vmagistr - @ 24.11.2024 | #

Soupeření může být i v muzice zdravá a prospěšná věc, pokud vede kapelu nebo interpreta k hlubšímu ponoření do práce a k touze naservírovat fanouškům dílo, které by ještě více reflektovalo aktuální vnitřní svět hudebníků. Naopak ve chvíli, kdy dojde na soutěž ve stylu "tohle dokážu taky" nebo dokonce na snahu vytvořit právě takovou hudbu, o kterou posluchači stojí, muzika samotná obvykle trpí. Rivalita mezi Beatles a Rolling Stones tvoří jeden ze zajímavých hudebních příběhů šedesátých let, ale v období, kdy údajně vyvrcholila (tedy ve druhé polovině roku 1967) už podle mě obě kapely čelily daleko spíše vitální konkurenci ze strany dalších souborů, které z dobové psychedelie začaly ždímat zajímavější muziku, než jaké byli schopni Fab Four nebo Jagger a spol.

Deska Their Satanic Majesties Request musela tehdy před vánocemi sedmašedesátého roku zaujmout už svým provokativním názvem, a při bližším pohledu také obalem s kostýmy, ve kterých by členové kapely nepůsobili trapně naposledy tak v roce 1956 (v komparsu pohádky Hrátky s čertem). To by samo o sobě bylo vedlejší, jak je na tom muzika? 

Začnu mými oblíbenými kousky. Citadel mě hodně baví ostrou naboosterovanou kytarou, o kterou se na albu postaral jen a pouze Keith Richards - Brian Jones opět zůstal jen u více či méně obskurních nástrojů, z nichž asi nejvíce parády albu dodal (v rockové muzice tehdy stále ještě neokoukaný) Mellotron. Druhou ze skladeb, která mě na albu opravdu bere, je psychedelická "floydovka" (deska The Piper at the Gates of Dawn vyšla o čtyři měsíce dříve) 2000 Light Years from Home s neuvěřitelně podmanivou atmosférou. Mezi nahrávky, ze kterých na zadek nepadám, ale jejich poslech si ještě užít dokážu, bych zařadil závěrečnou záležitost On with the Show s nádherným kytarovým riffem, moc mě tu ale nebaví ty klavírní hrátky a pokusy o kabaretní atmosféru. O třídu lepší se mi jeví akustická dupárna 2000 Man nebo zasněná psychedelie The Lantern, tím ale podle mě to poslouchatelné na albu končí.

Z otvíráku Sing This All Together mohla být velmi slušná skladba, použitý motiv má nápad i sílu - jenže namísto jeho dalšího rozvíjení kapela do útrob skladby nacpala kakofonickou zvukovo-hlukovou pasáž, která v době vydání nejspíš měla působit jako "umění". Já se v takových experimentech nevyžívám a beru je jako dobový relikt, bez kterého se dnes v klidu obejdu. To stejné platí i pro "nadstavbu" Sing This All Together (See What Happens) - těch osm a půl minuty koláže snad všeho, co se tehdy členům kapely honilo hlavou, vnímám jako nejzbytečněji alokovaný čas v dosavadní stoneovské diskografii. Podobně vnímám i položku s názvem Gomper, kde se nejspíš Stones pokoušeli o indické nálady. She´s a Rainbow se asi nejvíc ze všeho, co deska obsahuje, blíží kategorii "hit", mě ale nebaví ten kolovrátkově opakovaný motiv. No a raději se vyhnu i Wymanovu psychedelickému pokusu In Another Land, ve kterém nezvládám ten tremolem roztřesený zpěv.

V textech jednotlivých skladeb alba Their Satanic Majesties Request se to jen hemží odkazy na drogy a více či méně zaobalenými popisy pohádkových tripů - k jednomu takovému přímo vybízí skladba Sing This All Together, ničím jiným podle mě není ani líčení v In Another Land a ona "ona" ve skladbě She´s a Rainbow je podle mě LSD osobně. Víc mě baví "antiurbanistický" text skladby Citadel, ve kterém popisy "betonových pohoří" evokují zdi a odcizení všeho druhu, a něco podobného podle mě zažívá i vesmírný cestovatel v 2000 Light Years from Home. I The Lantern, pojednávající o dohodě dvou bytostí (ta, která zemře jako první, má prozkoumat svět "za oponou" a dát vědět té druhé, jaké to tam je), má slušný nápad. Aby ale těch mimosmyslových záležitostí nebylo až moc, verše závěrečné sklaby On with the Show přenesou posluchače do nočního klubu s povyražením veskrze smyslovým.

Na Their Satanic Majesties Request budu přísný. Polovina z deseti skladeb mě baví, polovina vůbec, což u kapely kalibru Rolling Stones považuju za varovné znamení. Psychedelie byla v jejich kariéře jen takovou odbočkou, na dalších deskách už měl hrát prim bluesrockový grunt. Nic slabšího než tuhle desku Stones v šedesátých letech podle mě nevytvořili, málo platné.

Gattolino @ 26.11.2024 00:20:27 | #
Možná bych nebyl až tak přísný jako vmagistr, ale v podstatě se s ním ztotožňuji. Album mám rád, nicméně si ho moc nepouštím. Mohu-li říci, cítím je jako takový "konec experimentu zvaného Druzí Beatles". Zůstaly po něm skvosty jako Play With Fire, Tell Me, The Last Time, Blue Turns to Grey, Get Off Of my Cloud, Paint It Black, As Tears Go by, apod.... Úžasné živé obrazy 60. let. Přiznávám, když jsem poprvé pronikal do tajů rocku u starých nahrávek "z kotouče na kotouč", řadu z těchto písní jsem nevědomky připisoval Beatlům. 
Možná v tom sehrál svou roli i naplňující se tragický osud Briana Jonese a celkový příval nových objevných směrů na přelomu desetiletí, ale počínaje dalším albem (Beggar´s Banquet) jako by Stones přišli na to, že je lepší být prvními Stouny než druhými Beatly. A jejich tvorba až dodnes toto jejich rozhodnutí pozlacuje. V této kategorii už prakticky nenašli rovného soupeře. 
Ale samozřejmě, 2000 Man nebo 2000 Light Years můžu slyšet kdykoliv ....