Reakce na recenzi:

horyna - @ 12.09.2019

Eloy-ovský (alespoň dle horyny) majstrštyk Silent Cries and Mighty Echos patří mezi mé nejoblíbenější desky. Po vstřebání tohoto a předešlých děl německé space-rockové družiny jsem byl pochopitelně zvědav, jakým směrem myšlenky jejich lídra Franka Bornemnna pokračovali. Dle otestovaných nahrávek mi vyšlo, že především dvojice alb Colours a Planets budou uspokojovat mé nároky na kvalitu a nezaměnitelnost výsledného soundu kapely. To, co přichází v letech osmdesátých už příliš nekoresponduje s tím, co bych od Eloy osobně rád slyšel a myslím, že až deska The Tides Return Forever napravuje pošramocenou pověst kapely z desetiletí předešlého.


Zpět ale k nahrávce Colours.
Zmáčknete tlačítko play a rázem si připadáte, že posloucháte některou z produkcí Alana Parsona. Začátek alba obstarává velice dojemná hra dětských hlasů proplétajících se skladbou Horizon. Ty navozují překrásně tajemnou atmosféru a trochu té syntetiky Eloy rádi odpustíte. Poté přichází nejslabší položka nahrávky, skladba Illuminations, kterou s předešlou produkcí kapely dokážu jen těžko pospojovat. Naštěstí děsivé vjemy na začátku třetí Giant i celkový charakter této skladby veškeré polemiky rychle vyvrací. Tady jsou už Eloy snáze identifikovatelní a také daleko vynalézavější. Na chvíli zavřete oči a v ten moment se vidíte, jak nenuceně proplouváte vesmírem okolo tisíců zářících hvězd, nachově zahuštěnou mlhovinou a před vámi se otevírají nedozírné dálavy té těžko popsatelné okolní velkoleposti. Ve čtvrté Impressions jste už zcela v područí Eloy a při tónech akustiky kterou bryskně doplňuje flétnová melodie, se vám po těle rozhostí nekonečný pocit blaha. Gobelíny vyšívané vesmírným barevným prachem rozvěšují Eloy v souladu s vaší cestovatelskou misí všude okolo a po celou svou hrací dobu. Nehrozí, že by jste se snad chvíli měli nudit, nebo že by vám kapela něčím nepříjemným nekápla do noty.

Oproti předchozí desce zkrátili Eloy stopáž a malinko ubrali na složitosti. Skladby jsou přehlednější, nadýchanější a opar Pink Floyd se začíná zase vzdalovat. Deska nepůsobí tak velkolepě jako Ocean, fatálně jako Dawn a není ani rozprostřena do tolika světových stran jako Silent... Tyhle fakta ale nenaznačují nic o úbytku invence, nebo ztrátě vlastní identity. Eloy v roce 1980 představují další ze svých atmosférických monolitů, který je radost poslouchat.

Neodpustím si malou výtku k remasterovanému cd, které ztratilo přes svou ořezanou dynamiku kus vlastní duše. Tady se oplatí původní vydání a nebojte se jej pořídit z druhé ruky. Ten krásný analogový space zvuk právě u Eloy stojí za to. Právě ten jejich muziku „dělá“.