Reakce na recenzi:

horyna - @ 17.04.2016

O tom že první dvě alba se stala klasikou žánru není potřeba debatovat, jejich obliba u fans je po právu známá a nezpochybnitelná, o dopadu na podobně zaměřenou scénu by se také dalo sáhodlouze debatovat.
Ovšem na další desku museli fanoušci čekat dlouhých 8 let a v lecčem se od minulé produkce lišila. Předně tu už nebyli 4-5 skladeb s dvěmi dlouhými suitami, tentokrát to byla jedna předlouhá mega věc, členěna do dvanácti útvarů, takže snažší orientace dána jednotlivými tracky na cd byla tou schůdnější cestou jak pány lépe pochopit. Deska vyšla do doby, kdy její hlavní mozek N. Morse produkoval svá vlastní alba jak na běžícím pásu a jeho pověstná kreativita pro začátky souboru, ale i jeho přispívání v mateřské kapele Spock's Beard vzali pěkně za své. Vše se na jeho deskách příliš opakovalo a stávalo se pro velkou část jeho posluchačů značně průhledným a nudným, rukopis co nešel přehlédnout a kopíroval sám sebe.
Naštěstí tento soubor je tvořen čtyřmi velkými individualitami a každý z nich přispívá a dotváří celkový a konečný sound alba. Přesto je cíti kdo skládal většinu, od koho pochází hlavní motiv a kdo se tu občas opakuje. Znamená to tedy, že neslyšíme sice originální nápady každou chvíli, občas se "vaří z vody", ale není to naštěstí nijak přehnané.

Co mě tedy na albu baví? Je toho naštěstí více, třeba úvodní instrumentální start, jež nás do celého příběhu zasvěcuje a orgie všech zůčasněných muzikantů, především pak krásně čitelná a vytažená Trewavasova basa. Druhá, na klasických kytarách vystavěná The Wind Blew Them All Awayv, On The Prowl- v níž to jazzově jiskří a rytmika je neskutečně originální. Ve čtvrté A Man Can Feel- vévodí hlas Roine Stolta a duch Flower Kings se ozývá naplno, hned je poznat kdo to či ono psal, Portnoyem rytmicky zkrocená Out Of The Night- zde cítíme jak je kvalitní bubeník pro soubor důležitý, ovšem zde mi připadá že Pete Trewavas je ten o kterého se tu jedná především. Sedmá opět Flowerovka - Evermore s parádním klavírem, techno basou a celkově originální strukturou. Ať vyzvednem i Morse, tak jemu patří track číslo osm a musím uznat že se nadmíru vyvedl, připadal jsem si najednou jak za starých spokovských časů. Porce těžkých sabbatovských temp a nerního zpěvu přichází v Lay Down Your Life a myslím takovou skladbu ještě chlapci nenapsali. Velká chvíle pro Portnoye se dostavují v desáté Pieces Of Heaven- vždy poslouchám s otevřenými ústy a pěkně na max, originalita celku míří k nebesům a sám mistr bicí soupravy jde ještě dál, bravo!! Is It Really Happening?- připlouvá jakoby z ticha a postupně graduje, mistrné klávesy, klavír, citlivá rytmika a smířlivé vokály urovnávají rozbouřené pocity jedince, vše se ale rozjíždí při kytarovém sólu a sprintujících bicích až na hranici únosnosti, mohutný klávesový motiv a kapela šlapající na maximum skladbu uzavírají, jsme chyceni v kolotoči změn ze kterého je neradno vystupovat.Žel poslední skladba mi celkový dojem trochu kazí, příliš mnoho Nealova sladkobolu, ale co už :-)

Na tomto místě musím zmínit i druhý bonusový disk, jelikož to nejsou žádné odložené věci, ale zdatně konkurující písně. Největší dojem na mne udělali, geniální Stoltovo retro Lenny Johnson- v níž se vokální složka dotýká božského Johna Lennona a Trewavasova sentimentální paráda Lending A Hand- proč jen tento člověk nezpívá více skladeb, věčná škoda, velmi příjemné. A cover verze? Obzvlášť Procol Harum mi přijdou dobře vyvedeni.

Takže suma sumárum to máme za poctivé 4*