Eloy - Colours (1980)

Eloy-ovský (alespoň dle horyny) majstrštyk Silent Cries and Mighty Echos patří mezi mé nejoblíbenější desky. Po vstřebání tohoto a předešlých děl německé space-rockové družiny jsem byl pochopitelně zvědav, jakým směrem myšlenky jejich lídra Franka Bornemnna pokračovali. Dle otestovaných nahrávek mi vyšlo, že především dvojice alb Colours a Planets budou uspokojovat mé nároky na kvalitu a nezaměnitelnost výsledného soundu kapely. To, co přichází v letech osmdesátých už příliš nekoresponduje s tím, co bych od Eloy osobně rád slyšel a myslím, že až deska The Tides Return Forever napravuje pošramocenou pověst kapely z desetiletí předešlého.


Zpět ale k nahrávce Colours.
Zmáčknete tlačítko play a rázem si připadáte, že posloucháte některou z produkcí Alana Parsona. Začátek alba obstarává velice dojemná hra dětských hlasů proplétajících se skladbou Horizon. Ty navozují překrásně tajemnou atmosféru a trochu té syntetiky Eloy rádi odpustíte. Poté přichází nejslabší položka nahrávky, skladba Illuminations, kterou s předešlou produkcí kapely dokážu jen těžko pospojovat. Naštěstí děsivé vjemy na začátku třetí Giant i celkový charakter této skladby veškeré polemiky rychle vyvrací. Tady jsou už Eloy snáze identifikovatelní a také daleko vynalézavější. Na chvíli zavřete oči a v ten moment se vidíte, jak nenuceně proplouváte vesmírem okolo tisíců zářících hvězd, nachově zahuštěnou mlhovinou a před vámi se otevírají nedozírné dálavy té těžko popsatelné okolní velkoleposti. Ve čtvrté Impressions jste už zcela v područí Eloy a při tónech akustiky kterou bryskně doplňuje flétnová melodie, se vám po těle rozhostí nekonečný pocit blaha. Gobelíny vyšívané vesmírným barevným prachem rozvěšují Eloy v souladu s vaší cestovatelskou misí všude okolo a po celou svou hrací dobu. Nehrozí, že by jste se snad chvíli měli nudit, nebo že by vám kapela něčím nepříjemným nekápla do noty.

Oproti předchozí desce zkrátili Eloy stopáž a malinko ubrali na složitosti. Skladby jsou přehlednější, nadýchanější a opar Pink Floyd se začíná zase vzdalovat. Deska nepůsobí tak velkolepě jako Ocean, fatálně jako Dawn a není ani rozprostřena do tolika světových stran jako Silent... Tyhle fakta ale nenaznačují nic o úbytku invence, nebo ztrátě vlastní identity. Eloy v roce 1980 představují další ze svých atmosférických monolitů, který je radost poslouchat.

Neodpustím si malou výtku k remasterovanému cd, které ztratilo přes svou ořezanou dynamiku kus vlastní duše. Tady se oplatí původní vydání a nebojte se jej pořídit z druhé ruky. Ten krásný analogový space zvuk právě u Eloy stojí za to. Právě ten jejich muziku „dělá“.
reagovat

john l @ 12.09.2019 09:03:37
Eloy mají pěkné přebaly. Už dlouho si říkám že si od nich něco poslechnu, ale nevím čím začít. Můžou mi znalci Eloy pro začátek doporučit pár desek.

Brano @ 12.09.2019 12:59:27
Znalec Eloy zrovna nie som,ale môžem Ti odporučiť pre začiatok,tak na prvé zoznámenie, albumy Dawn(1976),Ocean(1977) a Silent Cries And Mighty Echoes(1979).

horyna @ 13.09.2019 07:06:55
Rovněž se nepovažuji za nějakého spešl znalce Eloy. Ale jejich nejvýznamnější desky jsem nasbíral poctivě a v celkem rychlém sledu. Braňko ti doporučil ty nejlepší. Já přidám už ty od alba Floating (a klidně i Inside) po Planets včetně. To jest komplet sedmdesátky s malým přesahem do let osmdesátých. Poté mne Eloy už neberou a neberou mne ani jejich díla poslední. Jejich oddaný fanda by nabídl určitě daleko víc.

hejkal @ 13.09.2019 07:26:55
Pokiaľ si na hardrock, rozhodne neopomeň debut Eloy z roku 1971. Ja by som ho doplnil ešte spomínaným Dawn a možno Floating, nech máš na okoštovanie všetky tri polohy, ktorými kapela obohatila 70. roky (hard rock, floydovský rock a psychedelický space rock).

john l @ 16.09.2019 03:19:41
Dobře. Díky za info. Začnu se pohybovat kolem let 1976.