Reakce na recenzi:

Voytus - @ 20.11.2009

'Good Evening, would you like some tea?'

Druhá část trilogie začíná přesně tam, kde skončila první. A sice přesně v tu chvíli, kdy náš hrdina Zero vypil nápoj, jež mu podala čarodejnice Yoni. Zero upadá do hlubokého spánku a sní o vznášení se ve Vesmíru. Setkává se s kapitánem Kozorohem a pomalu se blíží k planetě Gong. Cestou stráví nějaký čas s prostitutkou a ta jej seznamuje s měsíční bohyní Selene. Na Gongu mu pak skřítci zhulky vysvětlují systém plachtění, pomocí kterého létají jejich konvice a je vzat do Neviditelného chrámu. Tam mu ukazují Andělské vejce, což je fyzické zhmotnění třiceti dvou Oktávových doktorů. Zeroovi je také odhalen plán: Na planetě Zemi musí zorganizovat globální koncert. Cílem tohoto koncertu je, že zatímco si jej budou všichni užívat, doktor Spínač (jediný Oktávový doktor, žijící na Zemi, nedaleko jeskyně Banana Anandy, ve Zhulním sídle nazývaném Neviditelná operní společnost Tibetu) pošle veškeré detaily a informace Gongovské kapele přes Banánoměsíc (či Měsícobanán) a spustí třetí oko u každého, což bude mít za následek začátek nového věku na Zemi…
Magořina, že? A co teprve hudba…Na desce se tentokrát nachází 14 kratších písňových útvarů, které jsou ale stejně víceméně pospojovány. Začátek desky je vcelku meditativní, ve skladbě druhé se i lehce rockově rozjíždí, ve skladbě Prostitute Poem Gong navodí náladu zakouřeného baru a sešlé kabaretní kapely, další skladby se zase nesou v pomalém tempu, vybočuje jen třičtvrtěminutová srandůvka Givin' My Love to You. Naprostou peckou je potom riffová a zamotaná Oily Way – psychedelicky rocková i místy rozevlátá, se skvělou fltnou a saxofonem Didiera Malherbeho. Inner a Outer Temple jsou zase takovými plochami, rytmicky členitá Love is How You Make It se náladou blíží opět Tibetu, dominuje tu výborný vibrafon, na který hraje nový bubeník Pierre Moerlen. Téměř na konci desky se nachází přímočařejší I Never Glid Before. Album pak uzavírá poťouchlá Eat That Phonebook Coda.
Jako bonus zde můžeme najít pochodově – rocková Ooby-Scooby Doomsday, což je věc natolik šílená a dementní, že napsat ji Syd Barrett, tak mu ji Pink Floyd asi zatrhnou. Ale jde tam o politiku, to by asi Syda nebavilo.
Tolik žánrů naráz dokáže smíchat zřejmě jen David Allen. Deska vyžaduje hodně poslechů, protože je tu až příliš zajímavých pasáží, melodií, různých drobných detailů, vyznění Gong hodně pomohl i nový, nápaditý bubeník. Opět jednoznačně za pět, i když po dlouhém rozhodování (také jsem musel hodně naposlouchávat). Silnější momenty přeci jen převážily a na druhou stranu, během těch několika málo instrumentálních (hlukových) předělů si může posluchač i na chvíli odpočinout.