Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 23.01.2019

Velmi zvláštní album s názvem Diver Down vydali Van Halen v roce 1982. Pomaleji prodávaná předchozí deska Fair Warning (ač nakonec obdržela platinu) a žádné singly na vrcholu hitparád znejistěly Eddieho Van Halena a ten podlehl tlaku Davida Rotha a producenta Teda Templemana. Natočili cover songu Pretty Woman a hle – zásah do černého a první místo v hitparádě (nikdy nepochopím). Tímto se kolotoč rozjel naplno. Warner Bros zatlačil na kapelu, že by se na vlně zájmu mohli téměř bezpracně vézt i nadále, když nasekají další předělávky. Slovo dalo slovo a za dvanáct dní skupina nahrála pět převzatých písní a doplnila svými sedmi vlastními kousky, z nichž jsou však tři jen krátké instrumentálky.

Krátce ke skladbám :

1) Where Have All the Good Times Gone! – ostrá a přímočará verze coveru Kinks, ve kterém Eddie důsledné pracuje pro celek. Na rozjezd vcelku povedené, ale po několika posleších vcelku průměr. Více než z originálu tak dle mého Eddie čerpal z verze od Davida Bowieho.

2) Hang 'Em High – kapela nahodila vyšší rychlostní stupeň, skladba je již těžce metalická, kytarista se konečně rozehřál a oblažuje nás skvělými kytarovými výšivkami a parádičkami – jeden z nejlepších zářezů na albu.

3) Cathedral – kratičká instrumentálka na kytarový syntezátor. Evokuje náladu pohledu z okna za pošmourného mlhavého rána, kdy se z tmavých mračen snáší slabý, ale vytrvalý déšť – velmi příjemná jednohubka.

4) U křehce rockové a procítěné Secrets mi vůbec nevadí, že tu nebouří kytary a David netrhá hlasivky - pokud by kapela odmítla tvrdě rockové koleje a vydala by se tímto směrem, klidně bych to přijal.

5-6) Intruder – další instrumentálka na kytarový syntezátor v ponurém duchu. K němu po chvíli připojuje Eddie skřípavě výhružné party elektrické kytary. Velmi poutavé to je do okamžiku, kdy se skladby láme do cover verze Pretty Woman, čímž v mé poslechové místnosti padá nálada na bod mrazu. Takové poťouchlé legrácky bych byl ochoten překousnout na koncertě, ne však na albu.

7)Dancing in the Street mě vůbec nebaví, i v originální verzi se jedná o silně ujetou záležitost, natož v podání Van Halen.

8-9) Little Guitars s příjemným kytarovým intrem ve stylu flamenca se náladou podobá Secrets z první strany – oba to jsou příjemné a invenční rockové songy, ale jasně se oddělují z klasického hard and heavy vzorce – mimochodem další skvělá věc.

10) Skladbu Big Bad Bill, kde hostuje otec Van Halen na klarinet, bych jako cover hledal u Ivana Mládka a jeho bandu, ne však u Van Halen. Naprosto mimo. Nerozumím a nechápu.

11) The Full Bug jsem doposlechl do konce jen proto, že mám slabost pro Eddieho. I když se jedná o podivnou parafrázi na blues, občasný poslech se dá absolvovat.

12) Happy Trails – toto kabaretní číslo původně od Dale Evanse a Roye Rogerse se dá ohodnotit jen úšklebkem, který na konci tohoto kousku vysekl zpěvák.

Jaké rozčarování muselo být pro Eddieho, že skoro není třeba vlastních nových skladeb - stačilo nahrát pár cover verzí a nepoužitých střípky nápadů z demo snímků a několik milionů kupců se našlo raz dva. A to v takovém množství, že se prodal cca trojnásobek předešlého, v mnoha směrech skvělého alba Fair Warning. Jasný příklad faktu, že kvalita se nedá určovat podle prodeje či podle umístění v hitparádách.

Obal a název alba odkazující na námořní označení ponořeného potápěče lze aplikovat s jistotou i na stav celé kapely. Bárka s logem Van Halen se pod tíhou truhel plných zlata pomalu potápěla – kýl sice ještě nějakou dobu koukal, ale i ten za chvíli zmizel pod hladinou kalné stoky showbusinessu.