Van Halen - Diver Down (1982)

Velmi zvláštní album s názvem Diver Down vydali Van Halen v roce 1982. Pomaleji prodávaná předchozí deska Fair Warning (ač nakonec obdržela platinu) a žádné singly na vrcholu hitparád znejistěly Eddieho Van Halena a ten podlehl tlaku Davida Rotha a producenta Teda Templemana. Natočili cover songu Pretty Woman a hle – zásah do černého a první místo v hitparádě (nikdy nepochopím). Tímto se kolotoč rozjel naplno. Warner Bros zatlačil na kapelu, že by se na vlně zájmu mohli téměř bezpracně vézt i nadále, když nasekají další předělávky. Slovo dalo slovo a za dvanáct dní skupina nahrála pět převzatých písní a doplnila svými sedmi vlastními kousky, z nichž jsou však tři jen krátké instrumentálky.

Krátce ke skladbám :

1) Where Have All the Good Times Gone! – ostrá a přímočará verze coveru Kinks, ve kterém Eddie důsledné pracuje pro celek. Na rozjezd vcelku povedené, ale po několika posleších vcelku průměr. Více než z originálu tak dle mého Eddie čerpal z verze od Davida Bowieho.

2) Hang 'Em High – kapela nahodila vyšší rychlostní stupeň, skladba je již těžce metalická, kytarista se konečně rozehřál a oblažuje nás skvělými kytarovými výšivkami a parádičkami – jeden z nejlepších zářezů na albu.

3) Cathedral – kratičká instrumentálka na kytarový syntezátor. Evokuje náladu pohledu z okna za pošmourného mlhavého rána, kdy se z tmavých mračen snáší slabý, ale vytrvalý déšť – velmi příjemná jednohubka.

4) U křehce rockové a procítěné Secrets mi vůbec nevadí, že tu nebouří kytary a David netrhá hlasivky - pokud by kapela odmítla tvrdě rockové koleje a vydala by se tímto směrem, klidně bych to přijal.

5-6) Intruder – další instrumentálka na kytarový syntezátor v ponurém duchu. K němu po chvíli připojuje Eddie skřípavě výhružné party elektrické kytary. Velmi poutavé to je do okamžiku, kdy se skladby láme do cover verze Pretty Woman, čímž v mé poslechové místnosti padá nálada na bod mrazu. Takové poťouchlé legrácky bych byl ochoten překousnout na koncertě, ne však na albu.

7)Dancing in the Street mě vůbec nebaví, i v originální verzi se jedná o silně ujetou záležitost, natož v podání Van Halen.

8-9) Little Guitars s příjemným kytarovým intrem ve stylu flamenca se náladou podobá Secrets z první strany – oba to jsou příjemné a invenční rockové songy, ale jasně se oddělují z klasického hard and heavy vzorce – mimochodem další skvělá věc.

10) Skladbu Big Bad Bill, kde hostuje otec Van Halen na klarinet, bych jako cover hledal u Ivana Mládka a jeho bandu, ne však u Van Halen. Naprosto mimo. Nerozumím a nechápu.

11) The Full Bug jsem doposlechl do konce jen proto, že mám slabost pro Eddieho. I když se jedná o podivnou parafrázi na blues, občasný poslech se dá absolvovat.

12) Happy Trails – toto kabaretní číslo původně od Dale Evanse a Roye Rogerse se dá ohodnotit jen úšklebkem, který na konci tohoto kousku vysekl zpěvák.

Jaké rozčarování muselo být pro Eddieho, že skoro není třeba vlastních nových skladeb - stačilo nahrát pár cover verzí a nepoužitých střípky nápadů z demo snímků a několik milionů kupců se našlo raz dva. A to v takovém množství, že se prodal cca trojnásobek předešlého, v mnoha směrech skvělého alba Fair Warning. Jasný příklad faktu, že kvalita se nedá určovat podle prodeje či podle umístění v hitparádách.

Obal a název alba odkazující na námořní označení ponořeného potápěče lze aplikovat s jistotou i na stav celé kapely. Bárka s logem Van Halen se pod tíhou truhel plných zlata pomalu potápěla – kýl sice ještě nějakou dobu koukal, ale i ten za chvíli zmizel pod hladinou kalné stoky showbusinessu.
reagovat

Nejprve velké překvapení, později ale o to silnější zklamání. Tak lze ve zkratce shrnout mé pocity z dalšího studiového alba Van Halen nazvaného Diver Down. Pánové se posunuli ke komerčnějšimu zvuku a hojně začali využívat syntezátory, bohužel kvůli tomu ale zbylo méně prostoru pro kytarové party, které jsou alespoň pro mě velmi důležitým pilířem jejich tvorby. Dalším faktorem, který devalvuje úroveň desky, je poměrně velké množství použitých coververzí (co do stopáže asi třetina desky). Navíc se často ani nejedná o předělávky rockového materiálu, bratři Van Halenové, David Lee Roth a Michael Anthony se pustili i do těžce popových vod. Že by kapele najednou docházela invence?

Přitom to všechno nezačíná zas tak špatně. Kinks byli oblíbenou skupinou bratří Van Halenů a jejich skladby při svých klubových vystoupeních prý kapela hrála velmi často, takže Where Have All the Good Times Gone! lze chápat jako takové malé připomenutí této dávné kapitoly vanhalenských dějin. Hang 'Em High a Secrets jsou velmi dobré skladby. První jako parní válec zarovnává cestu pro svého křehčího následnovníka a také pro výbornou, v tradici Eddieho kytarových instrumentálek pokračující kompozici Cathedral. Další bezezpěvovou záležitostí je vsuvka Intruder, na kterou pak plynule navazuje možná nejvydařenější cover, jaký kdy kapela vůbec udělala. Skladba Pretty Woman od Roye Orbisona sice možná na tracklistu alba těchto metalistů vyhlíží jako růže mezi trním, Van Halen však nahráli velice příjemné aranžmá a jejich syté vícehlasy se sem výtečně hodí.

Na co já to vlastně brblám? Vždyť první strana desky obsahuje kvality na rozdávání. Ouha, druhá polovina alba je pravým opakem. Začínáme opět coverem - synťáková verze šedesátkové popiny Dancing in the Street ale opravdu není to, co bych od kapely jako je tato, chtěl slyšet. Se skladbou samotnou přitom problém nemám (třeba v podání stona Jaggera s Davidem Bowiem se mi docela líbí, taktéž třeba nadupaný cover od hlasu 60´s Petuly Clark), ale tahle verze opravdu patří k nejhorším, jaké jsem kdy měl tu smůlu poslouchat. Little Guitars jsou fajn kus kytarové práce, ale jedna taková skladba je na kapelu jako jsou Van Halen zkrátka málo. Tu nejvíce ujetou část alba ale máme stále ještě před sebou. Na mysli mám prastarou odrhovačku Big Bad Bill (Is Sweet William Now) a závěrečný čtyřhlas Happy Trails. Van Halen zde totálně popustili uzdu svým vokálním choutkám a zplodili...no, asi jako by mi v čaji plavala moucha se šnorchlem a plouvemi. Po prvotním zájmu z mé strany by ji čekal vyhazov a potupná smrt zaplácnutím.

Abych to tedy nějak sesumíroval - první strana desky za čtyři hvězdičky, druhá s bídou za dvě...výsledek je myslím jasný. Tři hvězdy a spolu s dvojkou nejslabší deska Van Halen s Rothem.
reagovat

stargazer @ 29.07.2023 15:10:18
Sedm slušných skladeb, zbytek jen vata. Beru na milost i Big Bad Bill, takže osm skladeb. Diver Down je zvláštní nahrávka, která se v Americe celkem slušně chytla. Pro mě nejslabší album v diskografii skupiny, ale nezatracuji ho. Z velké části mě baví.