Reakce na recenzi:

Voytus - @ 09.12.2009

"I hope we're not too messianic or a trifle too satanic — we love to play the blues"

Ač se může zdát stylově nesourodá a neuspořádaná, tak přesně ta stylová rozháranost je to, co mám na téhle desce nejradši. Let it Bleed vyšlo v listopadu 1969 a to bezmála po roce natáčení. Netuším nakolik byl zrod alba složitý, či nakolik měli Stones v onom roce napilno s koncertováním, nebo snad jestli čekali, že se zakladatel kapely Brian Jones vzpamatuje a vrátí se do sestavy. To poslední se přesně nestalo. Jones zemřel ještě před vydáním - 3. července 1969. I na desku přispěl jen perkusemi v Midnight Rambler a autoharfou v You Got the Silver - obě přispění jsou utopena pod ostatními nástroji. Obrovský kus práce tu ale odvedl Keith Richards - kromě většiny kytar zde nahrával i nějaké basové party a ve skladbě You Got the Silver má svůj první sólový vokál.
Jinak úvodní těžce mrazivá Gimme Shelter představuje zhudebněnou vraždu, hostující vokalistka Merry Clayton je zde nepřekonatelná a Jagger se se zpěvem vůbec nemazlí. Klasika.
Akustická Love in Vain od Roberta Johnsona představuje hudební odlehčení, ale po textové stránce jen velmi těžko - je to blues. Richards tu hraje i na tu slide kytaru a na mandolinu hostuje Ry Cooder - právě z tohoto session pochází i nahrávka Jammin‘ with Edward, vydaná o tři roky později. Session se účastnili Jagger, Wyman, Watts a klavírista Nicky Hopkins.
Country Honk je původní verze později známého singlu Honky Tonk Woman. Tady už jednu z kytar hraje Jonesův náhradník Mick Taylor. Správnou atmosféru tomu dodávají housle Byrona Berlina, nahrané na ulici před studiem, kde je zachycen každodenní ruch.
Pak přichází animální nářez Live with Me. Richars tu nahrával basovku, Nicky Hopkins piano a další z budoucích stálých hostů Bobby Keys přidá živelné sólo na saxofon. Tři a půl minuty totálního bordelu.
Titulní Let it Bleed se zdá být další oddechovkou, jenže se tu zase řeší problémy s drogami. A první sloku nazpíval Richards.
Houpavý rytmus provází song Midnight Rambler, která pojednává o vyhlášeném bostonském škrtiči. Richards píseň nazývá bluesovou operou, což je označení velice výstižné, protože za těch sedm minut se několikrát změní tempo i základní motivy.
O You Got the Silver už víceméně byla řeč, snad jen, že je to vůbec poslední píseň nahrávaná s Brianem Jonesem.
Monkey Man je takovou utajenou perlou - na výběrech a živákách se s ní totiž jen tak nesetkáte. Úderné riffy jsou podpořeny mohutnými bicími, vibrafonem (nahrával jej Wyman) a klavírem (ten je tu obzvlášť vydařený). Jagger tu vypráví o tom, že vlastně všichni jeho kumpáni jsou feťáci. Co dodat?
Po odeznění všeho toho bordelu a vyplavení všech možných negativních pocitů přichází smíření ve formě úžasné You Can’t Always Get What You Want. London Bach Choir obstará začátek, další z hostů Al Kooper zde nahrával hammondky, klavír a lesní roh, také jsou tu perkuse a akustické kytary. A bicí nahrál producent Jimmy Miller - ve Wattsově stylu. Skladba pomalu graduje, zrychluje a její text shrnuje a uzavírá ideály 60. let.
A to je tedy závěr. Poslední deska Stones ze 60. let, navíc poslední s Jonesem. A opět jedna z mých oblíbených, když mě to popadne, tak ji dám i dvakrát za den.

20.07.2009