Reakce na recenzi:

Antony - @ 21.03.2024

Kontrolní otázečka, vážení. Kterou desku vydali GONG mezi alby Magick Brother (1969) a Camembert Electrique (1971)? Správně, žádnou. A teď se zeptám jinak, kterou desku v tomto mezidobí natočili? Tady je už nutno zapátrat v archivních údajích a odpověď se dostaví. V létě roku 1971, před zahájením nahrávacích prací pro album Camembert Electrique, se plná sestava GONG věnovala vytvoření soundtracku k filmu „Continental Circus“. Vzniklo velice zajímavé a neobyčejné dílo, které zůstává utajeno i mnoha fanouškům GONG.

Film režíroval Jérôme Laperrousaz a nenajdeme v něm žádné herce. Jde o čistokrevný dokument. Atraktivním způsobem mapuje sezónu 1969 Grand Prix silničních motocyklů. Hodinu a čtyřicet minut si zde můžeme vychutnávat v často velmi dramatických záběrech dobrodružství soupeřících pilotů silných strojů. Řvaní motorů, napětí, adrenalin a do toho psychedelická muzika. Zážitek, který hned tak nenajdete. V hlavních rolích – legendy motocyklového sportu, Australan Jack Findlay a Ital Giacomo Agostini. Film byl uveden do kin a TV v roce 1971 a režisér za něj roku 1972 získal francouzskou Cenu Jeana-Viga za „kvalitu režie a nezávislost jeho ducha“. Ve snímku můžeme vidět i naši značku Jawa.

Na album si posluchač musel počkat. Vydal je francouzský Philips v roce 1972 s plným názvem Continental Circus – musique par GONG avec Daevid Allen. Další vydání bylo uskutečněno až v létech 1975 a 1979, opět Philips. Pak dlouho nic, ani éra CD nepřináší mnoho možností, neboť jediné oficiální vydání bylo roku 1994 na značce Mantra, taktéž Francie. A to je vlastně všechno, pokud pominu pár pirátských edic. Vzhledem k distribuci nosičů primárně ve Francii nemělo mnoho Allenofilů dlouho možnost nahrávku slyšet.

Co na ní vlastně najdeme? Zcela unikátní muziku především. Skupina zde vůbec nepoužívá klávesové nástroje a vyhýbá se svým space hříčkám. Všechno je situováno do neurvalého psychedelického tripu, kterému dominuje divoká kytarová hra, sem tam saxofon. Texty jsou místo mimozemšťanů tematizovány okolnostmi kolem závodníků a závodění. První skladba Blues For Findlay je pořádný fuzzy guitar nářez, kde se za doprovodu svižné rytmiky dostavuje několik vln silných gradací. Tato skladba je mistrovský kus a dokáže posluchače vstřebat, vtáhnout a pěkně zhypnotizovat. Allen v ní deklamuje „Time is your life, time is your wife, time is your world…“

Další pamětihodný track na desce je kompozice číslo 3., neboli otvírák B strany What Do You Want? Ta nám pro změnu nakládá pořádnou masáž pěkně napumpovanou basou. Tady jsou z hudby výrazně cítit PINK FLOYD z doby post Pompeyovské a pre Meddleyovské. Právě mystická uhrančivost nálady vzbuzené touto skladbou se s nimi může rovnat. Veškeré zvuky, na pozdějších albech hrané syntezátory, zde vyluzují kytary. Zpěv se tu ozve jen sporadicky, zato si můžeme užít všech možných kvílivých a táhlých elektrických rytmů a vibrací a jejich ozvěn v kosmických šepotech paní Gilli Smyth. Je to ohromná a elektrizující síla, která v závěru nenápadně, ale o to účinněji, nasazuje majestátní finiš a stává se z ní solidní rockec, jako z hipisáckého San Francisca.

Tím však nabídka originální hudby končí, což je docela škoda. Zbytek desky tvoří jen nehudební směsice zvuků, dvojka Continental Circus World, a závěrečná instrumentální verze skladby Blues For Findlay. V té prvně jmenované se nám představí francouzsky mluvící hlasatel, povzbuzující a křičící diváci, kulisa projíždějících závodních strojů, taky nějaká dechovka. V pozadí se občas vynořují a zanořují vazbící kytary, ejhle, ona je to pořád skladba Blues For Findlay, roztrhaná na malé kousky, které vlají v turbulencích a vírech za projíždějícími závodníky. Kompozici je tak možno vnímat jako koláž zvukových dojmů ze závodu a je celkem působivá. No, a ta zmíněná instrumentálka je sice dobrá, ale jde jen o mírně zkrácenou podobu první skladby. Moc nového toho až na pár saxofonových a kytarových vyhrávek nepřináší, pokud jsem si dokázal všimnout.

Deska se mi líbí hodně, to je nepopiratelný fakt. Jsem z ní dlouhodobě nadšený, a to i přese všechny výhrady, které uvádím. Jsou to jiní GONG, přitom pořád sví. Takhle tvrdě a rockově nikdy jindy nehráli, už proto stojí za poslech. Tento druh odlišného hudebního vyjádření jim prostě jde také náramně. Současně se tímto počinem kapela řadí po bok autorů skutečně vydařených rockových soundtracků, kterých není mnoho. Dílo také oplývá příchutí vzácnosti a nedostupnosti, což mu dodává na jisté atraktivitě. Dávám takovou slabší čtyřku, ale dávám ji s nadšením, protože tahle muzička mě dostala. Vřele doporučuji k poslechu.