horyna - @ 12.08.2019 | #

Tak co dámy (ty tady žel bohu zřejmě žádné nebudou) a pánové, najde se mezi vámi ještě někdo, kdo nemá problémy přiznat se, že jako patnáctiletý (a možná i mladší) puboš, načínal své první hudební krůčky ve společnosti metalu?

Já se s podobnými výroky dnes sic už příliš nechlubím, ale nezkušenost a krásu mládí vám nikdo nikdy neodpáře, takže... a u většiny z nás to byla jistě léta krásná, léta nesmělá, doba, ve které bylo dost věcí "poprvé".

Helloween-ský dlouhohrající debut Walls of Jericho, patřil mezi mou první trojici zahraničních průvodkyň/nahrávek, jež jsem měl možnost už v nějakých třinácti letech spoznat. Ta muzika si mne totálně podmanila a získala na strašně dlouhou dobu. Zdi Jericha jsem točil pravidelně a pořád dokola. Zakrátko byl doma i strážce, a i když jsme byli úplní mladící cítili jsme, jak a o kolik se ta kapela rázem zvedla. Přišel zkušený zpěvák, jehož podmanivě vysoký hlásek tenkrát odrovnal každého. Výrazně se zlepšil zvuk, i stavba jednotlivých kompozic. Kapela nabrala čerstvý vítr do plachet. Definovala celý nový hudební styl, kterému se posléze začalo říkat Speed Metal. Z dnešního pohledu se dá tvrdit, že byla kapela určitým způsobem velmi novátorská, tudíž progresivní. V oboru, kterému jako první vtiskla jasně definované poznávací znaky rozhodně.

Soubor tenkrát tvořila pětice hudebníků s třemi výraznými osobnostmi v čele:
Michael Kiske – roztomilý mladíček a premiant, s nadpozemsky čistým hlasem, často operující ve vysokých patrech.
Kai Hansen - zpěvák z Jericha, tentokrát přešel pouze ke kytaře což byl krok více než záslužný. Kapela se jeho malým rozsahem a nepříliš vzhlednou barvou cítila velice rychle limitována, což mělo za následek právě takovýto přesun a konkurz na nového shoutera. Kai zde napsal naprostou většinu zásadních kompozic.
Michael Weikath – šéf, kytarista a skladatel s hvězdými manýry, držící dodnes kapelu u chodu.


Oku příjemný tajemný obal přinesl osmero kompozic, s jednou předehrou-Initiation , outrem-Follow the Sign v závěru, Weikathovým baladickým hitem A Tale That Wasn't Right a nejvěší hymnou kapely dodnes, skladbou Future World.
Zbylé čtyři položky zabírají léty ověření tahouni alba. Písně I'm Alive, A Little Time, Twilight of the Gods (osobní favorit recenzenta) a třináctiminutový (Queensrycheovský) epos Halloween, osobně (a určitě nejsem sám) řadím na přední příčky v jejich písňovém katalogu.

Jedničká Keeper, jak každý desce říkával, změnila spoustě mladých teenagerů život. Po Helloween přišlo spousty kapel hrajících spídek. Ale žádná další se jim v melodice nevyrovnala a hlavně, nebyla už první. Pět * za kvalitu, mládí a úžasné vzpomínky. To je hold ten sentiment.

jirka 7200 @ 12.08.2019 08:42:05 | #
Jediné, co od Helloween snesu, je jejich debut Walls of Jericho. Tuto desku jsem si nedávno po dlouhých desetiletích připomenul a znova mě při poslechu pobavila právě ta jednoduchá kompozice, inspirace u I. Maiden a větší údernost i přirozenost.

Keeper I mě osobně od dalšího zkoumání kapely definitivně odradil. Helloween se vydali cestou k masám a to již nebylo nic pro mne.

Jinak všeobecně souhlasím s faktem, že to byla asi nejslavnější deska v očích jejich fans a přivedla na scénu spoustu následovníků.

Hornyno myslím si, že se stále nemusíš omlouvat za to, že jsi v mládí poslouchal metal. Není to první recenze, kde to uvádíš.

Je to stejné, jako by jsi na filmovém serveru při recenzi na drama neustále s uzarděním připomínal, že jsi kdysi v mládí koukal na komedie.

Tento příměr platí i na hudební styly - třeba na metal. V něm vzniklo spoustu pozoruhodných děl, zrovna tak jako v art rocku, takže já nemám problém sáhnout do obou žánrů (nebo kamkoliv jinam).

Jen je nelze mezi sebou poměřovat a hodnotit.