Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 23.02.2013

Blossom Toes, moje letmá vzpomínka na Pop Music Express z konce šedesátých let a krátký reportážní článek z jejich pobytu v Praze v r. 1969….
Pamatuji, že už samotný překlad autora reportu v PME – Blossom Toes („Pestíky květin“) mi voněl hippies a psychedelií, aniž bych hudbu už během čtení článku znal….. což jitřilo můj zájem a zvědavost.
Tak odtud vzešel můj první kontakt s touto neznámou a dnes bohužel plošně zapomenutou kapelou. „Zapomenutou“ neprávem, protože je převálcovala vlna jiných komerčně i mediálně více prosazovaných skupin, v jejichž slavě se význam této kapely poněkud vytratil, i když pamětníci a filigránští znalci hudby konce šedesátých let o nich prostě nemohou nevědět…
Mrzí mě, že jsem koncert neviděl (tehdy mi bylo čtrnáct let) a těžko by mě jako školáka někdo vpustil přes trhače lístků, většinou důchodce s ostřížím zrakem… a taky jsem nebydlel v Praze a řada informací logicky ke mně přicházela se zpožděním.
Jejich druhé album If Only For A Moment mám ovšem možnost po letech opět slyšet a tak se zaposlouchám do jejich skladeb a znovu si připomenu dávné časy…

PEACE LOVING MAN – začátek velmi slibný. Psychedelický závan s mírný orientálním kořením a pak náhle dravý rockový nástup, který člověka vytrhne ze snění a pak už máme co dělat s výraznými kytarovými riffy a rozevlátým zpívaným modelem, který je mírně podobný ve vyšších modelech Caravan, ale hudba jde jiným směrem. Experiment s percussion a strašidelným šepotem z levého kanálu se zvolna přelévá do pravého kanálu a navodí atmosféru pozdějších Hawkwind. Ty kytarové akcenty s basovými tóny jsou hodně zemité. Hlasy jsou vedené klasickým britským modelem šedesátých let. Kreativní a strhující a navozující pocit uvolňování. Dvě elektrické kytary si přepouštějí prostor a zatímco jedna kvílí ve výškách druhá drží drsnější spodní fundament až do strašidelného závěru.

KISS OF CONFUSION – další skladba nabídne schematicky se opakující téma. Řada rytmizujích proměn. A vida – máme tu i varhany – které navodí vznešenou atmosféru a zpívající hlad zní jako vypravěčské sdělování dojmů. Nic mimořádného v interpretaci, podobných zpívajících kytaristů bylo v dané době hodně, ale do pojetí hudby hlas výtečně zapadá. Mezihra zní krásně uvolněně s kytarovými předivy, než se opět přihlásí ona deklarovaná dravost, která se občas stahuje do pozadí a navodí se snivá atmosféra s mírným dozvukem. Neděje se zde nic mimořádného, ale ta vzájemná nástrojová kooperace má nádherné kouzlo nechtěného….

LISTEN TO THE SILENCE – živější příspěvek. Belshawova baskytara zde správně pumpuje a k Reevesovým bicí vytváří zajímavý protipól. Kytarové doprovody a kreativní tónové proměny se velmi dobře poslouchají. Vokální stavba nás vzdaluje od pozemské tíže a pohybujeme se v krásném psychedelickém prostoru s náznakem jakési dravější podoby Moody Blues. Goddingova sólující kytara má vypilovaný tón, který občas prošlápne i wah wah a léta v uvolněných harmoniích nad melodickou linkou. Velmi náladotvorné a proměnlivé…

LOVE BOMB – dravý nástup ve vrcholícím mezzoforte pokračuje v přesně šlapajících rytmech a znovu musím chválit výtečné basy, které mnohdy přejímají i melodickou linku. Tajemně šustící a vibrující činely se zvolna propojují s kytarovými rozklady akordů a přitlumenými vokálními party jakoby z mlžného oparu. Hudba zní téměř subtilně, klidně a uvolněně, možná mírně ve stylu Skin Alley, ale nejsou zde nějaké jazzující ambice. Přesto se hudba přelévá a dobře prokresluje interpretační postupy zpěvu a instrumentace. Když si představím potemnělé pódium, nějaké exotické kostýmy, mám tady výtečnou atmosféru, kterou si dokonale prožiji v řadě proměnlivých pasáží. Téma má opět řadu niterných a osobitých sdělení, které korespondují s hudbou a zrovna teď jakoby s přílivem virtuálně zesilujících vokálních partů. Kytarové party jsou zahrány s velkou lehkostí a citlivostí nasazovaných tónů, ale jsou zbaveny nějaké laciné podbízivosti…

BILLY BOO THE GUNMAN – tak tohle je ten správný model klasického rocku dané doby. Možná zde cítím trochu Jacka Bruce, mírný bluesový odér, ale i rockovou identitu takových Humble Pie. Dobře vymyšlený riff a nádherně pilované basové party s kolovrátkem přesně dusajících bicích a výtečně frázujícího hlasu. Velmi silná záležitost, která se nevzdává melodického podílu, ale dokáže sem vložit zajímavé instrumentální a zpívané ingredience. Práce percussion dokáže rozšířit rytmické spektrum podání a udržovat potřebné napětí od začátku do konce. Velmi přesvědčivé instrumentální můstky s přesnou kytarovou hrou, do které vstupuje z pozadí dosud neslyšený klavír. Myslím, že tenhle kousek patří mezi nejsilnější zážitky na albu s vířivým virblem a ječením zpívaných emocí a se dravými kytarovými party Goddinga a Cregana. Skladba ovšem graduje a nečekaně je useknuta

INDIAN SUMMER – název stejný jako je píseň Doors, ale jedeme trochu jiným směrem. Třebaže vokální pojetí a kytarové téma se k legendárním Američanům může lehce přiblížit, ale pak už jedeme v trochu jiném vlaků. Kytarová přediva zde vykazuje zajímavá spojení obou hráčů, kteří si vzájemně odpovídají, ale i naslouchají a dokáží spolu vytvořit jedinečný hráčský tandem, mnoha proměn. Instrumentální mezihra nabídne mírný opar orientální meditace, což podmiňují timbales a nezvyklé harmonie. Je radost poslouchat kytarové snění, které občas zatrhne ostřejší drápek a vokální proměnlivost. Těžko zařaditelné téma a přiznám se, že bych v mezihře hledal skupinu s úplně odlišného ranku – nebojím se to říci Fairport Convention…

JUST ABOVE MY HOBBY HORSE´S HEAD – zpívaný hlas se výrazně odlišuje od předešlých partů a přináší sem změnu. Ale také instrumentace reaguje na psychedelii použitím sitáru, akustických kytar, percussion pulsujících basů a vzývajících sborových hlasů. Je to v podstatě písničková produkce zabalená do zajímavého aranžmá ve stylu kapel britské psychedelie, kde bych mohl citovat různá jména. Dobře se to poslouchá i bez přemýšlení a dumání a při vnímání to zasahuje svou bezprostředností…

WAIT A MINUTE – ve střední tempu vedený klasický rock s čitelnými akordickými postupy. Sugestivně vedené vokální party. Hit z toho asi nebude, ale přesto je to poměrně silný písňový vklad, který může inspirovat k dalšímu rozvíjení tématu. Goddingova kytara v mezihře opět nabírá ostrý a zemitý sound, k níž Creganovy akordické přiznávky vytvářejí výtečný protipól. Spíš se zde hraje s tónovou stavbou a přesnými unisony, než s nějakými omračujícími kytarovými technikami. Elektrické vibráto se se zpívaným projevem, dobře doplňuje, stejně jako úderný akordický nástup, který získává ve stereu ten správný kaleidoskopický rozměr. Kytarové sólo se pohybuje ve vyšších polohách a úderný, třebaže přitlumený náraz bicích s výbornými basy přivádí skladbu, ale i album k závěru…

Myslím, že album je velmi zdařilým dílem psychedelického rocku, které se nám připomíná svou stylovou proměnlivostí. Domnívám, že hodnotit skupinu vlastně není ani dost dobře možné v nějakých detailních souvislostech, ale vycházet lze jenom z jejich úzké produkce. Nemáme zde jednoznačného frontmana, ale přesto má album svůj energetický potenciál a dost jasný názor, aby dokázalo svého posluchače pohltit. Jak už jsem několikrát zmínil, r. 1969 přinesl řadu vynikajících rockových opusů. Jeden z těch „zapomenutých“ jsem si právě připomněl a trochu se nad ním zamyslel… Čtyři a půl hvězdičky by bylo objektivních, ale dát mohu čtyři.

Pokud budete mít možnost získat tgohle album na evropském trhu, neváhejte, protože japonský import je cenově pro většinového rockera nedostupný (skoro 1 300 Kč) a tak zůstává tahle hudba v jakési nedosažitelnosti......