Reakce na recenzi:

33Speedy - @ 12.07.2012

Ještě ve škole, když jsme probírali víceméně aktuální hudbu, nám učitelka řekla, že Velvet Underground je jednou z hlavních skupin zastupujících psychedelic rock. No, já v tom moc psychedeliky nevidím. Možná ty texty, možná ta experimentalita, originalita, ale psychedelic rock je pro mě někde jinde. Každopádně tohle album mám od skupiny nejradši, podle mě je nejvyzrálejší a nejopravdovější, sedí přesně tam, kde by sedět mělo, tak na mě působí. Hudba je to velice příjemná, řekl bych, že nikoho neurazí, ale ani nikoho neohromí. To jest na první poslech. Po několikanásobném poslechu to už je jiná. Až hravá jednoduchost a upřímnost na mě ze sluchátek přímo dýchá. Na jedno puštění se dá album přehrát až do konce s pocitem, že je to taková jedna velká skladba s několika příjemnými opakujícími se motivy.

A opravdu, kdybych měl album jedním pojmem popsat, prostě bych řekl: repetice. Každá jednotlivá písnička je založená na stejném schématu - nějaký jednoduchý několikaakordový motiv, neustále se opakující text v malých bluesových obměnách, potom osvěžující refrén, a zase tpátky k líbivému motivu.
A v tom je právě to kouzlo. Ten styl je prostě ohromující.

Vesměs bych rozdělil album do dvou typů písní. První by byly spíš takové bluesové počiny, kde hlavní slovo má teskně brnkající elektrika a které se tváří jako rockové balady. Druhým typem by pak byly akustické a spíše rockové uvolněnější písně. Ale znovu se musím zopakovat, tolik se toho zas neliší, ten styl je prostě v každé písni stejně úžasný.

Zaměřil bych se na jedinou skladbu - Murder Mystery. Ta mi vyrazila dech. Tu bych jako jedinou bych ochoten označit termínem psychedelic. Reedovy abstraktní texty tady na nás chrlí dva proudy slov současně a dají se zastavit jen v krátkých harmonických pauzách. Právě to působí tak psychedelicky. Je to jako vnímat jednotlivě a naráz desítky vjemů a pojmů a obrazů, které text navozuje, a k tomu ještě hudbu, která ten pocit ještě umocňuje.

Na konec bych ještě zmínil jeden pro mě významný znak alba a skupiny vůbec - na zpěvu se podílí snad všichni členovné skupiny. Zvláště pak ženský vokál mě naprosto uzemnil, a to navzdory(nebo možná právě kvůli) opravdu falešně zpívané melodii. Nevím jestli to byl záměr zpěvačky, nebo tak opravdu zpívala, ale každopádně tím přidává ještě jednu špetku do víru originality, kterým je album nesoucí samotné jméno skupiny, The Velvet Underground.