vmagistr - @ 20.10.2024 | #

Rok 1966 zastihl britskou rockovou muziku ve fázi nebývale plodného fúzování a čerpání nové inspirace zpoza oceánu. Party, které ještě před rokem či dvěma produkovaly líbivý a melodický beat, i tvrdé garážové sestavy oddané zámořskému rhythm and blues se začaly scházet na jednom písečku, kde jejich muziku zárodky psychedelické vlny formovaly do mnohotvárnějších podob, otevřenějších k různým výstřelkům a experimentům. Na Ostrovech tehdy ještě stále byli nedostižným vzorem všestranní a nápadití Beatles, jejichž deska Rubber Soul z konce roku 1965 pořádně zvedla pomyslnou laťku. Jednou z kapel, která měla potenciál na tuhle hozenou rukavici reagovat, byli Rolling Stones, u kterých se kormidla už zcela otevřeně (ke smůle Briana Jonese) chopili Mick Jagger a Keith Richards.

Začátek desky Aftermath (i ten název odkazuje na změnu hudebního paradigmatu, kterou Stones museli vzít v potaz) mě hodně baví. Máme tu kombinaci folkových kytar a simulovaného zvuku sitáru v otvíráku Mother´s Little Helper a k ní kontrastní, klasicizující aranži nahrávky Lady Jane. Rockovější skladby Stupid Girl a Under My Thumb stojí na zvuku kláves, respektive fuzzem prohnaných kytar a baskytary. Tyhle čtyři nahrávky podle mě na albu nemají konkurenci a obstojí i ve srovnání s "progresivní" tvorbou Fab Four z té doby. Úplně opačným směrem jde autorské blues Dontcha Bother Me, ve kterém slidekytarové výjezdy Briana Jonese a harmonika Micka Jaggera črtají další z předobrazů pozdějšího bluesrockového zvuku Stones.

Problém podle mě přichází až s jedenáctiminutovým kusem Going Home. Ze skladby, která by snadno obstála v tehdy obvyklém tříminutovém formátu, udělala přepálená stopáž obtížně poslouchatelnou nudu. Tohle (by) skvěle fungovalo na koncertech, kde upozaděná kapela a Jaggerovo shouterství mohlo ústit do strhující extáze, ale pokoušet se o něco takového ve studiu vnímám jako chybu. Druhá strana alba už je podstatně více nesourodá. Pijácký paján High and Dry tu střídá sentimentální psychedelie Out of Time, rock´n´rollové řádění It´s Not Easy nebo až merseybeatová melodie What to Do. Všechno sice uposlouchatelné kusy, ve stoneovském katalogu ale zapadaly prachem zcela právem.

Plně autorské album znamená také pořádnou dávku textů - jak se Jagger s Richardsem poprali s nimi? Opět vnímám silnou dominanci prvních čtyř skladeb, přičemž hlavně úvodní Mother´s Little Helper o uštvaných matkách, které své dvě šichty (v zaměstnání a v domácnosti) zvládají jen díky sedativům, musela tnout do živého. Popularitou zahlcení Stones tu ventilovali také svůj vztah k povrchnosti různých dívčích "zlatokopek", které se na ně během nekonečných turné doslova lepily (Stupid Girl) nebo ke změně vlastního společenského postavení na alfa-samce (Under My Thumb). Jak to vlastně Mick Jagger myslel s Lady Jane mi dodnes není úplně jasné, dost ale pochybuji o tom, že by tu opěvoval jednu z manželek Jindřicha VIII. Jane Seymourovou, jak tvrdí některé interpretace. Spíš tu vnímám odraz paralelních vztahů a různých "bokovek", které v té době udržoval, a docela bych chápal i teorii, dle které zpěvák opisem "Lady Jane" tematizoval dámské intimní partie.

Dál už je to i po textové stránce docela kočkopes: filipika proti módním napodobovatelům stylu kapely (Dontcha Bother Me), lkaní o tom, jak jsme na turné osamělí a chceme se vrátit domů ke své dívce (Going Home) nebo podivný příběh, který jako by vzdával hold hitu Chucka Berryho Memphis, Tennessee (Flight 505). Vztahový přístup "ty za to můžeš" pokračuje ještě v nahrávkách Out of Time a Think, větší přesah vnímám snad jen v neujasněné zasněnosti textu skladby I Am Waiting.

Pokud by Aftermath udržel úroveň, na kterou ho dostaly jeho první čtyři skladby, měli by Beatles už v šestašedesátém opravdu vážnou konkurenci. V hloubi desky ale laťka padá dolů, takže Stones zůstali jen u ambiciózního, nicméně nenaplněného pokusu. Osobně tohle období, kdy se kapela snažila "jít s dobou" a reflektovat aktuální hudební trendy, nevnímám jako šťastné, zvlášť když vyvrcholilo z mého pohledu dost kontroverzním LP Their Satanic Majesties Request. V psychedelické poloze Stones mi chybí autentično, které si skupina našla až na přelomu dekády s deskami Let It Bleed a Sticky Fingers.

jiří schwarz @ 21.10.2024 01:00:27 | #
Zase vynikající recenze. Není moc co dodat. Jen snad to, že byli Stouni stále tlačeni vydavatelstvím a Oldhamem plodit další a další desky, na které však (na rozdíl od Beatles) nebylo dost nápadů, takže i na prvním plně autorském albu je i nadále značně nevyrovnaný repertoár co do kvality, strana 2 je výrazně nudnější. Mnoho věcí do počtu, kreativita dua Jagger-Richards byla přece jen o dost nižší, než dua Lennon-McCartney. To je taky jeden z důvodů, proč se Beatles dostali na vrchol podstatně rychleji než Stones. Jistě se RS pomalu posouvali vpřed, ale k vytříbenému albu má i Aftermath zatím daleko, ačkoli je na něm mnoho skvělých míst. Vedle hitovek mě zdaleka nejvíc baví blues Going Home, improvizačním způsobem napětí natahované na nebývalou stopáž 11+ minut (Ten Years After měli předlohu).
Fajn, že vmagistr zmínil i texty, do kterých se promítá ta rebelská image (zčásti kalkul?) Stones. Od Stounů r. 66 slyšíte v beatových písničkách prvně nejen chvalozpěvy na děvčata, ale i drsnou polohu. Legrační kontrast 3 po sobě jdoucích skladeb. Na tu dobu drsárnu Stupid Girl (Hloupá holka, co nosí na sobě, jak si pudruje nos, jak mluví o těch, co tu nejsou, jaká je zlatokopka), následuje zdánlivě naivní Lady Jane (tu si vezmu, odevzdávám se jí, budu ji sloužit, tak ahoj milá Lady Anne, musím jít. Sladká Marie, náš písek v hodinách už došel. Asi by jmenovali mnoho jmen dál, a vmagistr nabídl i alternativní pohledy na ten textík). A pak následuje ta dost machistická Under My Thumb (podmanil si ji, má ji pod palcem. Ani ji nevadí pokukování po jiných). Jo, sexuální revoluce byla na vzestupu.