Pretty Maids - Future World (1987)

Tak, dnes se společně mrkneme na zoubek jednomu z nejslavnějších alb let osmdesátých, dílu Future World dánských melodiků Pretty Maids. Vůbec nepochybují, že jej každičký navštěvník těchto stránek a majitel narození před letopočtem 1980 alepoň jednou jedinkrát ve svém hudebním životě slyšel. Společně s monumenty jako jsou díla The Final Countdown, album Hysteria, nebo deska nesoucí ve svém názvu letopočet 1987, patří do vybrané společnosti těch, které tvořili dějiny moderní hudby minuléto tisíciletí. Na svět bylo vypuštěno ve stejném roce jako některé z výše jmenovaných a nebojím se říci že nebýt jich, možná by právě ono stálo v pomyslném hard n heavy parnasu na příčkách takřka nejvyšších. Krom zmiňovaných tu v onom památném roce byla však ještě jedna důležitá (pro nově vznikající styl speed snad nejdůležitější) deska, která zastínila celičký, k metalu se tehdy klonící svět. Ano, samozřejmě tou jmenovanou je deska Keeper of the Sevent Keys Part I němčourů Helloween, která dánům v metalickém vodním zdroji tak trochu vypálila onen pověstný rybník.

Stylové rozkročení se mezi hard rockem a heavy metalem, dalo produkcím podobným desce Future World v oné době nálepku hard n heavy. Desku tak mohli poslouchat jak komerčněji založení A.O.R. posluchači středního věku, tak o generaci mladší dravci, vyznávající další z tehdejších populárních stylů heavy metal. To, jak dokázali dánové ladně vybalancovat mezi těmito dvěma směry a s jakou lehkostí ve svých kompozicích mezi nimi proplouvali a přecházeli, zaznamenalo jednak zasloužený údiv posluchačské obce, druhak raketový start na výsluní a obrovská prodejní čísla tohoto artiklu dokonce i na často zdrženlivé a nedůvěřivé druhé straně Atlantiku. To znamenalo pro do té doby undergroundovou skupinu z Dánska obrovský úspěch.

Firma Columbia Records už před nahráváním tohoto druhého alba cítila z kapely obrovský potenciál, načež reagovala dosazením velké producentské osobnosti za pulty s čudlíky. Nebyl jim nikdo menší než Eddie Kramer, člověk spjatý například se slávou Led Zeppelin. Ten však byl pro nespokojenost ze strany samotné kapely vystřídán Chrisem Iscem. K mixu byli pak povoláni dalšími velcí muži jako Flemming Rasmusen a dvorní producent multiplatinových Journey a Mr. Big - Kevin Elson. S takovými lidmi za zády, silným managementem a hlavně hladovou kapelou škrábající se po metách nejvyšších, byl v letech osmdesátých úspěch dopředu zaručen.

Materiál řinoucí se z desky Future World (vtipné je, že stejnojmenný obrovský hit měli zrovna Helloween toho roku na své nejslavnější nahrávce), připomíná právě vybuchující sopečný kráter, který okolo sebe chrlí horkou lávu, prská čedivý popel, a vypouští životu nebezpečný smrdutý prach. Ne vždy se kapele povede tak mistrný start jako je tomu s trackem titulním právě tady. Svět budoucnosti/budoucí svět nese ve svém poselství, zvuku i muzice právě cosi nového a konkrétněji těžko specifikovatelného, něco z tajů budoucna a možných paralelních světů existujících někde v dáli mimo naši známou galaxii. Už samotné intro skladby dýchá pohádkovou atmosférou cizích krajů a když do toho poté vpadne ostrý kytarový riff tříštící se o pevné klávesové hradby, vždy mne poleje onen známý a příjemný poslechový pocit. Ostré tempo, akordické výměny, přechody do akustična a hlavně klávesové kudrliny zadělali písni na pořádný kasaštych. Při poslechu této, nebo kterékoliv z dalších písní, ať už prostřednictvím středních tempových výměn vedený šlágr We Came To Rock, či v malebné Love Games (tady si posluchač 80-átek rochní jako prase v žitě), je to především dominantní a zcela jedinečný zvuk kláves Alana Owena podporující tu melodie, tu parádní riffy z pera Kena Hammera, jež vytváří onu provoněnou iluzi tajemné budoucnosti. Čtvrtou skladbou je píseň Yellow Rain s jedněmi z nejkrásněji znějícími akustickými kytarami jaké si lze jen představit. Pastva pro uši, samozřejmě hned vedle stojí klávesové brejky a něžný vokál Pana zpěváka Ronnie Atkinse. Před půli skladba až nebezpečně zrychlí a z balady se stává hard n heavy pumelice se vším všudy. Ze stejné rychlostní kategorie je i koncertní tutovka Loud 'n' Proud, kdežto dobobě vzorová Rodeo, vás strhne svými něžnými běhy malebného charakteru i jasně definovatelným bridge a refrénem made in Europe. Po jediné tuctové Needles In The Dark k vám připluje další astrální klenot desky - píseň Eye Of The Storm – něžná balada s nedostižným Ronniem u mikráku, a kytarovo klávesovou atmosférou jakou jsem na žádné podobné desce ještě nikdy nevystopoval. Hudební orgáč. Závěr obstará heavy věc Long Way To Go s precizně sezpívanými sbory.


Tohle je pro mne naprosto ultimativní nahrávka celé epochy a jedna z vládkyní hard n heavy stylu. Věc, při které se dá výborně regenerovat i patřičně vyblbnout. Je zde hned několik míst, ve kterých se dostavuje ten nepříjemnější pocit šimrání v zátylku, až se vám z toho všeho motá lebeňa a rty se samým úsměvem roztancovávají na obě strany.

reagovat

pinkman @ 09.01.2020 10:06:55
Takovou hudbu neposlouchám a ani se mi nezdá, že by byla ta deska tak zásadní. Co ale musím pochválit, tak to je námět obálky. Takhle překrásnou malbu nenajdete na elpíčku každý den.

EasyRocker @ 09.01.2020 10:20:12
Příjemný hevík s trochou hardrocku, ale ani pro mě nic zásadního. A že bych to přirovnal k Journey, to asi ne, k Def Leppard a Europe spíš.

steve @ 09.01.2020 10:36:37
Přední deska heavy metalového proudu. Těch hardrockových elementů je tam hodně a je to dobře. Jinak by Pretty Maids spadli na úroveň Iron Maiden. Vím že pořád vydávají desky, ale ta kvalita bude asi kolísavá. Už taky nejsou nejmladší.

dan @ 09.01.2020 11:44:19
Steve Pretty Maids nikdy nehráli heavy metal. To si nějak pleteš. Čistý heavík jsou třeba Saxon. PM jsou hard rockovou kapelou. Vypadá to, že jejich tvorbu znáš, proto mě překvapují tvá tvrzení.

Jarda P @ 09.01.2020 11:47:27
Taky jsem desku měl v období chvilkového pobláznění heavy metalem a líbila se mi. Dnes mi už tento styl nic neříká.

Snake @ 09.01.2020 15:35:04
Mnohem raději mám o tři roky starší placku Red, Hot and Heavy. To je teprv muzika podle mého gusta.

horyna @ 10.01.2020 06:31:32
Bože OBAL, já na něj totálně zapomněl. U mne patří k naprosté přebalové :-) špičce, mezi snad... co já vím, plácnu, 50-tku nejhezčích obálek.
Pánové díky za komentáře a co se týče přítomnosti, tak myslím, že R. Atkinson bojuje s nějakou zákeřnou chorobou a kapela je stále velmi činná a vydává nové a nové desky. Občas nějakou zkouším, není to propad, spíš standard, to nejlepší skončilo okolo alba Carpe Diem.

Když jsem si před nedávnem, zase po čase, pustil tohle album dánských PRETTY MAIDS, vzpomněl jsem si, že jsem k němu kdysi psal i recenzi (přesně 24. 5. 2010). Ta ale zmizela spolu s profilem skupiny, který její autor smazal.
A protože se na mém názoru na "Future World" nic nezměnilo a kapela tady opět profil má, tak jsem si řekl, že ho sem zas vrátím…

Toto album mám taky rád, stejně jako jeho předchůdce… Možná je o tři roky starší Red, Hot And Heavy o něco málo lepší; bezpochyby je to tím, že bylo první (z obou jmenovaných a vlastně vůbec ze všech „dlouhohrajících” alb skupiny), taky míň uhlazené a dravější. Na druhou stranu na Future World už byla kapela více sehraná, což se na skladbách rovněž (pozitivně) podepsalo. A výraznější (až vyhrocené) kontrasty mezi tvrdou, hutnou kytarou a melodickými, (skoro) popovými klávesami, vytvářely v písních ten správný náboj i napětí.
Obal (mimochodem od „dvorního” ilustrátora Motörhead Joe Petagna) je taky dost podařený a perfektně k obsahu desky pasuje.

Jasné „hity” jsou titulní Future World, We Came To Rock, („polobalada”) Yellow Rain, Loud’n’Proud, „rádiová” (ovšem ne „tolik rádiová”, jako Love Games) Rodeo, Needles In The Dark a (další „polobalada”) Eye Of The Storm. Kdyby i zbylé kusy byly takto silné, neměl bych s pěti hvězdami nejmenší problém, takhle je to jen za silné čtyři…

(Stejně bych hodnotil i Red, Hot And Heavy, kdybych si však měl vybrat jen jednu z obou desek, byla by to, navzdory mé poznámce v úvodu, Future World, protože je „nadupanější” a „hitovější”, což Dánům tak nějak víc sluší…)
reagovat

PaloM @ 07.01.2014 07:06:10
Recenzované CD som mal požičané pred viac ako 20 rokmi z vtedy fungujúcej CD požičovne v našom meste.
Páčilo sa mi, nahral som si to na kazetu. Po tej recenzii, čo spomínaš, že zmizla, som si vypočul ešte pár ich albumov, ale nenašiel som lepší ako Future World. Ich melodický metal mi je príjemný. Vďaka za recenziu, Cossack.

pito63 @ 07.01.2014 19:07:03
Niekedy v čase, keď napísal svoju recenziu Martin69, som si album kúpil. Hanbím sa, teraz som ho rozbalil.
Pozerám do bookletu a prekvapila ma informácia - Graham Bonnet spieva sprievodné vokály v skladbách "We Came To Rock" a "Loud 'n' Proud".
V zbierke mám ešte 3CD box od Massacre Records, ktorý obsahuje albumy "Anything Worth Doing, Is Worth Overdoing" (1998), "Carpe Diem" (2000) a "Planet Panic" (2002). Ani jeden z nich ma neoslovil tak, ako "Future World".
Cossack, vďaka za recenziu!

Cossack @ 07.01.2014 19:07:42
Palo, není zač.
Jen bych ještě rád poznamenal, že je taky dost dobře možné, že má recenze zmizla (na mou žádost) ještě před odstraněním profilu kapely jeho autorem, takže jsem ji pak (po návratu) neměl kam přidat…
(Začínám se k tomu názoru klonit víc a víc.)
To pro pořádek, abych tady nemystifikoval. ;-)

Cossack @ 07.01.2014 19:08:31
Piťo, taky není zač… :-D

alienshore @ 07.01.2014 19:38:25
je dobré spomenuť že album Future World je venovaný pamiatke zosnulého Phila Lynotta, z novších nahrávok Pretty Maids možno zaujme aj Carpe Diem či Pandemonium ...

b.wolf @ 07.01.2014 19:48:00
Pretty Maids jsem začal poslouchat na základě recenze tuším martina69 tady na Progboardu a velmi jsem si je oblíbil. Debutní album je pecka, stejně jako Future World, ale za poslech určitě stojí i Scream, Spooked, Pandemonium nebo poslední Motherland.

pito63 @ 07.01.2014 19:50:13
alienshore, vďaka za upozornenie na Phila Lynotta, v booklete je to uvedené.

martin69 @ 09.01.2014 16:52:21
Romane : rád jsem si opět, přečetl tvůj pohled na toto album. Dík!

K téhle desce jsem se dostal ve škole ,spolužák mně pujčil mc ,kde na jedné straně bylo Future World od Pretty Maids . Od úvodní stejnomené skladby se na mně hrnula tvrdá a na druhou stranu nesmírně melodická,klávesy podpořená hudba . V té době jsem o Pretty Maids nic nevěl ani o nich neslyšel ,ale mně se to líbilo . Pro mne je Future World dodnes nejoblíbenějši deska Pretty Maids .
reagovat

pito63 @ 17.12.2009 14:32:16
Maťo, dnes som absolvoval, vďaka Tebe, premiéru pri počúvaní Future World. Veľmi príjemná záležitosť pre priaznivcov hard & heavy, pre mňa naozaj milé prekvapenie...

Apache @ 17.12.2009 15:16:23
Mě od Pretty Maids vždycky bralo víc album Red Hot and Heavy. Nevím, jestli je to v tom, že jsem ho vydatně naposlouchával už tři roky předtím než vyšla tahle deska... Každopádně mi vždycky připadalo hutnější, zajímavější a navíc: skoro co skladba, to hit.
Ten kontrast mezi (v té době) tvrdým heavy metalem a silnými melodiemi, klávesami a rachotem kytar, mi na RH&H připadá zajímavější než na Future World, kde je imho ta původní idea místy už docela rozmělněná v euro pop metalu, který sice taky není špatný, ale už se mi nejeví až tak originální jako byly úplné počátky Pretty Maids.

martin69 @ 17.12.2009 15:53:01
Apache : asi to bude tím co člověk slyšel dříve ,mně je každopádně příklon k větší melodičnosti u Pretty Maids sympatický

palg @ 23.12.2009 09:09:58
na tomto albumě zpívá Graham Bonnet (ex-Rainbow)

martin69 @ 23.12.2009 09:21:43
palq : jak jsi na to přišel ?