Reakce na recenzi:

horyna - @ 09.01.2020

Tak, dnes se společně mrkneme na zoubek jednomu z nejslavnějších alb let osmdesátých, dílu Future World dánských melodiků Pretty Maids. Vůbec nepochybují, že jej každičký navštěvník těchto stránek a majitel narození před letopočtem 1980 alepoň jednou jedinkrát ve svém hudebním životě slyšel. Společně s monumenty jako jsou díla The Final Countdown, album Hysteria, nebo deska nesoucí ve svém názvu letopočet 1987, patří do vybrané společnosti těch, které tvořili dějiny moderní hudby minuléto tisíciletí. Na svět bylo vypuštěno ve stejném roce jako některé z výše jmenovaných a nebojím se říci že nebýt jich, možná by právě ono stálo v pomyslném hard n heavy parnasu na příčkách takřka nejvyšších. Krom zmiňovaných tu v onom památném roce byla však ještě jedna důležitá (pro nově vznikající styl speed snad nejdůležitější) deska, která zastínila celičký, k metalu se tehdy klonící svět. Ano, samozřejmě tou jmenovanou je deska Keeper of the Sevent Keys Part I němčourů Helloween, která dánům v metalickém vodním zdroji tak trochu vypálila onen pověstný rybník.

Stylové rozkročení se mezi hard rockem a heavy metalem, dalo produkcím podobným desce Future World v oné době nálepku hard n heavy. Desku tak mohli poslouchat jak komerčněji založení A.O.R. posluchači středního věku, tak o generaci mladší dravci, vyznávající další z tehdejších populárních stylů heavy metal. To, jak dokázali dánové ladně vybalancovat mezi těmito dvěma směry a s jakou lehkostí ve svých kompozicích mezi nimi proplouvali a přecházeli, zaznamenalo jednak zasloužený údiv posluchačské obce, druhak raketový start na výsluní a obrovská prodejní čísla tohoto artiklu dokonce i na často zdrženlivé a nedůvěřivé druhé straně Atlantiku. To znamenalo pro do té doby undergroundovou skupinu z Dánska obrovský úspěch.

Firma Columbia Records už před nahráváním tohoto druhého alba cítila z kapely obrovský potenciál, načež reagovala dosazením velké producentské osobnosti za pulty s čudlíky. Nebyl jim nikdo menší než Eddie Kramer, člověk spjatý například se slávou Led Zeppelin. Ten však byl pro nespokojenost ze strany samotné kapely vystřídán Chrisem Iscem. K mixu byli pak povoláni dalšími velcí muži jako Flemming Rasmusen a dvorní producent multiplatinových Journey a Mr. Big - Kevin Elson. S takovými lidmi za zády, silným managementem a hlavně hladovou kapelou škrábající se po metách nejvyšších, byl v letech osmdesátých úspěch dopředu zaručen.

Materiál řinoucí se z desky Future World (vtipné je, že stejnojmenný obrovský hit měli zrovna Helloween toho roku na své nejslavnější nahrávce), připomíná právě vybuchující sopečný kráter, který okolo sebe chrlí horkou lávu, prská čedivý popel, a vypouští životu nebezpečný smrdutý prach. Ne vždy se kapele povede tak mistrný start jako je tomu s trackem titulním právě tady. Svět budoucnosti/budoucí svět nese ve svém poselství, zvuku i muzice právě cosi nového a konkrétněji těžko specifikovatelného, něco z tajů budoucna a možných paralelních světů existujících někde v dáli mimo naši známou galaxii. Už samotné intro skladby dýchá pohádkovou atmosférou cizích krajů a když do toho poté vpadne ostrý kytarový riff tříštící se o pevné klávesové hradby, vždy mne poleje onen známý a příjemný poslechový pocit. Ostré tempo, akordické výměny, přechody do akustična a hlavně klávesové kudrliny zadělali písni na pořádný kasaštych. Při poslechu této, nebo kterékoliv z dalších písní, ať už prostřednictvím středních tempových výměn vedený šlágr We Came To Rock, či v malebné Love Games (tady si posluchač 80-átek rochní jako prase v žitě), je to především dominantní a zcela jedinečný zvuk kláves Alana Owena podporující tu melodie, tu parádní riffy z pera Kena Hammera, jež vytváří onu provoněnou iluzi tajemné budoucnosti. Čtvrtou skladbou je píseň Yellow Rain s jedněmi z nejkrásněji znějícími akustickými kytarami jaké si lze jen představit. Pastva pro uši, samozřejmě hned vedle stojí klávesové brejky a něžný vokál Pana zpěváka Ronnie Atkinse. Před půli skladba až nebezpečně zrychlí a z balady se stává hard n heavy pumelice se vším všudy. Ze stejné rychlostní kategorie je i koncertní tutovka Loud 'n' Proud, kdežto dobobě vzorová Rodeo, vás strhne svými něžnými běhy malebného charakteru i jasně definovatelným bridge a refrénem made in Europe. Po jediné tuctové Needles In The Dark k vám připluje další astrální klenot desky - píseň Eye Of The Storm – něžná balada s nedostižným Ronniem u mikráku, a kytarovo klávesovou atmosférou jakou jsem na žádné podobné desce ještě nikdy nevystopoval. Hudební orgáč. Závěr obstará heavy věc Long Way To Go s precizně sezpívanými sbory.


Tohle je pro mne naprosto ultimativní nahrávka celé epochy a jedna z vládkyní hard n heavy stylu. Věc, při které se dá výborně regenerovat i patřičně vyblbnout. Je zde hned několik míst, ve kterých se dostavuje ten nepříjemnější pocit šimrání v zátylku, až se vám z toho všeho motá lebeňa a rty se samým úsměvem roztancovávají na obě strany.