steve - @ 09.12.2017 | #

Na tuhle desku jsem kápnul úplně náhodou na jednom českým portále s muzikou teprve nedávno. Zkusmo jsem ji na Youtubku profrčel a okamžitě objednal. Chtěl jsem doma mít nějaký novější vzorek těh pravých čajovo-drogově-extravagantních Gong a trefa na černo se proměnila na trefu do černého.

Řekl bych, že se pokračuje tam kde deska You končí, jenom zvuk je zmáknutější a vyspělejší. Je to pořád stejná psychárna, jen se častěj improvizuje po jazzovsku a Gilli Smyth víc recituje než zpívá. Vokál Daevida Alenna je objeví jen občas, hodně se hraje a část materiálu by mohla být klidně na nějakém Moerlenovském albu. Jsou tu krásné improvizační pasáže, ale na pilu se moc netlačí, občas máte halucinogení pocit, to když Gilli opakuje podobná slova stále dokola.

Na hudební mapě jsou Gong zvláštní vzezření. Neznám nic tak podobně ujetého, možná právě proto mě přitahují, ale musím na ně mít speciální náladu, už tak je to dost těžký oříšek.

Ryback @ 09.12.2017 18:50:32 | #
Zdeňku, to jsem rád. Mě to těch x letech poslechů Gong i sólo Daevid Allen furt baví. Neznám od nich/něj slabou nahrávku (včetně osmdesátých let), ale chápu, že ne každému jejich druh hudby sedne. Daevid Allen, podobně jako Robert Wyatt, byli, tak to cítím, úplně nad věcí z toho, co by "měli dělat" a co "chtějí dělat". Vždy se rozhodli pro to druhé. Tak to alespoň cítím já a tu radost z toho svobodnýho tvoření v jejich hudbě slyším. A to tak, jako u málokoho. Byť byl každý hudebně trochu jiný, Allen spíš ztřeštěně svobodný a Wyatt tak nějak hodně britsky melancholický… V podstatě jakékoli album Gong… to je dobrodružná procházka mimo mainstream (a to ne proto, aby se odlišili, ale proto, že to tak cítili), kdy nevíte, kam vás cesta při poslechu zavede a jak a na jaké emoce na vás zaútočí…