Reakce na recenzi:

oř - @ 01.03.2017

Nejoblíbenější deska Saxon? Z posledních desetiletí dostala právě ona nejvíce plusových bodů. Pochvalně se o ní vyjadřují fans z celého světa, a když člověk vnímá tu obrovitánskou energii, která z nahrávky vyzařuje, není vůbec proč pochybovat. Na The Inner Sanctum se kapele podařilo skloubit několik nej dohromady a její náplň funguje naprosto skvěle.

Saxon nám představují nahrávku veskrze energickou, která v některých písních doslova exploduje. Řezavé kytary po vás budou šplhat vzhůru a ostrými drápy se zachycovat jako hladová šelma. Carterova basa je hodně vysunuta dopředu a Nigel buší do škopků, jako by mu bylo dvacet. Kytarový tandem Quinn/Scarratt si tentokrát napsal spousty výborných, melodických a zapamatovatelných riffů na míru, které skvěle dolpňuje místy hodně démonický a vitální projev Biffa Byforda.

Úvodní trojka je smrtící, poté se zpomalí a hard rockový odér má chuť se alespoň na chvíli poprat s dravým power metalem. Poslední ránu zasekne Attilův bič krvavě hluboko a dosti bolestně, jedná se o skladbu, která má charakter vás naprosto zdecimovat.

Dost bylo chvály. Největším záporem je výsledný sound nahrávky, který je sice plný, tučný a energeticky výživný, ale Ch. Bauerfeind nikdy nebyl a nebude dobrý producent. V jeho dílně vznikají metalové slepence, které se tváří vážně a vznešeně, jedná se ale o nabalenou zvukovou kouli, která na mnoha místech odporně škrčí a absolutně postrádá sebemenší nástrojové odstínění, dynamiku i jemnější hudební nuance, které by si člověk i v metalové hudbě rád vychutnal. Působí pouze silově a nabubřele, z muzikantského i poslechového hlediska se jedná o čistou blamáž, která výslednou kolekci sráží dolů.