Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 19.07.2013

Bylo mi šestnáct let, když jsem v novinkách albové produkce Pantonu za výlohou objevil album zajímavé spíš po geometrické stránce horní částí obalu, které bylo vydáno pro export a opatřeno česko-anglickým textem. Také tady jsem se poprvé dověděl, že skupina se „po česku“ už jmenuje Modrý Efekt, zatímco anglický název byl určen „jenom“ pro export.
Název Blue Effect, který spolu s Jazz Q Praha se objevil na předešlém ko-projektu Coniunctio byl „tiše“ zapuzen. Na zadní straně obalu bylo vidět fotografie členů kapely a že normalizace udeřila i po nehudební stránce, potvrzovala okolnost, že Hladík, Semelka, Kozel (už také nikoliv „Mužík“) a Čech byli zastřiženi…. Normalizační hydra začala ovládat ze všech stran české kulturní prostředí na plný plyn. Na albu byl skloňován termín rock-jazz (ještě nikoliv jazz rock) a protože jsem byl milovníkem Special Blue Effectu a Blue Effectu, jednoduše jsem nemohl album Modrého Efektu nekoupit a tak album za 36 Kč přistálo v mé sbírce…

MÁ HRA – úvod kompozice téměř monumentální. Je tady cítit vliv aranžéra a kapelníka big-bandu Kamila Hály, studovaného a zkušeného hudebníka, který je zvyklý pracovat s tématem v širším formátu. Myslím, že pro jazzmany Jazzového orchestru musela tohle být nová zkušenost v každém případě. Takhle totiž nezněl ani Taneční orchestry Josefa Vobruby, ani orchestry Karla Vlacha, Vladimíra Zahradníka…..ve skladbě cítím větší převahu jazzu a obecně big-bandu, třebaže instrumentální Blue Effect – teď už vlastně Modrý Efekt je ve skladbě přítomen, ale zatím se mi nezdá jeho podíl natolik vyvážen. Už ale v další fázi kompozice tohle neplatí a Radim Hladíkem sem vnese svými ohýbanými nezkreslenými tóny rockový podíl, ke kterému „plechová kavalerie“ (to myslím v dobrém slova smyslu) dává řízné přiznávky. Další fáze už jede Modrý Efekt na plný plyn. Výtečná unisono Hladíka a Kozla jsou přesná a absolutně odzbrojující. Tady se hraje jako o život. Radimova kytara tady ještě částečně vychází ze soundu Coniunctia a ten motiv z návštěvy u tety Markéty, vypítí šálku čaje tady velmi zdárně rozvíjí. Když poslouchám jeho kytarové eskapády, znovu si uvědomuji že v dané době byl na elektrickou kytaru u nás určitě nejlepší hráč (při vší úctě k Luboši Andrštovi). Jako v řeckém dramatu i tady vyvrcholení znamená mocný orgasmus hudebních erupcí. Velmi odvážná kompozice, u nás do té doby skutečně neslyšená…

SMĚR JIHOVÝCHOD – břeskný nástup dechů a máme zde další skladbu. Napsal ji Lešek Semelka, třebaže skladba je instrumentální a tak jeho poměrně čitelný rukopis příliš nepoznávám, protože aranžmá ho rozbíjí na tisíc kousků a prostor je zde svěřen dechům a rockové kapele. Dokonce neslyším ani varhany nebo klavír. Některé postupy mohou znít jako Chicago, těmi dlouhými mírně nasládlými pasážemi až téměř lyrického charakteru. Ale hudba nás neukolébá. Rázné akcenty rytmiky a bubenické breaky Vlado Čecha mají pevné kořeny a dávají celý hudební tvar do potřebné stability. Big-band swinguje jako o život a Radim Hladík pustí z řetězu svoje kytarové mistrovství, kde je spousta prostoru pro improvizaci, díky jeho mimořádným znalostem harmonie a stupnic ve spojení s už tehdy vynikající technikou hry.. Živelné, dravé a proměnlivé. Ano, teď sem v stupuje Lešek Semelka s klavírním partem. V té plejádě tónů a vrstev hudebních rovin se mi ale trochu ztrácí. Finále má trochu nádech jako od Blood Sweat And Tears, ale rázně ukončuje hutnou kompozici.

POPÍNAVÝ BŘEČŤAN – tohle je nástup hodný Alexandra Velikého při podmaňování různých asijských říší…. Big-band hraje ve velkém stylu a jeho výšky mají pořádné ostří znásobených trumpet a pod nimi pracuje Modrý Efekt. Výtečné basy Jiřího Kozla a Radim Hladík drží energetický potenciál pevně v rukou. Je zde kladen poměrné vysoký nárok na techniku a proměny rytmů Vlado Čecha. Vyrovnává se s tím opravdu jedinečným způsobem a přechází od jazzového swingování r rázné rockerské dravosti opravdu skvěle. Broušení strun působí rovněž sugestivně a konstatuji, že ty rázné a přesně počítané přiznávky dechů působí jako švihání bičem. Děje se tady toho opravdu hodně a obdivuji paměť a jednotné myšlení tolika přítomných hudebníků. Kamil Hála jako principál měl na starost opravdu mocný ansámbl a vedle jednotlivých frází zde bylo „pamatováno“ i na experimentování se zvuky hammondek, dozvuk a netypické echo v daném modelu hudby. Nevím, co si jazzmani při tom všem asi mysleli, protože tohle pro ně muselo být hodně nezvyklé, stejně jako pro Modrý Efekt práce s big-bandem.. Výtečná skladba a možná jedna z nejsilnějších na albu vůbec…

BLUES MODRÉHO EFEKTU – blues a Modrý Efekt je jedno a totéž. Jak se ale kapela s blues vyrovná s mocným big-bandovým soundem. Trumpety a trombony tady jedou dvě roviny a obdivuji ohýbaní trumpetových tónů, které zní dost odvážně. A už je tu v mírně subtilnější podobě Radim Hladík a kytarové blues zahrané s velkým feelingem a nasazením. Třebaže hraje Vlado Čech celou dobu opravdu výborně ve svéí nesnadné roli, zněji jeho bicí dost stejně. Asi se tehdy ve studiích moc nepřemýšlelo (a možno se to ani neumělo) nahrát zvýrazněný velký kopák a ubrat na šustotu činelů. To ale není jeho vina nebo chyba. Blues se nám ovšem pořádně neharmonizovalo a možná to aranžmá je místy až přebujelé. Ale dochází opět k mezzoforte ve výrazu a dynamickém odstínění a Radim vedle své identický kytarové hry hraje pár taktů i v oktávách (podle Wesse Montgomeryho), ale pak už přiletí jako dravci dechy s pořádně naostřenými trumpetami a trombony a opravdu se mi zdá, že je celé pojetíá dost zahlceno. No vida, jsou zde slyšet velmi upozaděné hammondky se svým tremolem. Škoda, že nedostávají více prostoru a opět další erupce a téměř monumentální závěr. No, docela by mě zajímalo, co by na tohle ztvárnění řekl takový Muddy Waters nebo John Lee Hooker…

NOVÁ SYNTÉZA – nejdelší a asi i nejodvážnější kompozice, která se na albu Nový syntéta urodila a která také dává skladbě název. Velkokapelový sound big-bandu je kooperován se zvukem rockového Modrého Efektu a teď dokonce se všichni odmlčí a prostor dostává Vlado Čech a celý ten dojem zní mírně santanovsky, ale spíše je zde inspirace od skladby I´m A Man v aranžmá Chicaga. Ano, tady se všichni přítomní vyřádí na různé percussion, kterým sekunduje škrabání strun a hutné basy a pak už se kompozice rozběhne do hodně nespoutatelného formy. Tady naopak hraje rock výraznější roli než jazz, což ortodoxnější rockeři určitě při poslechu uvítají. Klavírní party Leška Semelky jsou sice stylové, ale přece jenom jaksi při zdi. Hammondky by určitě byly více namístě. Tohle je přesně ten model, kdy hudebníci po řadě dlouhého zkoušení a seřizování do finálního tvaru chtějí prostě nějaké uvolnění a tak hraji jaksi víc „pro sebe“. Nijak jim to nezazlívám. Klavírní party jsou osvěžením, ale přece jenom nedosahují suverenity podání elektrické kytary. Skladba Nová syntéza působí tedy méně organicky a je tady hodně improvizací a hledání vzájemných mantinelů a možností sebevyjádření s různými experimenty, které sem určitě patří. Zcela určitě je tohle hodně velký krok do neznáma na československé hudební půdě, i když zde není takový podíl free-jazzu jako na Coniunctiu. Přesto se motivy z toho alba zde objevují a Radim neváhá používat při hře u nás novátorský smyčec na kytaru. Poslechově dost náročná záležitost, ale nijak akademicky nudná nebo nepřehledná a tak se zde dají vypozorovat ui různé prvky klasické hudby a jemné muzikantské legrácky, než se zase celý ten konglomerát rozběhne do dalšího závodu s harmoniemi, melodiemi a technickými schopnostmi až do finále, které je v bluesovém duchu...

Myslím, že Nová syntéza je na svou dobu v našich poměrech dost odvážným hudebním opusem. Pravda, byl tady už projekt Jazz Goes To Beat, ale obecně spolupráce rockové kapely s jazzovým big-bandem, to byla u nás malá revoluce. Ve světě ovšem tyhle námluvy probíhaly už o pár let dříve, ale některé skoro souběžně, a tak se objevují jména jako Don Ellis Orchestra, Chase, Chicago Transit Authority, Blood Sweat And Tears, If, Lighthouse, C.C.S., Tower Of Power, Ginger Baker´s Air Force, Graham Bond, Osibisa… nemluvě o Milesu Davisovi.
Zajímavé je, že Radim Hladík prohlašuje, že si nikdo z kapely nebyl vědom toho, že by hráli jazz. Prostě vývoj věcí byl nastaven na experimenty směrem k jazzové hudbě a jak se ukázalo, tenhle odvážný pokus vyšel i v našem zkostnatělém československém prostředí, v němž řada jazzmanů starší generace hrála uhlazeně a většinou kategoricky odmítala zesílenou dynamičnost hry a konfrontaci s elektrickými nástroji. Kamil Hála a producent dr. Oskar Jelínek – hudební kritik dr. Lubomír Dorůžka album podepřeli svými názory a jak vzpomíná Radim Hladík, kapele se podařilo přežít nejhorší léta honu na bigbít „schováni v jazzu“ a tím pádem být legitimní profesionální kapelou. Dnes to zní možná nepochopitelně, ale v dané době byla cílenou snahou kulturního odboru ÚV KSČ, likvidovat anebo maximálně snížit počet bigbítových kapel, ostříhat hudebníky a změnit případné anglické názvy….
Na albu postrádám alespoň občasný zpěv (Radim Hladík o to marně usiloval) a výraznější instrumentální podíl Leška Semelky. Ostatní instrumentace hraje ovšem skvěle a oběma kapelníkům Radimu Hladíkovi a Kamilu Hálovi se podařilo vytvořit homogenní tvar, který i po letech zní hodně zajímavě. Vlado Čech měl příležitost si poprvé zahrát s tak velkým orchestrem a myslím, že obstál na výbornou, třebaže neměl jazzové cítění takového Jaromíra Vejvody nebo Milana Vitocha. K absolutní „dokonalosti“ si ale myslím, že chybí krůček a proto dávám „jenom“ čtyři hvězdičky.