Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 20.07.2011

Nejprve velké překvapení, později ale o to silnější zklamání. Tak lze ve zkratce shrnout mé pocity z dalšího studiového alba Van Halen nazvaného Diver Down. Pánové se posunuli ke komerčnějšimu zvuku a hojně začali využívat syntezátory, bohužel kvůli tomu ale zbylo méně prostoru pro kytarové party, které jsou alespoň pro mě velmi důležitým pilířem jejich tvorby. Dalším faktorem, který devalvuje úroveň desky, je poměrně velké množství použitých coververzí (co do stopáže asi třetina desky). Navíc se často ani nejedná o předělávky rockového materiálu, bratři Van Halenové, David Lee Roth a Michael Anthony se pustili i do těžce popových vod. Že by kapele najednou docházela invence?

Přitom to všechno nezačíná zas tak špatně. Kinks byli oblíbenou skupinou bratří Van Halenů a jejich skladby při svých klubových vystoupeních prý kapela hrála velmi často, takže Where Have All the Good Times Gone! lze chápat jako takové malé připomenutí této dávné kapitoly vanhalenských dějin. Hang 'Em High a Secrets jsou velmi dobré skladby. První jako parní válec zarovnává cestu pro svého křehčího následnovníka a také pro výbornou, v tradici Eddieho kytarových instrumentálek pokračující kompozici Cathedral. Další bezezpěvovou záležitostí je vsuvka Intruder, na kterou pak plynule navazuje možná nejvydařenější cover, jaký kdy kapela vůbec udělala. Skladba Pretty Woman od Roye Orbisona sice možná na tracklistu alba těchto metalistů vyhlíží jako růže mezi trním, Van Halen však nahráli velice příjemné aranžmá a jejich syté vícehlasy se sem výtečně hodí.

Na co já to vlastně brblám? Vždyť první strana desky obsahuje kvality na rozdávání. Ouha, druhá polovina alba je pravým opakem. Začínáme opět coverem - synťáková verze šedesátkové popiny Dancing in the Street ale opravdu není to, co bych od kapely jako je tato, chtěl slyšet. Se skladbou samotnou přitom problém nemám (třeba v podání stona Jaggera s Davidem Bowiem se mi docela líbí, taktéž třeba nadupaný cover od hlasu 60´s Petuly Clark), ale tahle verze opravdu patří k nejhorším, jaké jsem kdy měl tu smůlu poslouchat. Little Guitars jsou fajn kus kytarové práce, ale jedna taková skladba je na kapelu jako jsou Van Halen zkrátka málo. Tu nejvíce ujetou část alba ale máme stále ještě před sebou. Na mysli mám prastarou odrhovačku Big Bad Bill (Is Sweet William Now) a závěrečný čtyřhlas Happy Trails. Van Halen zde totálně popustili uzdu svým vokálním choutkám a zplodili...no, asi jako by mi v čaji plavala moucha se šnorchlem a plouvemi. Po prvotním zájmu z mé strany by ji čekal vyhazov a potupná smrt zaplácnutím.

Abych to tedy nějak sesumíroval - první strana desky za čtyři hvězdičky, druhá s bídou za dvě...výsledek je myslím jasný. Tři hvězdy a spolu s dvojkou nejslabší deska Van Halen s Rothem.