Reakce na recenzi:

tykeww - @ 08.09.2013

Velvet Underground. Ještě před pár měsíci jsem o skupině věděl tak to, že s nimi spolupracoval Andy Warhol a zpívala jakási Nico, která byla před revolucí v Brně na koncertě. Pak jsem si ale pustil jejich slavný debut s banánem na přebalu a - byla to láska na první poslech. Už úvodní Sunday Morning mě prostě dostala. Říkal jsem si: něco tak nádherného mohlo vzniknout v USA v roce 1967? Paráda. Skupina svým projevem stála úplně mimo všech Hendrixů, Jefferson Airplane a ostatních, kdož tehdy tvořili americkou scénu, a to se mi strašně líbilo a líbí.

Snad každá píseň na desce se stala klasikou. Zaprvé pěkně vytvrzené, sirové a přitom poetické rock'n'rollovky (jako I'm Waiting For My Man nebo Run Run Run), které (už tehdy) do jisté míry předznamenaly punk.
Zadruhé neskutečně příjemné písně jako Femme Fatale a nebo All Tomorrow's Parties. Když jsem uslyšel druhou jmenovanou, hned jsem se zamiloval do hlasu Nico a přál jsem si, aby píseň nikdy neskončila. To je pro mě jedna z hymen šedesátých let.
Zatřetí opravdové "undergroundovky", jako je Venus In Furs s rozladěnou a skřípavou violou, a přitom docela pěkným refrénem. Dovedu si představit, že pro skupinu Plastic People of the Universe to byl okamžitý zdroj inspirace a zároveň neskutečný zážitek slyšet ve špinavém komunistickém Československu něco takového.

Mému uchu vždy zalahodí i Heroin, sedmá skladba se sedmiminutovou stopáží, kde je vlastně vše, co jsem jmenoval. Jak velmi příjemný hudební a hlasový projev, tak undergroundové skřípění. Miluji to zrychlování a zpomalování tématu, které je celou dobu očekávané a visí ve vzduchu. Kdybych měl někomu jednou skladbou představit Velvety, zvolil bych právě Heroin.

Pozastavení zaslouží i There She Goes Again, ve které je velmi dobře a ještě více patřičně operováno s vícehlasy, i I'll Be Your Mirror s Nico opět za mikrofonem, i The Black Angel's Death Song s rozladěnou a přitom příjemně znějící violou (jak je to vůbec možné?) a Reedovým hlasem, chvilku vyprávějícím, chvilku zpívajícím, i European Son, správný velvetovský finiš. Co to povídám, pozastavení a zapamatování zaslouží každá skladba na tomto albu.

V roce 1967 se urodilo spoustu zásadních alb, debut Doors, seržant Pepř, Absolutely Free od Mothers of Invention, ale první album Velvet Underground, které vyšlo v minimálním nákladu a které se pyšní na svou dobu opravdu originálním obalem (inu Warhol byl opravdu génius), neumím k ničemu přirovnat. Na desce se po hudební stránce neděje nic komplikovaného, jestli od zásadních desek vyžadujete promyšlená sáhodlouhá sóla a jiné přesvědčování se o rychlosti muzikantových prstů, Velvet Underground asi nebudou nic pro vás. Ale ta atmosféra, to hudební vyjádření, přísná rytmika, místy trochu rozladěné nástroje a skřípání, hlas Reeda i Nico (kteří si jsou vyjádřením tak trochu v opozici, což je vskutku tah na branku), to, co se na desce děje, je prostě ojedinělé a skvělé a v USA jste to v roce 1967 mohli slyšet snad jen od Velvetů.

Jedné z nejzásadnějších desek rock'n'rollu pět hvězdiček.