Blue Effect - Nová syntéza (1971)

Mluvit v případě Nové syntézy o jazz rocku je hodně zavádějící. Setkání těchto dvou hudebních proudů stojí v jejím případě na jiných principech, než jaké jsme zvyklí s daným žánrem spojovat. Víc než o nějaké hlubší propojení jazzových a rockových zákonitostí tady jde spíš o kombinování jejich vnějších znaků. Nová syntéza má tudíž blíž k efektní nablýskanosti Chicaga, než ke komplexnosti Mahavishnu Orchestra nebo Weather Report, a nakonec i k Hladíkovu podstatně přesvědčivějšímu a dobrodružnějšímu pokusu na tomto poli, albu Coniunctio, které vzniklo o rok dříve ve spolupráci s Jazz Q.

Jazzový orchestr Československého rozhlasu je totiž výrazně slabší káva, než odvážnou kreativitou přetékající Kratochvílovo Jazz Q s famózním Jiřím Stivínem. Dechové party Kamila Hály jsou hudebně konvenční až estrádní, ne-li přímo „televarietní“ a s rockovým beatem Blue Effectu (schválně nepoužívám ten nehezký vnucený přepis Modrý efekt) nacházejí jen málo společných frekvencí. Z alba tak slyšíme spíš členitý instrumentální progrock s přilepenou a většinu času zbytečnou bigbandovou instrumentací, nikoli jazz rock jak ho obvykle chápeme. Zdaleka nejlépě proto znějí pasáže, kde se JOČR drží zpátky a vyzrálý rockový kumšt Blue Effectu nic neruší, což se aspoň částečně týká dvou údernějších skladeb Směr jihovýchod a Popínavý břečťan.

Když si vypomůžeme biologickým příměrem, tvoří tu Blue Effect a JOČR dvě šroubovice DNA uměle zaklesnuté do sebe bez ohledu na komplementárnost jejich bází, a tudíž z větší části nefunkční. Na druhou stranu je ale Nová syntéza dalším nepopiratelným svědectvím o instrumentálním i skladatelském zrání Radima Hladíka, které ani tento nepodařený mezižánrový summit nedokázal zpochybnit. K dnešnímu datu je album beznadějně zastaralé, ale v krušných dobách, jakou začátek normalizačních 70's určitě byl, se i slepé uličky počítají.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Zdeněk @ 25.03.2015 11:06:48
Samozřejmě ,že Nová syntéza není žádna fusion či tzv.jazzrock. Je to prostě setkání rockové kapely a big-bandu. JOČR tady rozhodně není žádná slabší káva,
naopak, jazzové těleso plné vynikajících hudebníků, kteří na tomhle albu podávají vynikající výkon.
Psát o televarietním stylu JOČRu je pro tuhle partu skvělých muzikantů poněkud urážlivé.

PaloM @ 25.03.2015 11:14:12
Prekvapila ma tvoja v podstate negatívna recenzia. Môjmu názoru sú oveľa bližšie Easyrocker a Petr Gratias.
Na tú dobu to bol odvážny a zmysluplný projekt.
A prežil, doteraz ho rád počúvam z CD.

luk63 @ 25.03.2015 11:54:55
I já považuju Novou syntézu za progresívní a velice zdařilý počin, minimálně v našich končinách jedinečný. A nelze jedinečnost zaměňovat se slepou uličkou... Nejde totiž o efektní nablýskanost, ale "rockovou" říznost velkého jazzového bigbandu, s nímž se dechová sekce zmíněných Chicago vůbec nemůže rovnat. Příměr s DNA se mi líbí, jen s tím rozdílem, že obě šroubovice do sebe přirozeně a perfektně zapadají. Tahle deska je opravdu dobrodružství - odvážné a krásně i po tolika letech!

Jarda P @ 25.03.2015 11:55:18
Vidím to stejně jako PaloM a Zdeněk. Nic zastaralého na desce neslyším, ani chvilku se u ní nenudím i když je ryze instrumentální. Je důstojným předstupněm Nové syntézy 2, mé nejoblíbenější desky Od Blue Effectu.

Akana @ 25.03.2015 13:01:26
Samozřejmě respektuju všechny odmítavé reakce na recenzi, snad jsem je i čekal. Ale moje dojmy z alba jsou zkrátka takové a těžko budou jiné. To, že v JOČRu hráli výborní muzikanti, rozhodně nepopírám. Ale oni určitě i v tom Televarieté sedávali před panem Zahradníkem skvělí instrumentalisté a na tom co hráli to nic nemění. To přirovnání je samozřejmě trochu nadsazené, ale urážlivé snad ne. Moje přesvědčení, že bez JOČRu by Nová syntéza (ale co by to pak bylo za syntézu, že) o nic nepřišla, spíš naopak, zůstává pevné.

Kristýna @ 25.03.2015 16:31:28
luk63: Stejně tak nemůžeš slepou uličku zaměňovat s jedinečností...

Ztotožňuji se s recenzí.

Zdeněk @ 25.03.2015 16:42:48
Musím ještě reagovat při poslechu recenzovaného alba.
Názor velmi podobný této recenzi jsem měl kdysi taky,
bylo mi necelých 18let a já koupil tohle album z důvodu nedostatku rockové muziky na našem trhu.
Dnes vidím Novou syntézu jako album, které v celkovém kontextu vyčnívá z produkce Blue Effectu pro svoji originalitu spojení s jazzovým big-bandem minimálně evropské úrovně.

Hikoki777 @ 25.03.2015 17:23:04
Souhlas s předřečníkem, až na to , že i v těch 16,17 se mi ta deska dost líbila, až na ty žestě a slabě nahranou baskytaru. Jinak tam je spousta skvělých nápadů a aranžerských vychytávek. Dokonce před pár lety si jednoho motivu všiml jakýsi Feancouz a postavil na něm takovou popovou odrhovačku.
Ale vážně, ta deska obstála v testu času, stejně jako dvojka, kterou se měl přece jen raději, a nemůžu jí, v kontextu našeho malého, a tehdy ještě socialistického rybníčku, dát míň než 5 hvězd.

Hikoki777 @ 25.03.2015 17:28:27
Teď sem si to po sobě přečet a chci dodat, že ty žestě mě tehdy vadily jen občas, a dnes si tu desku než nich předtavit nedovedu. To byl velmi originální počin, a bez TOČRu by to rozhodně nefungovalo.

Hikoki777 @ 25.03.2015 17:29:42
JOČRu

Snake @ 25.03.2015 17:33:39
Dechy v rockové muzice mi nevadí, ale tahle plechová kavalerie, to už je i na mě trochu moc a tak si Novou syntézu moc často nepouštím. Projekt je to jistě zajímavý, na dobu vzniku a tuzemské podmínky dokonce výborně sejmutý, ale subjektivně se kloním spíš k Akanově recenzi. V diskografii Blue Effect našel bych celou řadu desek mému srdci bližších, ale také jednu ještě o něco horší ( Coniunctio ). Dal bych dvě a půl...

Hikoki777 @ 25.03.2015 17:38:34
Holt to byla taky dost možná, úlitba soudruhům, aby vůbec vyšla.

Zdeněk @ 25.03.2015 18:02:01
To určitě ale právě možná proto vzniklo album pro tvorbu rockové kapely netypické a vyjímečné.
To jsou paradoxy, že....?

Bylo mi šestnáct let, když jsem v novinkách albové produkce Pantonu za výlohou objevil album zajímavé spíš po geometrické stránce horní částí obalu, které bylo vydáno pro export a opatřeno česko-anglickým textem. Také tady jsem se poprvé dověděl, že skupina se „po česku“ už jmenuje Modrý Efekt, zatímco anglický název byl určen „jenom“ pro export.
Název Blue Effect, který spolu s Jazz Q Praha se objevil na předešlém ko-projektu Coniunctio byl „tiše“ zapuzen. Na zadní straně obalu bylo vidět fotografie členů kapely a že normalizace udeřila i po nehudební stránce, potvrzovala okolnost, že Hladík, Semelka, Kozel (už také nikoliv „Mužík“) a Čech byli zastřiženi…. Normalizační hydra začala ovládat ze všech stran české kulturní prostředí na plný plyn. Na albu byl skloňován termín rock-jazz (ještě nikoliv jazz rock) a protože jsem byl milovníkem Special Blue Effectu a Blue Effectu, jednoduše jsem nemohl album Modrého Efektu nekoupit a tak album za 36 Kč přistálo v mé sbírce…

MÁ HRA – úvod kompozice téměř monumentální. Je tady cítit vliv aranžéra a kapelníka big-bandu Kamila Hály, studovaného a zkušeného hudebníka, který je zvyklý pracovat s tématem v širším formátu. Myslím, že pro jazzmany Jazzového orchestru musela tohle být nová zkušenost v každém případě. Takhle totiž nezněl ani Taneční orchestry Josefa Vobruby, ani orchestry Karla Vlacha, Vladimíra Zahradníka…..ve skladbě cítím větší převahu jazzu a obecně big-bandu, třebaže instrumentální Blue Effect – teď už vlastně Modrý Efekt je ve skladbě přítomen, ale zatím se mi nezdá jeho podíl natolik vyvážen. Už ale v další fázi kompozice tohle neplatí a Radim Hladíkem sem vnese svými ohýbanými nezkreslenými tóny rockový podíl, ke kterému „plechová kavalerie“ (to myslím v dobrém slova smyslu) dává řízné přiznávky. Další fáze už jede Modrý Efekt na plný plyn. Výtečná unisono Hladíka a Kozla jsou přesná a absolutně odzbrojující. Tady se hraje jako o život. Radimova kytara tady ještě částečně vychází ze soundu Coniunctia a ten motiv z návštěvy u tety Markéty, vypítí šálku čaje tady velmi zdárně rozvíjí. Když poslouchám jeho kytarové eskapády, znovu si uvědomuji že v dané době byl na elektrickou kytaru u nás určitě nejlepší hráč (při vší úctě k Luboši Andrštovi). Jako v řeckém dramatu i tady vyvrcholení znamená mocný orgasmus hudebních erupcí. Velmi odvážná kompozice, u nás do té doby skutečně neslyšená…

SMĚR JIHOVÝCHOD – břeskný nástup dechů a máme zde další skladbu. Napsal ji Lešek Semelka, třebaže skladba je instrumentální a tak jeho poměrně čitelný rukopis příliš nepoznávám, protože aranžmá ho rozbíjí na tisíc kousků a prostor je zde svěřen dechům a rockové kapele. Dokonce neslyším ani varhany nebo klavír. Některé postupy mohou znít jako Chicago, těmi dlouhými mírně nasládlými pasážemi až téměř lyrického charakteru. Ale hudba nás neukolébá. Rázné akcenty rytmiky a bubenické breaky Vlado Čecha mají pevné kořeny a dávají celý hudební tvar do potřebné stability. Big-band swinguje jako o život a Radim Hladík pustí z řetězu svoje kytarové mistrovství, kde je spousta prostoru pro improvizaci, díky jeho mimořádným znalostem harmonie a stupnic ve spojení s už tehdy vynikající technikou hry.. Živelné, dravé a proměnlivé. Ano, teď sem v stupuje Lešek Semelka s klavírním partem. V té plejádě tónů a vrstev hudebních rovin se mi ale trochu ztrácí. Finále má trochu nádech jako od Blood Sweat And Tears, ale rázně ukončuje hutnou kompozici.

POPÍNAVÝ BŘEČŤAN – tohle je nástup hodný Alexandra Velikého při podmaňování různých asijských říší…. Big-band hraje ve velkém stylu a jeho výšky mají pořádné ostří znásobených trumpet a pod nimi pracuje Modrý Efekt. Výtečné basy Jiřího Kozla a Radim Hladík drží energetický potenciál pevně v rukou. Je zde kladen poměrné vysoký nárok na techniku a proměny rytmů Vlado Čecha. Vyrovnává se s tím opravdu jedinečným způsobem a přechází od jazzového swingování r rázné rockerské dravosti opravdu skvěle. Broušení strun působí rovněž sugestivně a konstatuji, že ty rázné a přesně počítané přiznávky dechů působí jako švihání bičem. Děje se tady toho opravdu hodně a obdivuji paměť a jednotné myšlení tolika přítomných hudebníků. Kamil Hála jako principál měl na starost opravdu mocný ansámbl a vedle jednotlivých frází zde bylo „pamatováno“ i na experimentování se zvuky hammondek, dozvuk a netypické echo v daném modelu hudby. Nevím, co si jazzmani při tom všem asi mysleli, protože tohle pro ně muselo být hodně nezvyklé, stejně jako pro Modrý Efekt práce s big-bandem.. Výtečná skladba a možná jedna z nejsilnějších na albu vůbec…

BLUES MODRÉHO EFEKTU – blues a Modrý Efekt je jedno a totéž. Jak se ale kapela s blues vyrovná s mocným big-bandovým soundem. Trumpety a trombony tady jedou dvě roviny a obdivuji ohýbaní trumpetových tónů, které zní dost odvážně. A už je tu v mírně subtilnější podobě Radim Hladík a kytarové blues zahrané s velkým feelingem a nasazením. Třebaže hraje Vlado Čech celou dobu opravdu výborně ve svéí nesnadné roli, zněji jeho bicí dost stejně. Asi se tehdy ve studiích moc nepřemýšlelo (a možno se to ani neumělo) nahrát zvýrazněný velký kopák a ubrat na šustotu činelů. To ale není jeho vina nebo chyba. Blues se nám ovšem pořádně neharmonizovalo a možná to aranžmá je místy až přebujelé. Ale dochází opět k mezzoforte ve výrazu a dynamickém odstínění a Radim vedle své identický kytarové hry hraje pár taktů i v oktávách (podle Wesse Montgomeryho), ale pak už přiletí jako dravci dechy s pořádně naostřenými trumpetami a trombony a opravdu se mi zdá, že je celé pojetíá dost zahlceno. No vida, jsou zde slyšet velmi upozaděné hammondky se svým tremolem. Škoda, že nedostávají více prostoru a opět další erupce a téměř monumentální závěr. No, docela by mě zajímalo, co by na tohle ztvárnění řekl takový Muddy Waters nebo John Lee Hooker…

NOVÁ SYNTÉZA – nejdelší a asi i nejodvážnější kompozice, která se na albu Nový syntéta urodila a která také dává skladbě název. Velkokapelový sound big-bandu je kooperován se zvukem rockového Modrého Efektu a teď dokonce se všichni odmlčí a prostor dostává Vlado Čech a celý ten dojem zní mírně santanovsky, ale spíše je zde inspirace od skladby I´m A Man v aranžmá Chicaga. Ano, tady se všichni přítomní vyřádí na různé percussion, kterým sekunduje škrabání strun a hutné basy a pak už se kompozice rozběhne do hodně nespoutatelného formy. Tady naopak hraje rock výraznější roli než jazz, což ortodoxnější rockeři určitě při poslechu uvítají. Klavírní party Leška Semelky jsou sice stylové, ale přece jenom jaksi při zdi. Hammondky by určitě byly více namístě. Tohle je přesně ten model, kdy hudebníci po řadě dlouhého zkoušení a seřizování do finálního tvaru chtějí prostě nějaké uvolnění a tak hraji jaksi víc „pro sebe“. Nijak jim to nezazlívám. Klavírní party jsou osvěžením, ale přece jenom nedosahují suverenity podání elektrické kytary. Skladba Nová syntéza působí tedy méně organicky a je tady hodně improvizací a hledání vzájemných mantinelů a možností sebevyjádření s různými experimenty, které sem určitě patří. Zcela určitě je tohle hodně velký krok do neznáma na československé hudební půdě, i když zde není takový podíl free-jazzu jako na Coniunctiu. Přesto se motivy z toho alba zde objevují a Radim neváhá používat při hře u nás novátorský smyčec na kytaru. Poslechově dost náročná záležitost, ale nijak akademicky nudná nebo nepřehledná a tak se zde dají vypozorovat ui různé prvky klasické hudby a jemné muzikantské legrácky, než se zase celý ten konglomerát rozběhne do dalšího závodu s harmoniemi, melodiemi a technickými schopnostmi až do finále, které je v bluesovém duchu...

Myslím, že Nová syntéza je na svou dobu v našich poměrech dost odvážným hudebním opusem. Pravda, byl tady už projekt Jazz Goes To Beat, ale obecně spolupráce rockové kapely s jazzovým big-bandem, to byla u nás malá revoluce. Ve světě ovšem tyhle námluvy probíhaly už o pár let dříve, ale některé skoro souběžně, a tak se objevují jména jako Don Ellis Orchestra, Chase, Chicago Transit Authority, Blood Sweat And Tears, If, Lighthouse, C.C.S., Tower Of Power, Ginger Baker´s Air Force, Graham Bond, Osibisa… nemluvě o Milesu Davisovi.
Zajímavé je, že Radim Hladík prohlašuje, že si nikdo z kapely nebyl vědom toho, že by hráli jazz. Prostě vývoj věcí byl nastaven na experimenty směrem k jazzové hudbě a jak se ukázalo, tenhle odvážný pokus vyšel i v našem zkostnatělém československém prostředí, v němž řada jazzmanů starší generace hrála uhlazeně a většinou kategoricky odmítala zesílenou dynamičnost hry a konfrontaci s elektrickými nástroji. Kamil Hála a producent dr. Oskar Jelínek – hudební kritik dr. Lubomír Dorůžka album podepřeli svými názory a jak vzpomíná Radim Hladík, kapele se podařilo přežít nejhorší léta honu na bigbít „schováni v jazzu“ a tím pádem být legitimní profesionální kapelou. Dnes to zní možná nepochopitelně, ale v dané době byla cílenou snahou kulturního odboru ÚV KSČ, likvidovat anebo maximálně snížit počet bigbítových kapel, ostříhat hudebníky a změnit případné anglické názvy….
Na albu postrádám alespoň občasný zpěv (Radim Hladík o to marně usiloval) a výraznější instrumentální podíl Leška Semelky. Ostatní instrumentace hraje ovšem skvěle a oběma kapelníkům Radimu Hladíkovi a Kamilu Hálovi se podařilo vytvořit homogenní tvar, který i po letech zní hodně zajímavě. Vlado Čech měl příležitost si poprvé zahrát s tak velkým orchestrem a myslím, že obstál na výbornou, třebaže neměl jazzové cítění takového Jaromíra Vejvody nebo Milana Vitocha. K absolutní „dokonalosti“ si ale myslím, že chybí krůček a proto dávám „jenom“ čtyři hvězdičky.




reagovat

Kristýna @ 19.07.2013 17:37:03
S tvými názory se plně ztotožňuji. Rozhodně se jedná o zajímavou - a svým způsobem u nás i přelomovou - desku, ale v diskografii Blue Effectu mám jiné favority. :-)

Opět skvěle sepsaná a hlavně ZASVĚCENÁ recenze, jde vidět, že víš, o čem píšeš.

Petr Gratias @ 19.07.2013 17:56:42
Zdravím Kristýno...
díky za Tvoji reakci a postřehy.
Přiznám se, že ve svém okolí neznám příslušnici něžného pohlaví, která by dokázal soustředěně poslouchat takový opus jako je Nová syntéza.
Osobně si takové schopnosti vážím, protože si myslím, že
oblast spojení rockové kapely s bigbandovým tělesem u nás mnohdy nedokáže poslouchat chlap, natož dáma....
Takže máš můj upřímný respekt.
Ona je vůbec otázka, zda by Ti, co poslouchají takové Chinaski, Kryštof, Divokej Bill, Ready Kirken... byli schopni se s takovým hudebním útvarem ztotožnit.
Mám o tom silné pochybnosti.
Zdravím!

Hikoki777 @ 20.07.2013 18:01:00
Zravím Petře. Dík za perfektní recenzi mého milovaného alba. Někdy ve 14 sem absolvoval svůj 1. rockový koncert vůbec, a to právě M.Efektu na brněnském 'statku' , tedy Stadioně. Muselo to být, jestli dobře počítám, v r. 1974. Výtahl mě tam kapelník naší právě vzniknuvší kapely. Vzpomínám si, že to bylo strašně nahlas (akustika tam za moc nestála), byl to rockovej nářez, a bylo to super. Nicméně si vůbec nepamatuju co tam vlastně hráli. Možná's tam byl taky a doplníš mezery v mé paměti. Já z toho byl prostě nadšenej a vyjukanej současně.
Pak sem si koupil Novou Syntézu. Přiznám se, že sem byl hodně překvapen, protože zvuk big bandového orchetru jsem znal spíš z socialistické TV, a byl pro mě, zvlášť žesťová složka, těžko stravitelný. Nicměně, poslouchal jsem a poslouchal, a v tom věku je člověk neskutečně vnímavý a otevřený, až jsem se k té zajímavé dualitě rocku a jazzu proposlouchal. A musím souhlasit s Hladíkem jak píšeš, ani já jsem nevnímal ty skladby jako jazzové. Byl to pro mé big bít, hodně sofistikovaný a náročný na poslech, ale big bít s big bandovým hávem. Přiznám že ty žestě mě vždycky trochu vadily, ale přežil sem je, a těšil se na různé rockové eskapády Radimovy kytary a rockově přímočaré hudební motivy. Jedna věc mě na té desce vždycky ale vadila, a protože ji nezmiňuješ, uvedu ji já. Deska měla, resp. má, zoufalý nedostatek basové složky zvukového spektra, tak ten kopák, a Kozlovu basu tam člověk občas jen tušil. Což byla samozřejmě obecně známá politika nahrávacích studií u nás v té dobé (dodnes vlatně netuším proč), a při srovnání s deskami z Opusu, např. ve stejné době nahrané Convergence Collegia Musica, člověk zaplakal. Ale to už je historie. Každopádně, za sebe, musím,i přes výhrady , dát jednozačně 5 hvězdiček, protože ta deska je prostě originální a pro mě srdeční
záležitost.

Petr Gratias @ 21.07.2013 15:45:45
Zdravím, Hikoki777...
pokud se dobře pamatuji, ten koncert Modrého Efektu (Blue Effectu) se konal na jaře (tuším duben) 1974. Koncert jsem osobně zhlédl. V této době bylo zoufale málo ryzích bigbítových koncertů a pokud už nějaký byl, tak si to většinou nenechal nikdo ujít. (Do toho nepočítám Olympic)Na pódiu byla sestava Hladík-Semelka-Kůstka-Čech. Měli dokonce i plakát s fotkou kapely v barvě. Přemluvil jsem potom pořadatele a plakát jsem získal (!) Radim fascinoval svými kytarovými jízdami, poměrně vyspělý baskytarista a vokalista byl i Josef Kůstka (hodně se líbil ženským). Lešek Semelka bohužel neměl varhany, ale elektrické piano a to v hlasitějších skladbách bylo dokonale zahlušeno bicími a elektrickou kytarou - jeho hlas byl na tehdejší scéně opravdu jedinečně rozdílný. Třebaže Olda Veselý (v Synkopách 61) zpíval podobným stylem, ale nebyl v té době tak "mediálně" známý. Z repertoáru si pamatuji Klíště, Clara, Černej kříž (to byla opravdová rocková pecka se vším všudy) a myslím že i Stačí se jen obout a pak dlouho jít.....A nechyběla ani Čajovna....
Co se týče Nové syntézy, Tvoje postřehy jsou zajímavé stran dechů. Myslím, že to takhle cítilo tehdy hodně rockerů. Zvuk basů a bicích standardně neuměl Panton nahrát vlastně skoro nikdy. Supraphon byl na tom jenom o trochu líp. Vůbec nazvučování bicích byl pro zvukové inženýry velký problém a dlouho se to u nás neumělo dělat. Teprve počátkem osmdesátých let v Pezinku... tehdy to byl opravdu průlom.
Popravdě řečeno jsem rád, že se zde neobjevují ještě navíc (kvůli většímu "Umění" ještě smyčce.... třeba Jana Hrábka.
Nová syntéza je hodně odvážný projekt. Znám milovníky kapely, kteří považuje oba opusy (1971) i (1974) za nepřekonatelné vrcholy. Jiní je zase odmítají jako nabubřelé pokusy a velebí artrockové období 1977 až 1981 a pak jsou milovníci kapely, kteří mají radí bigbít Blue Effect 1968 až 1970....
Každopádně to byla ve své době progresivní kapela a když si uvědomím, jaký průjem nabízel po rozpadu klasické sestavy Olympic, nemám už více co dodat.
Zdravím!

Hikoki777 @ 22.07.2013 03:56:57
Díky moc za oživení paměti, Petře, a další obsáhlé info. Tak trochu se mi ten vůbec první koncert v životě vybavil. Ja se nebyl uplně jist, ale jen vágně tušil, že tam bylo hodně věcí ze Syntézy 2. A Kůstku sem hodně ˇ žral´, začal sem tehdy hrát na basu a on byl hodně dobrý.
Zajímavý postřeh s tím, jak rockeři brali obě Syntézy. Upřimně,u Syntézy jedničky jsem se zpočátku pohyboval někde mezi milovníky a odmítači, a měl k ní hodně ambivalentní vztah. Ač časem jsem ji plně docenil. U dvojky to bylo jiné, ta byla mnohem rockově přímočařejsí a měla relativně výborný zvuk. Tu sem si zamiloval hned.
Ještě jednou díky za obsáhlou odpověď a zdravím.

Jarda P @ 22.07.2013 05:59:09
V témže roce (1974) jsem byl na jejich koncertě v Ostravě a kromě zmíněných skladeb si pamatuju, že hráli Dort, skladbu, kterou myslím nikdy na desku nenahráli. Semelka hrál na jakési koncertní křídlo (patrně z místního kulturáku) a moc slyšet nebyl. V té době jsem z věcí, které hráli, nic neznal (Syntézu 2 jsem ještě neměl), takže to bylo dost náročné, ale zážitek to byl famózní. Co se týče zvuku Nové syntézy 1 tak bych řekl, že jí zdigitalizování prospělo a CD má mnohem lepší zvuk než LP. Ono vůbec obecně bych řekl, že se digitalizace většiny českých desek povedla zvukově často lépe, než první CD legendárních západních kapel (např. first press Uriah Heep, Deep Purple či Black Sabbath byly pro mě neposlouchatelné).

Hikoki777 @ 22.07.2013 15:35:51
Zdravím a souhlasím, že digitalizace řadě českých desek prospěla,ale u Nové Snytézy 2 mám takový nepříjemný pocit zvláštního zkreslení, či nerovnosti tónu-nevím jak ten jev přesně označit, hlavně ve vysokých frekvencích, u zvuků činelů a tak. Nic takového na LP, které stále ještě vlastním, není. Nevím, možná mám smůlu na kopii, ač by to digitálu mělo být jedno.

Ačkoli nejsem žádný pamětník a na zdejší poměry jsem mlaďas (r. 81), tohle je naprostá klasika a na tahdejší poměry skutečně asi značně novátorský počin, jehož atmosféra nevyprchává ani po letech. Organické skloubení rockové kapely a jazzového orchestru, nadmíru vydařené tím, že skutečně ani jedna ze složek výrazně nevyčnívá, Hladíkovi hoši se doslova mazlí s tóny a orchestr dodává perfektně našlápnuté hlavní nosné motivy, proplouvající v hlavě ještě dlouho po dohrání. Melodie Mé hry a Cesty na jihozápad se už zapsaly do naší jazzrockové historie, lehkonohý Popínavý břečťan je skutečně náročnou progresívní sklabou, vrcholem je ale pro mě asi Blues Modrého efektu, fantastické prolnutí precizní Hladíkovy kytary a výbojů orchestru. V proudech a poryvech tónů ani dlouho neregistruji, že je album instrumentální. Čtrnáctiminutový titulní kolos uzavírá tento fenomenální počin a já si říkám, jaké by to bylo fajn, kdyby si něco podobného pustila aspoň desetina dnešní mládeže... Plné hodnocení nedávám toliko proto, že ještě intenzívněji mě oslovila pozdější tvorba kapely od desky Modrý efekt & Radim Hladík až po 33, tedy prog-/artrocková fáze kapely. Přesto ale revoluční dílo...
reagovat

PaloM @ 03.11.2011 05:03:29
Máš pravdu, úplne súhlasím. Nadčasový album.

Mohyla @ 05.02.2012 09:21:10
S tým, čo si pekne napísal, nemôžem inak, len súhlasiť. Myslím, že, nezainteresovaný človek, by ho mohol považovať po prvom posluchu za novinku, a nie za štyridsať ročnú pani v najlepších rokoch! Aj keď tá pani tiež môže byť skvelá :-)!

Tak takto si ja predstavujem syntézu rocku a jazzu. Po Coniunctio som bol príjemne prekvapený. A vôbec mi tu nevadí absencia spevu. Je totiž nahradená muzikantskou virtuozitou nielen kapely, ale aj orchestra. Album otvára vynikajúcu skladba Má hra (ale ani za boha si neviem spomenúť, odkiaľ poznám úvodnú melódiu) a uzatvára Nová syntéza. Prečo to spomínam? Pretože obe skladby sú vrcholom albumu spoločne so skladbou v strede, nadupanou Popínavý břečtan. Ostatné dve skladby však vôbec nie sú zlé, ale o trochu menej sa mi páčia. Bonusy s anglickej verzie Meditace v podaní Leška Semelky mi prídu oproti Vladimírovi Mišíkovi o niečo bledšie.
reagovat

Mr.Black @ 26.08.2010 05:17:42
Ta úvodní melodie je od kapely One-T ze 70. let. Přiznal to Hladík na jednom z letošních koncertů v Praze. :o)

Óin @ 26.08.2010 07:27:23
>> odkaz

Miro33 @ 14.07.2013 08:01:04
Ja chcem len pododknúť že originál je naozaj od Blue Effectu."Kapela" One-T, ak sa to tak dá nazvať ,pretože to kapela v pravom zmysle nieje, si vypožičala úvodný motív a stal sa z toho v roku 2003 velký europsky hit.

Hudbeně i zvukově naprosto povedené album. OD BE moje nejoblíbenější a potom ještě NS II.
Velmi chutná potrava pro art a jazz rockového fandu.
Taková chuťovčička:-)))
Velká škoda, že komunisti a jejich poskoci v Pantonech a Supraphonech tuhle vynikající kapelu zničili v době její vrcholné formy, kdy mohla z fleku nahrávat 2 špičková alba ročně jako angličtí Van der Graaf Generator, nebo ranní King Crimson... :-((
reagovat

"Podařilo se vytvořit nový druh hudby, blízké nám mladým, která není žádnou kopií zahraničních vzorů." (Lešek Semelka)

"Říci, že Nová syntéza je světovým objevem by jistě bylo nadnesené, ale konstatovat, že je to náš příspěvek ke zformování hudby zítřka je
přinejmenším zasloužené." (Stanislav Titzl)

"Deska se mi zdá na naše poměry mimořádně zdařilou : má všechno vnitřní napětí z živého provedení a také zvukově vyšla syntéza velké kapely s Hladíkovou kytarou výtečně." (Miroslav Heřmanovský)

Takto byl přijímán krátce po vyjití ojedinělý počin tehdejšího socialistického hudebnictví a novátorský i v evropském měřítku - deska Nová syntéza, kde spojily organicky své síly Blue Effect a Jazzový
orchestr ČS rozhlasu. Je až neuvěřitelné, že takto vyspělý počin vznikl v době, kdy se vůbec rocková a beatová elpíčka našich skupin dala počítat na prstech rukou.

Nejde o rockovou skupinu, doplněnou (např. dle soulového vzoru) o dechovou sekci, přihrávající kontra či vyhrávky v pozadí ke klasické rockové hudbě. Naopak - velkoorchestrální aranžmá na první poslech převažuje, zdá se pouze přitvrzeno rockovými hudebníky, integrovanými do orchestru. Ale již na druhý poslech odhalíme, že mnoho postupů zde použitých je čistě rockových. Síla, drive, rychlost a napětí z hudby přímo vyvěrá a hlavně ve skladbách Má hra a Popínavý břečťan Radima Hladíka je nářez se vším všudy. A především hudba v Břečťanu dosahuje skvělého propojení obou těles, kdy skutečně nelze říci, že jeden hudební svět tvoří pouze doplněk či pozadí svého protivníka.

Nádherný zážitek zprostředkovávají i skladby psané jazzovým Kamilem Hálou - Blues Modrého efektu a titulní skladba. Blues je spíše ve středním tempu a díky krásné a citlivé Hladíkově kytaře, nápaditým až napínavým tématům dechů a tvořivé práci bubeníka je skutečnou lahůdkou.

Nová syntéza pak na větší ploše (přes 14 minut) dokáže dát prostor sólistům i nástinům dalších nových postupů.

Deska je podle mého velmi podařená a nezbývá než říci, že slova Oskara Jelínka: "Spojení vytvořilo kompaktní celek, který hrál a swingoval s takovou chutí, že strhl k nadšené spolupráci všechny zúčastněné." jsou pravdivá a dodat, že celek strhl k nadšené spolupráci i posluchače. Citlivý posluchač s hudbou v těle si musí podupávat.

Nutno se zmínit také o zvuku. Ten je překvapivě dobrý. Nádherně prokreslené metličky, čistý tón klavíru, hutný spodek a dostatečně plechově ostré, ne však nepříjemně řezavé plechy nejsou samozřejmostí ani mnoho let po datu nahrávání této desky. Navíc je skupina i orchestr skutečně zvukově dokonale propojen a ač slyšíme jednotlivé sekce i
nástroje dostatečně rozlišeně, nedošlo k rozdělení zvuku typu: "skupina vlevo, orchestr vpravo" ani k nevyvážení jednotlivých zvukových sub-hmot.

P.S. CD obsahuje ještě 3 bonusy, které pro zachování autenticity nehodnotím - jsou přeci jen z jiného tyglíku. Ale nejsou špatné.

V české konkurenci jednoznačně 4 hvězdičky, v mezinárodní 3.
reagovat

Ondra @ 15.05.2008 00:00:32
Hodnocení v zásadě souhlasné, jen prosím méně těch citací z dobového tisku, ty si můžeme přečíst už např. v bookletu, odkud jsou také opsány:-)), tak prosím, pane kolego:-)))

Ondra @ 15.05.2008 00:01:31
Prosím více původní filozofické tvorby, jako v jiných recenzích:-))

Lidicki uz jste nekdy slyseli tak dokonale provazanou bigbitovou kapelu a jazzovy orchestr?? Smarjaaa vdyt Mou hru vykradla nejaka hruza.. to je ale teprve zacatek.. vsechny moje smysly rozpousti Blues M E a Nova synteza ty zatracene zeste to je neco nadpozemskeho! Diky Radime, Lešku, Juro, Vlado, Kamile a vsichni kdo jste sedeli za tema nastrojema!!!
reagovat

Zdeněk @ 12.04.2006 00:00:00
Souhlasím se vším,co bylo napsáno,pokud ale zní
otázka "už jste někdy slyšeli?",pak ano,skvělý
rock s dechy produkovala americká kapela Chase
v čele s trumpetistou Billem Chasem,který už bohužel
skvěle troubí někde v nebi.Je ovšem pravda,že to
byla kompaktní kapela a ne spojení rockové kapely
a jazzového big-bandu.LP kapely Chase vyšlo asi
v polovině 70.let.Já ho sháněl na CD všude,kde se
dalo včetně obchodů na Manhattanu,ale bohužel
bylo nesehnatelné.
Další podobně šlapající big-band vedl kanaďan
Maynard Fergusson - jejich nejznámější kus tohoto
ražení se jmenuje Chameleon.

Skvělé album. Jen škoda, že skupina nemohla nahrát tyto své skladby nikdy v aranžmá, v jakém je hrála na koncertech (viz. nedávno vydané 2CD "Síň slávy"). Úvodní "Má hra" je naprosto strhující, "Nová syntéza" má také skvělý spád. Z bonusů stojí za zmínku především "You'll Stay With Me", která je v Semelkově podání dle mého názoru ještě lepší než v původním Mišíkově.
reagovat

Ivo Ambrož @ 24.01.2006 00:00:00
Plně souhlasím, že New synthesis je ukázkou vynikající souhry Big Bandu a rockové formace.Dokonalé aranže Vlastimila Hály jazzového Big Bandu. Stratosférické dechy pana Týfy a rocková přehlídka kumštu, šlapající stroj.Unikátní spojení, které muselo být šokem pro obě strany jak jazzmenů tak rockerů.Nemá slabinu. Pro mé přátele z Polska zjevení o kterém neměl tam nikdo potuchy. Dnes se dá sehnat tato skvělá věc za 90,- Kč ve výprodeji.
P.S. Údajně toto spojení fungovalo i v dalších nahrávkách JOČRu, ale dnes ztracených, protože soudruzi přemazali tyto skvělé nahrávky Vobrubovým TOČREm s Bartoněm, protože nebyly peníze na magnetofonové pásy.

Přezto že mám raději ty rockovější alba z dílny B.Efektu,tak si tohle album rád poslechnu.Je tu zajímavá kombinace a souhra bigbítu a jazzu,která je velice dobře zkomponovaná.Za zmínku stojí i zajímavé řešení otvíracího obalu.
reagovat