Reakce na recenzi:

horyna - @ 11.02.2018

Postačí si poslechnout prvních pár sekund úvodní skladby Astral Entrance/Master Of Sensation a každého alespoň trochu znalého hudebního světoběžníka musí napadnou jediná dvě slova, PINK FLOYD. Když jsem kdysi tohle nejprodávanější album Eloy slyšel poprvé a to jsem už znal Dawn a v podvědomí měl i některé fragmenty z Ocean, byl jsem kulantně řečeno na rozpacích. Ta do uší bijící podobnost s pionýri psychedelie a učiteli art rocku mě vyrazila dech. Ale už následující, překvapivě brzké poslechy mě tuto napůl falešnou asociaci dokonale odbourali a Silent Cries... si velice rychle proklestilo cestu mezi elitu.

Nejen že je tohle album instrumenálním odrazem v zrcadle Pink Floyd se všemi těmi klávesovými jinotaji, akusticky nádhernou tónokresbou a klasickou Gilmourovskou školou. Ono je podobné i svou tajemnou a místy děsivě vizuální atmosférou. Jenomže je tu jedno ale, které vám umožní tohle všechno kapele odpustit.

Velice důležitým faktorem toho všeho je vývoj, který v případě Eloy postupně prošel velkou přestavbou. Na tomto místě se nejdná o začínající kapelu, o její první hudební odkaz, na kterém je jasně vytýčený cíl a to - budeme hrát jako náš vzor Pink Floyd. Je podstatné vedět, že Eloy začínali jako hard rockové monstrum a postupným přerodem čemuž se říká vývoj, dospěli až do tohoto stádia. Jejich představa o tom kudy směřovat, se začala postupně měnit a výrazové prostředky museli být přepracovány. Navíc je tu zpěv Franka Bornemanna a ten z jedné třetiny veškerá podobenství lehce smázne a na jeho nedobrou angličtinu nejpozději zde zapomenete. Uhrančivý vokální výraz plně koresponduje s mnohdy fatalisticky vyzařující muzikou a ta je na Silent Cries... opravdová.

Největší výpodědní hodnotu má nejdelší skladba alba, druhá, téměř patnáct minut trvající suita The Apocalypse. Ta si narozdíl od skutečně silných Floydovských asociací v úvodu alba, které tak okatě připomínají Shine On You Crazy Diamond razí vlastní cestu. Pokud tuto desku ve své sbírce vlastníte, vyzkoušejte jeden takový pokus. Počkejte až se den sešeří, venku bude naprostá tma, zavřete oči a těsně před tím zmáčkněte play u druhé písně. Polehoučku se nechejte unášet jejími hypnotickými účinky, ona bude pozvolna vplouvat do vašeho nitra a působit silně povznášejícím účinkem. Představte si, že jdete v tomto období zasněženou lesní cestou, pomalu procházíte místy která znáte, ne však příliš důkladně. Všude okolo vás se tyčí vzrostlé buky, duby a jasany, jejich větve pokrývá bílá vrstva sněhu. Nebe je zatažené a pochmurné, v kombinaci s mrznoucím vzduchem a samotou uprostřed té přírodní krásy je to pouze hudba, která vás dokáže vést. Přichází změna, displej ukazuje 4 minuty 40 vteřin a z dálky se ozývá sborové vzlykání, které vzápětí vystřídá uhrančivý dívčí nápěv patřící Brigitte Witt. Píseň přichází do své poloviny a katarzní pocit z ní maximálně umocní Brigittiny vznešené ozvěny, tříštící se o akustické sněhové vločky, které se sypou ze stromů, do jejichž korun se opírá studený severní vítr.
A teď mi řekněte, jestli právě tohle není na muzice to nejnádhernější. Nespočet asociací a různých příběhů, které si můžete v její společnosti promítnout a přehrát, z ní dělá jedinečné umění. Umění tak svébytné a emocionálně silné. Já vám tuhle vizi chtěl nastínit naschvál, sám jsem ji totiž včera s mp-trojkou v kapse a tímto albem uvnitř, při procházce podobnými místy prožil. A byla to čitá a nefalšováná přírodně-hudební nádhera.

Má ještě cenu rozebírat i ostatní skladby? Samozřejmě že je to zbytečné. Zbylá písňová trojice má přehlednější schemata, dominantní basové aranžmá a De Labore Solis skutečně tajúplně silnou atmosféru.


Silent Cries And Mighty Echoes je dalším krokem v postupném přerodu Eloy. Krokem, který byl součástí vývojového řetězce, bez něhož by hrozila stagnace a rychlý úpadek. Jde o jeden obrovský, hudebně myšlenkový tok, proudící skrze prostor i tělo.