Rolling Stones, The - Let It Bleed (1969)

08.08.2014 Akana | #

Na albu Let It Bleed navazují Rolling Stones plynule na svůj předchozí počin a dál nenasytně kutají v ložiscích americké roots music, aby svoje nálezy už s patřičně vyzrálým fortelem přetavili do originální formy. Žhavé, zemité a pořádně sexy. V porovnání s deskou Beggars Banquet se zdá, že bluesové, rockové, soulové i country elementy vklíňují do sebe ještě těsněji, tak, že už je nesnadné je od sebe oddělit. Předělávka písně Love in Vain Roberta Johnsona může být toho dokladem. Známý bluesový standard Rolling Stones zpomalili a zjemňující kytarové slajdy s mandolínou Ry Coodera mu dodávají countryovou příchuť. Ještě méně jednoznačné je to třeba u titulní Let It Bleed, dravé Monkey Man nebo nesmrtelné hymny You Can't Always Get What You Want, která usměrňuje typický americký mýtus o tom, že když chceš, dosáhneš čehokoli. Čistokrevné country představuje pouze Country Honk, což je vlastně přestylizovaná singlovka Honky Tonk Women.

Charakteristické řízné rockové vypalovačky zastupuje píseň Live with Me, kde se rajcovně pošťuchují kytarové riffy s piánem (to se výrazně uplatňuje i v Let It Bleed) a pečetí to efektní saxofonové sólo. Midnight Rambler má blízko k dřevnímu chicagskému blues a jeho měnící se tempo jakoby udávala neposedná Jaggerova foukačka. Vedle You Can't Always Get What You Want je největším hitem alba úvodní Gimmie Shelter, nepříliš rychlá, ale dramaticky napjatá skladba, v níž vedle Jaggera zazářila i soulová zpěvačka Merry Clayton, a která se pokouší vyjádřit nepokojného ducha doby ve stínu vietnamské války.

Album reflektuje i významné personální posuny v rámci kapely. Tím nejzávažnějším i nejtragičtějším jsou pochopitelně poslední drobné příspěvky v době vydání už nežijícího Briana Jonese, kterého zatím jen postupně začíná nahrazovat nový kytarista Mick Taylor (Country Honk, Live with Me) z Mayallových Bluesbreakers. Širší muzikantské zázemí Rolling Stones ale také rozšířil saxofonista Bobby Keys, autor zmíněného sóla v Live with Me, jehož přínos následujícímu období skupiny je rovněž nezanedbatelný. A není ani od věci připomenout, že country-folková You Got the Silver je první písničkou, kterou si zcela sám odzpíval Keith Richards.

Rolling Stones vstoupili do své nejvyzrálejší ale i nejdivočejší, drogami a skandály nejvíce nasáklé éry. Mraky nad květinovými sny šedesátých let se stahují (altamontská tragédie se odehrála pouhý den po vydání tohoto alba) a je příznačné, že Rolling Stones k tomuto soumraku ideálů vyhrávají na stále drsnější notu. Let It Bleed jejich místo na rock'n'rollovém trůnu jen upevnilo. Co píseň, to zásadní vryp do hudební historie.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

zdenek2512 @ 08.08.2014 14:50:36
Ahoj, tradičně pěkné a čtivé. Nejsem velký obdivovatel Rolling Stones, ale tuhle desku považuji za jejich snad nejlepší. Na stejné úrovni je Sticky Fingers a Beggars Banquet. Díky za recenzi :)

25.02.2014 EasyRocker | #

Ze čtyř alb Rolling Stones, která mám ve sbírce, hodnotím nejvýše právě tohle album a následující Sticky Fingers, byť si kapela v 60. a na počátku 70. let držela standardní vysokou laťku.

Gimme Shelter se rozjíždí velmi pozvolna, ale postupně graduje v jednu z nejtypičtějších hymen, Stouni excelují hned v úvodu alba. Love in Vain je naproti tomu klasickým blues ovlivněná baladická záležitost zpestřená klavírem, odhalující prapodstatu hudebních vlivů kapely. Country Honk - co dodat, hutná skladba na pomezí country a rocku s houslemi a průraznou rytmikou. Nálada poněkud upomíná akustickou trojku Led Zeppelin. Live With Me je opět návratem do rockového teritoria a jednou z mnoha klasik kapely. Prostor si vedle klasického rockového obsazení opět vytváří i klavír a posléze i hostující saxofon. Let It Bleed je určitě spolu s úvodní a závěrečnou skladbou nejsilnější věcí na albu, má polobaladickou polohu a využívá hojně akustickou kytaru a klavír. Klasickým způsobem roste... Midnight Rambler je blues načichlá záležitost. Tady, kde se uvolňuje konečně prostor pro instrumentální vyžití, nalézáme bytelný základ, na kterém je hudba RS postavena. Kytary jsou syrové, bicí šlapou neomylné tempo a zahanbit se nedá ani Mick Jagger s harmonikou. You Got the Silver je oproti tomu skromnější, až folkově a komorně působící záležitost, náladou mi trochu zabíhající k Bobu Dylanovi. Monkey Man je klasickou ukázkou poloakustické, opět na bytelném bluesovém základu položené věci, která se posléze s klavírem rozbíhá až do příjemně nostalgického vyznění. Závěrečný hymnus You Can´t Always Get What Want s parádním zakomponováním londýnského Bachova sboru je svým parádně nostalgickým úvodem a postupným růstem je nepochybně nejen jednou z nesmrtelných skladeb RS, ale rockové historie vůbec. Lepší zakončení jednoho ze svých nejlepších alb si kapela stěží mohla přát...

Pro mě pětihvězdičková záležitost. O nějakém nedostatku nemůže být ani řeči, kapela tu předvedla suverénně všechny své hudební polohy...
reagovat

tykeww @ 25.02.2014 12:41:06
Jsem moc rád za každou recenzi na Rolling Stones, zrovna Let It Bleed je prostě paráda, závěrečná You Can't Always Get What You Want patří k tomu nejlepšímu, na co Stouni sáhli.

luk63 @ 26.02.2014 08:19:06
Fakt jsem tuhle partu velkohubejch frajérů nikdy nemusel, poslouchám pouze výběrové LP STONE AGE. Nikdy jsem nepochopil, co na nich lidi vidí a slyší!

adam @ 26.02.2014 08:55:53
Luk63: Bol si niekedy na ich koncerte? Lebo ak nie, tak nemusis chapat. Brutalna energia a vyborny rokenrol.

Mayak @ 26.02.2014 08:57:11
ad luk63: ... trochu nerád, ale pridávam sa ...
Jedna z mediálne a mainstreamovo najpreceňovanejších kapiel všetkých čias. Jediný album, ktorý som bol schopný počúvať dlhšie ba aj istú dobu vlastnil, bolo "Tattoo You". Inak nič, napriek snahe,pochopiť, prečo. Sorry, ťažká nuda a pátos ...

Petr_70 @ 26.02.2014 09:09:30
luk63:
Naprostý souhlas!

luk63 @ 26.02.2014 09:15:38
Adam: Pokud si našetřím na nějaký velký koncert, tak to bude rozhodně jiná kapela. Brutální energii v podání RS nemusím, stačí mi dobrá muzika (byl jsem např. Jethro Tull, Omega, Satriani, Mike Stern, Collegium Musicum, Luboš Pospíšil, Blue Effekt, Flamengo, Gong, Grand Mothers a velká řada dalších).

Mayak @ 26.02.2014 09:59:40
ad adam: ...a Ty si bol niekedy na koncerte King Crimson, Camel, E.L.P., U.K., alebo z novších trebárs Transatlantic, Porcupine Tree, I.Q., aby si vedel, o akej energii, zážitkoch, pocitoch a orgazmoch Duše je to práve na ich koncertoch ???

adam @ 26.02.2014 10:06:18
Nebol. Osobne som navstivil len: RS, Black Sabbath, Paula McCartneyho, Zawinul syndicate, Paco de Lucia, Fermata, Collegium musicum, Prudy, Sebana, Davida Bowieho, PInk Floyd, Queen(ako decko), kopec neznamych a malych alternativnych kapiel. Potom Johna Zorna, Marcusa Millera, Laurie Anderson, Depeche Mode, jethro Tull, Metallicu, a ine veci.
Ale objektivne mi pride ze Rolisi boli dobri. Netvrdim ze to co produkuju poslednych 40 rokov je hodne obdivu, ale ich veci od 1966 do 1972 su rozhodne kvalitne pociny co si zasluzia respekt. Nakolko na koncerte hraju hlavne veci z toho obdobia, tak ano, bavi ma to.

Este som bol aj na Nedvedovcoch :-D

luk63 @ 26.02.2014 10:37:31
Asi je to dobře, že se někomu RS líbí, o tom to je a proto tu ještě furt jsou. Já to "jenom" nechápu - asi můj problém :-)

adam @ 26.02.2014 10:49:50
Presne to nechapanie nechapem ja. Chapem vsetkych co idu na techno party. Rozumiem preco sa dievcatkam pacia Boybandy. Akurat to nemusim pocuvat a pozerat.

Cize tolko zase moj divny postoj k terminu chapem-nechapem.

Jarda P @ 26.02.2014 12:00:40
Pro někoho jsou nuda Rolling Stones, pro mě zase 90% zde vychvalovaných progrockových kapel. Moje první setkání se Stones bylo díky Get Yer Ya Ya´s Out a dodnes je to jeden z nejlepších živáků co znám. A desky od Aftermath po It´s Only Rock´n´Roll nemají chybu. Nopak naživo je nemusím, Jaggerovo zženštilé vystupování mě irituje.

nowhere_man @ 26.02.2014 12:01:18
K Rolling Stones, od ktorých mám napočúvanú celú diskografiu a sú jednou z mojich najobľúbenejších kapiel, by sa z môjho pohľadu hodil názor:

I Know, It's Only Rock And Roll, But I Like It.
:)

merhaut @ 26.02.2014 14:48:03
Je to přitom jednoduché: dělící čára mezi ano/ne je u Rolling Stones dána ano/ne vztahem k blues, potažmo rhythm & blues.

Petr_70 @ 26.02.2014 15:09:09
... no obávám se, že zase až tak jednoduché to nebude. Já mám blues a muziku z blues vycházející možná raději než kteroukoli jinou, ale RS jsem na chuť nikdy moc nepřišel..

Jarda P @ 26.02.2014 15:49:48
Jeden mářeba brokolici rád vdolky, druhý zase...brokolici.Zbytečně to rozebírat.Je úsměvné, že se najednou vyrojí souhlasné názory na nějakou negativní reakci.

aselzesarp @ 26.02.2014 16:12:32
Rolling Stones mají i dobrou muziku. Beggars Banquet, Let it Bleed, Sticky Finger i Exile on Main st. jsou výborná hudba. Je to takový hodně povedený bluesrock. Jasně, hodně za to vděčíme najatým muzikantům a hlavně Micku Taylorovi. Pak už šli Rolling Stones do sraček. Ale tahle alba stojí za to.

Mayak @ 26.02.2014 16:44:37
Jarda P.: "Je úsměvné, že se najednou vyrojí souhlasné názory na nějakou negativní reakci ..."
Vzorce komunikácie a sociologického správania práve dokazujú, že toto je úplne normálny jav. Istým spôsobom nahodená téma otvára pole pre vyjadrenia tých, čo v dannej veci cítia, či myslia obdobne, ale inak, ako majorita. Tvoja veta je teda skôr "obhajobou" fanúšika RS.
Nemám pocit, že sú tu nejaké ovce. Sú tu proste aj rockeri, čo pre nich veľké meno RS nemusí znamenať niečo zásadné v ich vnímaní hudby.
A raz za čas, ak je priestor a téma, to proste vyjadria. Tak, isto, ako mnohí vyjadríte svoje chválospevy na ich produkciu.

Jarda P @ 26.02.2014 18:02:00
Mayak:diskutovat je legitimní, jen mi to trochu připomnělo takové to Hrrr na ně jako po nepovedeném vystoupení hokejistů na olympiádě :-).

Mayak @ 26.02.2014 18:09:16
..... pohoda, Jardo. Ja len za seba, že nemám problém vyjadriť svoj "chladný vzťah" k tvorbe a existencii legendy RS kedykoľvek, či kdekoľvek ...

adam @ 26.02.2014 18:25:38
Mayak: Je to však nutné?

Mayak @ 26.02.2014 18:30:01
adam: nezvykem komentovať tvoje latentné provokácie a nie ich zase až tak málo. Napíšem kedy chcem a čo chcem, nič s tým neurobíš ...

adam @ 26.02.2014 18:32:53
Ty to berieš ako provokáciu? To nemyslíš vážne.

Mayak @ 26.02.2014 19:04:30
..nebudem to gradovať, Veľmi zle si si prečítal predošlý text ...
Každého v tomto virtuálnom svete beriem takého,ako je, resp. sa tu prezentuje...

EasyRocker @ 27.02.2014 09:50:02
Srovnávat tady hudbu RS a prog-rockových kapel je zbytečné, hrají na zcela jiných okrajích rockového spektra a já jsem rád, že je rocková hudba takto košatá a nabízí různé podoby. A původně, co si budeme povídat, bylo jejím cílem hlavně pobavit - teprve progrock vybudoval nad tohle nějakou nadstavbu, hudební i textovou...

19.06.2012 | #

Po natočení desky Beggars Banquet se zakrátko Stouni pustili do dalšího projektu ze kterého vyšlo Let It Bleed. Let It Bleed je právem považováno za jedno z nejlepších desek Rolling Stones. Já sám popravdě jsem si poslechl toto album třikrát ale skoro všechny písničky jsem už znál z koncertů nebo z živých nahrávek ,ale i tak studiový zvuk není zas tak špatný.
Album otevírá Gimme Shelter vynikající skladba. Richards ji napsal během bouřlivého dne v bytě kamaráda na Mount Street. Skladba začíná genialní riffem k tomu Mick dodá ozvěny přidá se Bill Wyman se svou basou a Mick začne zpívat Oh, a storm is threat'ning. Skladbu ještě umocnuje výtečný vokál Merry Clayton až později na vystoupení v 90letech její party zpívala Lisa Fischer také vynikjící vokalistka. Tato písen vypovídá jaká byla 60 léta: Válka ve Vietnamu, hippies,občanské nepokoje v USA bez tohodle by ta písen nevznikla. Gimme shelter je také oblíbená písen režiséra Martina Scorseseho zazněla ve většině jeho filmů (Casino, Mafiáni a Skrytá Identita.
Další písen je akustické blues od Roberta Johnstona i když je na album napsaný jako Traditional. Tady si zahrál na slide kytaru sám Keith. Na koncertech ji hráli elektrifikovaně a mělo to větší náboj.
Country Honk je prostě country verze slavné Honky Tonk Women a taky je to jedna z první countryových skladeb od Stounů. Byron Berline který v této skladbě hraje na housle byl doporučen právě Keithový nejlepším kamarádem Gramem Parsonsem člověkem kterým stál u zrodu Country Rocku a hrál s Berlinem ve Flying Burrito Brothers. Nanette Workman provádí doprovodné vokály hlavně v refrénu a jinak na začátku a dvakrát na konci uslyšíte troubení auta. Tady je taky poprvé na albu uveden i nový kytarista Mick Taylor jenž je i na další písničce Live With Me.
Live With Me jedna z mých nejoblíbenějších skladeb na albu, výtečnou a podle mě nejlepší basovou linku tu nehraje Bill Wyman ale překvapivě Keith Richards, Charlie se přidá a Mick svým naštvaným zpěvem to rozjede na plný koule (I got nasty habits, I take tea at three.......) Tady se po dlouhé době potkali Keith se saxofonistou z Texasu Bobbym Keysem který zahrál výtečné solo. Live With Me je si docela podobná se skladbou Bitch z alba Sticky Fingers a příjde mi že mají podobnou basovou linku a naštvaný zpěv Micka Jaggera.
o Let It Bleed se říká že byla napsána pod vlivem drog. Tuhle skladbu začali hrát až na turné v roce 1981 a potom už jenom vyjímečně. Petr Gratias napsal že první sloku zpívá sám Richards a potom je vystřídán samotným Mickem (i když nerad opravuju) ale tu první sloku zpívá Mick. Keith je slyšet až v refrénu. Jiak i na pino hral starý zámý Ian Steart a na autoharp Bill Wyman.
Druhá strana a přichází Midnight Rambler. Miluju ji sám jsem ji nazval Vražedné blues, její kytarový riff je v mé TOP pětce nejlepších kytarových riffu Keitha Richardse až na 3. místě. A když ji zahrajou naživo no paráda nejlepší je podle mě verze z filmu Ladies and Gentlemen z roku 1972 jak já bych ji vychvaloval do nebes no ale pojdme ji rozebrat. Skladba začíná šustěním a hned Keith ji začne hrát výtečnej kytarovej riff mick hraje na hamoniku a zpívá o Bostonském škrtiči no a potom začne taková mezihra kde Charlie Watts začne na bicí zrychlovat tempa potom nastane uklidnění kde se atmosféra ještě zhoustne.Tady si zahrál na perkuse Brian Jones. Jak sem psal mám tuto skladu rád naživo ale na albu je cítit hororová atmosféra kterou v živém provedení bohužel marně hledám. Sám Richards jí nazval Bluesová opera.
You Got the Silver zpívá sám Richards i když první vokály měl už na albu Between the Buttons ve skladbách Connection a Something Happened to Me Yesterday. Tady už naposled hraje Brian Jones na harmoniku. Richards ji věnoval své tehdejší přítelkyni Anitě Pallenbergové.
V Monkey Man tady se mi líbí na začátku klavír Nickyho Hopkinse spojený s basovou linkou Billa Wymana potom se přidají kytary které nahrál Richards. Písen pojednává o drogové závislosti a co může droga z člověka udělat.
A na závěr You Can't Always Get What You Want další z písní Rolling Stones která nesmí nažádné výběrovce a na koncertech chybět. kladba vznikl když ji Jager hrl na akustické kytaře ale Charlie nevěděl jak ji zahrát na bicí a tak byl vystřídán Jimmym Millerem Al Kooper hraje na klavír a varhany a také na lesní roh intro, zatímco Rocky Dijon hraje konga a maracas. Londýnský sbor která tuto písen otevírá musim říct že na rokovou kapelu je to docela originální. Někdy se jí říká jako Sounovská Hey Jude. Ovšem bych chtěl dodat že je tu jistá podobnost s písní od Joe Cockera Feelin Alright ale kdo ví
Album vyšlo v prosinci 1969 krátce po turné v USA hlavně známým vystoupením v Altamontu kde byla jako ochranka najmuta Gangem Hells Angels takže bylo jasné že to nedopadne dobře a taky nedopadlo jelikož po dohrání písně Under My Thumb byl zabit černoch Meredith Hunter jelikož se říká že vytáhnul zbran a chtěl na Micka Jaggera vystřelit. Je zajímavé že v Altamontu poprvé zahráli Brown Sugar.
Než Let It Bleed vyšlo tak se toho hodně v kapele událo. Keith Richards začal holdovat heroinu na kterem byl závislý s přestávkami 9 let let a během níž se pětkrát léčil zezávislosti. Mick Jagger začal koketovat s herectví a zahrál si ve filmi Představení. Co se týče Briana Jonese vztah se zbytkem kapely byl na bodě mrazu a nechut s kapelou spolupracovat bylo následkem toho že dostal padáka (ostatně ohl dostat padáka o 3 roky dřív ale to až někdy později) a o dva týdny později se utopil ve svém bazénu. Keith ve své knize píše že Brian měl astma a že bral tuinal a quaalude což není nejlepší věc při kterém byste se měli potápět. Snadno se na něm zadusíte. potom o hodně let později jeden dělník na smrtelné posteli se přiznal že ho zabil jestli je to pravda bo ne to už se (asi) nedozvíme. O 3 dny později vystoupili poprvé s Mickem Taylorem v Hyde Parku a pojali to vzpomínku na Briana a vypustili pro něj tisíce motýlů jinka tady poprvé zazaněla Honky Tonk Women a pár skladeb z Let It Bleed.

Let It Bleed je určitě a právem považováno za jedno z nejlepších alb v diskografii Rolling Stones a dostane samozřejmě 5 hvězdiček




reagovat

OHNOTHIMAGEN @ 19.06.2012 05:47:54
Tak já jen upřesním:

Country Honk - Nanette byla příjmením Newmanová
Let It Bleed - Wyman v písničce vedle basy hraje jen na mellotron ve smyčcovém rejstříku
You Got the Silver - Brian Jones zde nehraje na harmoniku, ale na stolní harfu
Altamont - Meredith Hunter byl napaden při začátku první verze Under My Thumb (ve filmu je zachycena pouze kompletní druhá verze a onen útok je přistřižen na její konec - ve skutečnosti to tak nebylo)

@ 19.06.2012 14:15:46
Ahoj OHNOTHIMAGENE: Cose týče Nanette jmenuje se Workmanová, Newmanová jí tam napsali omylem. S Altamontem že hráli Under My Thumb dvakrát??? tak to vubec nvm ale v tom filmu to vypadalo věrohodně i když tam je vidět Mickuv zničenej výraz. Pak se nedávno psalo v novinách že ho Pekelní Anděle chtěli zabít ale nepodařilo se jim to

OHNOTHIMAGEN @ 19.06.2012 15:13:25
Aha, tak díky za info.

Altamont slyš na tomto odkazu:
>> odkaz

36:47 začátek první verze
37:25 po pár verších z první sloky přerušeno kvůli útoku na Huntera, Jagger pak začal přemlouvat lidi, aby se uklidnili
40:00 začátek druhé verze

14.05.2011 Petr Gratias | #

Pro vývoj bigbítové potažmo rockové hudby byli stejně důležití jako legendární The Beatles. Charakterizovat je jako konkurenty se mi zdá nepatřičné, přestože ve svých začátcích obě skupiny vycházely z amerického rock and rollu. Na druhé straně rozdělili britskou scénu na poloviny. Měli blíž k rhythm and blues a soulu a zdůrazňovali svoji image zjednodušovanou variantou hudby. Oni představovali tu drsnější, pouliční směs chuligánských rebelů, což se pro ně stalo hlavním poznávacím znamením pro další desetiletí jejich kariéry. Dosáhli však gigantického úspěchu a právem jsou označováni jako „nejlepší rockandrollová skupina na světě“. Ano, Rolling Stones!
Jejich v pořadí osmé studiové album lze bez odporu označit jako jedno z nejlepších v jejich nepřeberné diskografii. Upozorňovalo na sebe nejen obalem, ale i nápisem THIS RECORD SHOULD BE PLAYED LOUD (Tuto desku přehrávat nahlas). Nahrávání začalo v listopadu 1968 a pokračovalo od ledna do listopadu následujícího roku. Dostalo název Let It Bleed a objevilo se na labelu London/Decca 28. listopadu 1969.
Místo kytaristy Briana Jonese, který tragicky zahynul 3. června 1969 (týden po svém oficiálním odchodu z kapely), byl přijat nový člen – talentovaný kytarista Mick Taylor, (ex-Bluesbreakers Johna Mayalla). Na albu se ovšem objevuje jenom ve dvou skladbách.
Produkce se ujal Jimmy Miller a hudební režie Glyn Johns. Originální obal, narozeninový dort ležící na pneumatice, hodinovém ciferníku a krabici studiového masteru společně s vinylovou deskou a zvukovkou, vytvořil Robert Brownjohn.

GIMMIE SHELTER -úvodní skladba má v sobě patřičné napětí, které postupně graduje s valícím se soundem. Přidušený Jaggerův frázující hlas je zastíněn skvělým vokálem Merry Claytonové. Jednoduchá, přesto zemitá a účinná rytmika vytváří skvělý podkres celé atmosféře. V přímočarosti je síla a tahle píseň to potvrzuje v každém ohledu, ať už skladbu koloruje foukací harmonika, rumba koule nebo upozaděný klavír…

LOVE IN VAIN - jediná převzatá skladba z pera Roberta Johnsona, je jedinečnou příležitostí pro sólovou slide-kytaru Micka Taylora, který přesvědčuje, že u Mayalla absolvoval tu nejlepší školu elektrického blues. Skvěle je sejmutá Richardsova akustická kytara. Nádherně líná atmosféra, do které se Jagger dokáže položit s pověstnou erudicí záletného milence, do které zapadá i mandolína Američana Ry Coodera,v blues méně obvyklý instrument. V živé verzi možná ještě přesvědčivější…

COUNTRY HONK - je nefalšovanou ukázkou osobité country-blues na akustickou kytaru s připojenými houslemi a onou osobitou atmosférou periferie a věrohodnou ukázkou zemitosti. Že se jedná o derivát slavného stoneovského hitu Honky Tonk Women, nepochybuje v nejmenším ani průměrně informovaný posluchač. Lepší jamovací verzi si člověk snad ani nedokáže představit.

LIVE WITH ME - je údernějším rockem přesně stylotvorným podle scénáře Stones se zdůrazněnými klavíry Američana Leona Russella a studiového hráče Nicky Hopkinse, s připojeným tenorsaxofonem Bobbyho Keyse, který nahodí odvázané sólo. Kytary jsou potlačeny, aby dostal více prostoru skvěle frázující Jagger.

LET IT BLEED - první sloku zpívá Keith Richards, aby byl vzápětí doplněn Jaggerem. Přehledná melodická a úderná skladba s vysunutým klavírním doprovodem Iana Stewarta, doplněná kolorováním kytarových ornamentů s protahovanými tóny. Richards si střihne nenáročné, ale přesto stylotvorné kytarové sólo podle daných rockandrollových pravidel. Nic víc, nic míň.

MIDNIGHT RAMBLER - jedna z nejsilnějších skladeb na albu je působivé emocionální blues podle stoneovských pravidel. Střídání rytmů a působivé dynamické odstíny mají mimořádný rozměr. Upozadněné percussion hraje muzikantsky nepoužitelný Brian Jones, zatímco skvělou foukací harmoniku nahrál Jagger přesně v duchu černého bluesmana Jamese Cottona. Šamansky hypnotický rytmus se posléze ztrácí v prostoru a přenechává místo kouzlení s tóny, s akcentovými motivy. Skladba se stala oblíbeným koncertním číslem, kde více vyznělo její vnitřní naléhavé napětí.

YOU GOT THE SILVER - svou první pěveckou příležitost dostává Keith Richards. Stylotvorný příspěvek akustického blues z mississippské delty s pověstnou línou „bažinovou“ atmosférou. Kytarové party nahrál Richards sám, za doprovodu klavíru a varhan Nicky Hopkinse. Pro milovníky historických souvislostí uveďme, že to byla poslední skladba nahraná za asistence nešťastného Briana Jonese…
MONKEY MAN - je údernější skladbou s plnějším aranžmá. Richards stylově sekunduje emocionálnímu Jaggerovi. Oba se v písni podělili i o pěvecké party za doprovodu klavíru Nickyho Hopkinse. Plnotučný rock podle stoneovské filozofie nechat dozrát skladbu pro pódiovou prezentaci.

YOU CAN´T ALWAYS GET WHAT YOU WANT - závěrečnou skladbu, netypickou pro Stones je tento nádherný gospel, ve kterém se vyznamenávají sboristky. Skladbu aranžoval známý skladatel filmové hudby Jack Nitzche pro London Bach Choir. Významným podílem přispěl respektovaný americký hudebník Al Kooper, na bicí zde místo Wattse hraje producent Jimmy Miller. Píseň potvrdila Jaggerův intimní zájem o soulovou hudbu, jejíž prezentaci se sbory a doprovodem nástrojům zvládl jedinečným způsobem. Žádné rafinované harmonie, ale skvělý pěvecký počin, příjemně vybočující z rockandrollových klišé.
Znalci stoneovského materiálu, ale i odborná kritika, která byla v rámci Rolling Stones většinou skeptická, se shoduje na tom, že navzdory problémům členů skupiny s LSD, kokainem a heroinem, se jim podařilo natočit v období 1968 až 1972 pravděpodobně nejsilnější alba v jejich dlouholeté kariéře.
Nutno podotknout, že nový člen Rolling Stones – Mick Taylor, jak nám ukazují fakta, byl zcela určitě nejschopnější kytarový hráč za celou kariéru skupiny, který stál v jejich řadách. Přes jeho výtečné schopnosti se nepodařilo jeho hráčský potenciál více zviditelnit, než jak tomu bylo u Johna Mayalla. Jagger ani Richards při své pověstné ješitnosti neměli zájem poskytnout „nováčkovi“ zasloužený prostor k seberealizaci, jaký by si zasloužil. Tím se ovšem Rolling Stones připravili o zdatného instrumentalistu, který jim v dalších letech citelně chyběl. Jedinečný stoneovský majstrštyk!
Dávám pět hvězdiček.




reagovat

Filozof @ 15.05.2011 09:54:43
Obávám se, Petře, že toto: "...ve svých začátcích obě skupiny vycházely z amerického rock and rollu..." bys měl vysvětlit.
Jak to myslíš??

OHNOTHIMAGEN @ 15.05.2011 10:32:40
Brian Jones byl ze Stones vyhozen 8.6.1969 a zemřel až 3.7.1969.
Na slajdku v "Love in Vain" hraje Keith.
Keith měl pěvecké příležitosti už dříve: "Connection", "Something Happened to Me Yesterday", "Salt of the Earth".
Jack Nitzsche nebyl jen skladatelem filmové hudby, ale coby stálý inventář nahrávacích sessions Rolling Stones se vyskytoval už od nahrávání druhého alba.
Jinak taky souhlasím s Filozofovou poznámkou.

Petr Gratias @ 15.05.2011 11:30:16
Zdravím Filozofa a Ohnothimagena...
Já se do toho nechci moc zamotávat. M?yslím si, že ty rané začátky jsou hodně pod vlivem amerického rock and rollu. Chuck Berry, Little Richard, Buddy Holly... to přece byly jasné inspirace raných Beatles ještě když byli Silver Beatles a Lennon se netají svým obdivem v Elvisovi, stzejně jako Paul už v prehistorických dobách, kdy ujížděli na Twenty Flight Rock, Jailhouse Rock, atp. Paul přímo adoroval Buddy Hollyho a to mi nevezmete, panové!
Stones - tam ten Chucky Berry přece taky pěkně vyčnívá z řady skladeb. Vedle amerického rhythm and blues, které samozřejmě dolehlo více na Stones, než na Beatles (podle mého subjektivního pohledu). Nazírám na to ne prizmatem Please Please Me, ale už i toho, co bylo předtím. Americký rock and roll byl pro raná období Stones a Beatles jasnou inspirací... Možná je to zase otázka úhlu pohledu a nějakého nedorozumění ve vysvětlení mé teze, ale jinak se domnívám shodneme.

Za to zpřesnění vydání Magical Mystery Toutr děkuji, ale vím o tom, jenom jsem to už dále nerozvíjel. Samozřejmě, že to bylo dvojíté EP a ta britská verze alba je z r. 1976 (mám ji doma na vinylu).
Zdravím Vás.

Filozof @ 16.05.2011 10:01:07
Petr Gratias
Tvoje věta je (nezlob se) nepřesná a zavádějící. Beatles více méně ano - především z jeho měkčí verze založené na lehkém vokálu a souzvuku - Buddy Holly, Everly Brothers a i skladby od Chucka Berryho si dost "přibílili". Jejich vzory byli kromě těchto Elvis, na počátku pak hlavně Donegan - Skiffle.
Naproti tomu Rolling Stones vyšly z Kornerovy líhně a vzory měli hodně odlišné - Muddy Waters, Jimmy Reed, T-Bone Walker, Little Walter, Howlin Wolf, Bo Diddley... Přímo programově se vymezovali proti Merseysoundu a chtěli být autentičtí bluesmani jako za louží černoši.
To, že se někdy mírně kryjí se zdroji Beatles (Chuck Berry) je dáno tím, že on a někteří další (Fats Domino, Bo Diddley...) jsou řazeni někdy do klasického černého RnB a někdy do RnR.
RS se lišili velmi výrazně hudbou, zvukem, inspiračními zdroji, cílením své hudby, texty, i posluchačstvem od Beatles, proto hodit obě skupiny takto do jedné škatulky bez dalšího nelze nechat bez povšimnutí.

A konkrétně u Chucka Berryho je inspirace pro ostatní hodně dána jeho kytarovou hrou. Byl pro mnoho skupin (včetně třeba dost odlišných Beach Boys) prvním vzorem k napodobování - díky svému kytarovému stylu.

Petr Gratias @ 16.05.2011 16:00:18
Možná se teď dopustím svatokrádeže, ale v minulosti jsem se častokrát setkal s názorem mezi lidmi (ne příliš fundovaným), ale o o víc rozšířeným, že Stones jsou plagiátem Beatles....
Tento názor se mi nelíbil, ale přemýšlel jsem na d tím. Beatles měli krásné dvojhlasy a trojhlasy a Stones s bídou dvojhlasy a proto to možná lidi dráždilo. Navíc bylo známé, že Stones už jako profesionální kapela měli často problémy s intonací a s laděním nástrojů. Všechno se schovalo do toho "chuligánství" rebelie. Jagger nebyl velký zpěvák, ale uměl výtrečně frázovat a to bylo pro jejich hudbu velmi důležité...
Ale jinak ten názor nesdílím, je to příliš rozhoupaná půda pod nohama. Sice v té polarizaci Beatles versus Stones stojím na straně Beatles zcela jednoznačně, ale Stones respektuji a jejich podílu na hudební scéně si vážím... Díky

Filozof @ 17.05.2011 08:15:08
Petr
Já, jako bluesman, logicky preferuji Rolling Stones, Animals, Manfred Mann, Kornera, Bonda, Yardbirds atp.
Z Merseysoundu se mi líbí jen Beatles, ostatní je pro mne z 90 % nudná a povrchní popina.

To je věc každého osobního vkusu. Co je ale podstatné - naprostá většina dalšího vývoje až do dnešních dnů také přišla z té RnB větve.

Filozof @ 17.05.2011 08:46:24
Petr
A co se týče posuzování na úrovni Beatles = plagiát Stounů nebo Stouni = plagiát Brouků, tak to je tak nízká inteligenční a vědomostní obecná úroveň že doufám v kruzích hudebních už nikoho ani nenapadne. Tak se na to mohli z dálky dívat neználkové v ČR v roce 1964, kteří neměli možnost si udělat přehled, nabrat souvislosti atp. a znali jen pár obrázků, první řeči o nastupující vlně skupin a netušili skoro nic o jejich původu a hudební orientaci.
Dnes, kdy známe vývoj před i po a chápeme to základní o hlavní linii populární hudby - tedy country blues - rhythm and blues - britské rhythm and blues - britská bluesová vlna - hardrock - novější tvrdší žánry, už nikoho podobné úvahy ani nenapadnou.

09.12.2009 Voytus | #

"I hope we're not too messianic or a trifle too satanic — we love to play the blues"

Ač se může zdát stylově nesourodá a neuspořádaná, tak přesně ta stylová rozháranost je to, co mám na téhle desce nejradši. Let it Bleed vyšlo v listopadu 1969 a to bezmála po roce natáčení. Netuším nakolik byl zrod alba složitý, či nakolik měli Stones v onom roce napilno s koncertováním, nebo snad jestli čekali, že se zakladatel kapely Brian Jones vzpamatuje a vrátí se do sestavy. To poslední se přesně nestalo. Jones zemřel ještě před vydáním - 3. července 1969. I na desku přispěl jen perkusemi v Midnight Rambler a autoharfou v You Got the Silver - obě přispění jsou utopena pod ostatními nástroji. Obrovský kus práce tu ale odvedl Keith Richards - kromě většiny kytar zde nahrával i nějaké basové party a ve skladbě You Got the Silver má svůj první sólový vokál.
Jinak úvodní těžce mrazivá Gimme Shelter představuje zhudebněnou vraždu, hostující vokalistka Merry Clayton je zde nepřekonatelná a Jagger se se zpěvem vůbec nemazlí. Klasika.
Akustická Love in Vain od Roberta Johnsona představuje hudební odlehčení, ale po textové stránce jen velmi těžko - je to blues. Richards tu hraje i na tu slide kytaru a na mandolinu hostuje Ry Cooder - právě z tohoto session pochází i nahrávka Jammin‘ with Edward, vydaná o tři roky později. Session se účastnili Jagger, Wyman, Watts a klavírista Nicky Hopkins.
Country Honk je původní verze později známého singlu Honky Tonk Woman. Tady už jednu z kytar hraje Jonesův náhradník Mick Taylor. Správnou atmosféru tomu dodávají housle Byrona Berlina, nahrané na ulici před studiem, kde je zachycen každodenní ruch.
Pak přichází animální nářez Live with Me. Richars tu nahrával basovku, Nicky Hopkins piano a další z budoucích stálých hostů Bobby Keys přidá živelné sólo na saxofon. Tři a půl minuty totálního bordelu.
Titulní Let it Bleed se zdá být další oddechovkou, jenže se tu zase řeší problémy s drogami. A první sloku nazpíval Richards.
Houpavý rytmus provází song Midnight Rambler, která pojednává o vyhlášeném bostonském škrtiči. Richards píseň nazývá bluesovou operou, což je označení velice výstižné, protože za těch sedm minut se několikrát změní tempo i základní motivy.
O You Got the Silver už víceméně byla řeč, snad jen, že je to vůbec poslední píseň nahrávaná s Brianem Jonesem.
Monkey Man je takovou utajenou perlou - na výběrech a živákách se s ní totiž jen tak nesetkáte. Úderné riffy jsou podpořeny mohutnými bicími, vibrafonem (nahrával jej Wyman) a klavírem (ten je tu obzvlášť vydařený). Jagger tu vypráví o tom, že vlastně všichni jeho kumpáni jsou feťáci. Co dodat?
Po odeznění všeho toho bordelu a vyplavení všech možných negativních pocitů přichází smíření ve formě úžasné You Can’t Always Get What You Want. London Bach Choir obstará začátek, další z hostů Al Kooper zde nahrával hammondky, klavír a lesní roh, také jsou tu perkuse a akustické kytary. A bicí nahrál producent Jimmy Miller - ve Wattsově stylu. Skladba pomalu graduje, zrychluje a její text shrnuje a uzavírá ideály 60. let.
A to je tedy závěr. Poslední deska Stones ze 60. let, navíc poslední s Jonesem. A opět jedna z mých oblíbených, když mě to popadne, tak ji dám i dvakrát za den.

20.07.2009
reagovat