Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 18.01.2019

První alba "amíků" Van Halen oplývala sympatickou délkou - na každém se na ploše cca třiceti minut vměstnalo 8-11 hutných songů. Během dvou hodin bylo tedy možno přehrát to nejzajímavější, co muzikanti za sebou zanechali vyryté ve vinylových drážkách. Jistě mi pravověrní rockeři dají za pravdu, že právě na prvních čtyřech deskách se z hudebního hlediska odehrálo to nejzásadnější. Těmito nahrávkami se kapela zapsala do učebnice tvrdé muziky. Další alba byla méně o muzice a čím dál tím více o žluťoučkých dolarech. Ubylo invence, struktura songů i hra Eddieho se zjednodušila a zpřehlednila, přibylo prvoplánových melodií a i David za sebou bouchl dveřmi.

Ale nebudeme předbíhat. V roce 1980, na nejkratším albu z první čtyřky pojmenovaném Fair Warning tomu tak v žádném případě nebylo. Desku lze pojmout jako extrakt toho nejlepšího z Van Halen. Zde dokázali muzikanti předvést vše, za co je fandové milovali – naprosto neotřelou a nevšední i novátorskou hru tu stále předváděl Eddie Van Halen, podobně extrovertně působil i pěvec David Lee Roth. Ten se svým hlasem dokázal vskutku psí kusy – v každé písní zpíval, křičel, pištěl a šeptal svým nenapodobitelným způsobem, že si jej nebylo možné s nikým jiným splést. Sice to vypadalo, že se oba hlavní aktéři snaží na sebe v každé skladbě strhnout co chvíli pozornost (ve skutečnosti to tak podle zákulisních informací asi opravdu bylo) ale v konečném výsledku působila muzika velmi uvolněně, neučesaně, kompaktně i pohodově. Moc se s tím popravdě nemazali, za dvanáct dní bylo vše nahráno.

Největší drahokamy na desce nemusíme dlouho hledat – po zahřívací hard rockové Mean Street následuje druhá Dirty Movies, která je prvním vrcholem desky. Zajímavý je tu funky zpěv Davida kombinovaný s Eddieho úchvatnou kytarou, která po celou skladbu rozvíjí ústřední melodický motiv. Navazuje neméně parádní Sinner´s Swing s neskutečným kytarovým riffem a zběsilým sólem. Singlové ambice má i Hear About it Later, ta si však na něj cestu neprokousala. Chytlavá Unchained je malou a ještě stále rockovou rozcvičkou na megahit Jump. Skvělá je i Push Comes to Shove s trochu maskovaným reggae rytmem. Skvělá, ale nevtíravá je jasná hitovka So this is Love? Instrumentálka Sunday Afternoon i the Park vytvořená na kytarový syntenzátor se pomalu přesypala do úderné One Foot Out the Door, na ten přetransformovaný zvuk kytary si pořád nemohu zvyknout. Kromě výrazných bicích je v poslední písni poněkud aranžérsky pusto.

Závěrem: Byla to zvláštní doba - deska získala několikanásobnou platinu, vydrápala se na pátou pozici v žebříčku Billboardu, z alba byly vypreparovány čtyři singly, do dnešního dne se prodalo jen v USA přes 3 500 000 kopií. Přesto se té době z desek od Van Halen prodávala nejméně. Americký trh v ruku v ruce s producenty pomalu ukazoval kapelám, že netřeba být příliš komplikovaný.

Dnes s odstupem času již můžeme hodnotit desky nejen podle prodeje, ale i podle kvality a originality, přičemž na tomto poli Fair Warning nad ostatními jasně vede. Tolik rozmanitých postupů a v té době neobvyklých technických prvků ve hře, citací rozmanitých hudebních stylů ve skladbách i zuřivosti v komplikovaných riffech, které jsou zahrané jakoby levou zadní – to na jiném albu Van Halen v takovém rozsahu nenajdete. Není sice tak šokující jako „jednička" – přece jen jsme si na Eddieho hru měli šanci za ty roky zvyknout, ale je zvukově povedenější než „trojka".

Na původním CD jsem našel hutný zvuk s ostrými kytarami, nástroje se neslévají a vše je krásně čitelné a dynamické, prostě radost poslouchat. Za mě čtyři a půl bodu, při shlédnutí dobových klipů s věčně polonahým Rothem v upnutých elasťákách a neustálými záběry kamer na zpěvákovo vyvinuté „popředí" a pozadí dávám půl bodu dolů. Být Kamilou nebo terkou, ten půlbodík asi přihodím opačným směrem.