Caravan-ovsku. Každopádně za půli je skvostné violové sólo Geaoffreye Richardsona, hrající tu i po chvíli kdy se připojuje niterný Hastingsův vokál emočně maximálně působivě. Chiefs and indians je atmosférická perla plná něhy, broukajících saxíků, niterných hammondů, violového vstupu a slovutné vokální akrobacie, kterou si střihnul baskytarista Mike Wedgwood. Po další přístupnější věci A very smelly, grubby litle oik, přichází instrumentální miniatura Bobbing wide nasycena těmi správnými Caravan-ovskými esencemi, které úsporně vede subtilní flétnová linka. Come on back i pokračování v podobě Oik (reprise) propojuje staré a nové - jazzově prchavé Caravan. A podobná receptura se míchá také v sedmé Jack and Jill. Hravá Can you hear me? patří k mým vůbec nejoblíbenějším věcem Hastingsovy party. Frivolnost, zpěvnost, nápaditost a spád celé písně navíc s dalším z famózních vokálních výstupů samotného protagonisty zkrátka miluju. Závěrečná All the way (with John Wayne's single-handed liberation of Paris) to jsou Caravam ve své největší síle.

Když se kouknete na mé bodování napadne vás, že jsem se ani zbláznil. Jenže já tuhle kapelu strašně žeru a ne jenom alba vlajková, ale například i právě svatého Dunstanse. Jelikož i "osmdesátkovým" Camel jsem udělil počet nejvyšší, ani tady nevidím důvod proč škudlit. Stará muzika má stejnak nejpůsobivější kouzlo!