hejkal - @ 14.12.2023 | #

Štúdiové albumy Rolling Stones ma zamladi nebrali, je fakt, že som si cenil najmä sóla a gitaristi od Stounov neboli práve virtuózi. Ba čo viac, môj otec mi vždy prízvukoval, že to bola najhoršia koncertná kapela na svete. S touto povesťou som sa o album Get Yer Ya-Ya’s Out dlho nezaujímal.

Napriek tomu som sa v priebehu času odhodlal kúpiť si oba stounovské živáky, ktoré na počiatku svojej kariéry vydali. Najprv som vzal tento, pretože na ňom hral Taylor, jediný gitarista, ktorý ma u nich kedy bavil, keďže vedel poriadne sólovať. O mnoho rokov neskôr som prikúpil aj Got Live If You Want It! (1966, doska vyšla iba v USA, nepliesť si s rovnomenným EP), nakoľko si v posledných rokoch systematicky budujem zbierku rockových živákov zo 60. a 70. rokov. Ale to je iný príbeh.

Poďme na Get Yer Ya-Ya’s Out – táto fráza pochádza z amerického slangu a preložil by som ju akot: Odviaž sa! Inšpiroval sa v skladbe Get Your Yas Yas Out od Blind Boy Fullera. Zachytáva skupinu počas amerického turné (nahrávky sú z 26.-28. novembra 1969) tesne pred vydaním albumu Let It Bleed (28. novembra vyšiel v USA, 5. decembra v Británii). Zostava je klasická, Jagger, Taylor, Richards, Wyman, Watts a sprievodní klavirista Ian Stewart. Inak, mám CD z roka 2012, remaster DSD, ktorý má naozaj krásny zvuk (DR je tuším 12).

K dispozícii máme desať skladieb a ich hlavným zameraním je blues. Sú tu síce dve Berryovky – Carol a Little Queenie, ale dôraz je na vlastnej tvorbe. Nechýba niekoľko nesmrteľných hitov (Jumpin’ Jack Flash, Sympathy For The Devil, Honky Tonk Women a Street Fighting Man) a dokonca aj niekoľko skladieb z čerstvo dokončeného albumu. Ide o skladby Midnight Rambler, Live With Me a o jednu prevzatú bluesovku od Roberta Johnsona -  Love In Vain. Hm, vlastne som nespomenul už iba jednu skladbu, Stray Cat Blues.

Podstatná je atmosféra, koncert znie veľmi vrúcne, zemito a presvedčivo. Iste, aj tieto nahrávky sa upravili v štúdiu, prehrávali sa nejaké vokály, ale to je detail, ktorý nenarúša celkové vyznenie. A to je správne zemité, bahnité, odhaľujúce dreň. A kým zo štúdiovej tvorby ma oslovovali skôr nejaké tie singlové veci, tento album ma baví aj preto, že tam tých hitov zasa toľko nie je. A ak si odmyslím hardrockovú pecku Jumpin’ Jack Flash (mimochodom, údajne ide o najčastejšie hranú skladbu na koncertoch, jej obľuba so mnou ladí, je to kus!), tak ma najviac oslovuje pokojná bluesovka Love In Vain. Stouni vedeli, keď chceli. Každopádne sa im na tomto albume podarilo zachytiť esenciu toho, o čom bluesové muzicírovanie má byť. O sile okamihu, autentickej emócii, neopakovateľnej atmosfére. Tak to na mňa pôsobí, takto to vnímam.

Čo sa týka odozvy, v Británii sa v rebríčku vyšplhal na pekné prvé miesto, čím vytvoril rekord a historický precedens, ide o prvý koncertný album, ktorý sa dostal na špicu hitparády. Aj inde po svete sa držal v prvej desiatke, v USA bol šiesty. Viem, že predajnosť nie je kvalitatívne kritérium, napriek tomu je to indikátor popularity medzi poslucháčmi tých čias. Pokiaľ som to schopný posúdiť, túto obľubu si album udržal dodnes, hoci sa vždy nájdu aj takí, ktorých neoslovuje. Mňa si získal, ťažko povedať, či by sa tak stalo, keby som ho počúval ako tínedžer. Ale to je akademická otázka. Spolu s Let It Bleed a Sticky Fingers ho považujem za najlepší album skupiny. A to je odo mňa veľká pochvala! :)

jiří schwarz @ 16.12.2023 18:36:36 | #
V 90. letech jsem zkompletoval svou diskotéku Rolling Stones, podobně, jako Apache; do r. 1997 vše aspoň v nějakém vydání, včetně živáků, samozřejmě bez výběrů. Album Get Your Ya-Ya´s Out! jsem ale nikdy moc neposlouchal. Slyšel jsem ho prvně o dost později, než ty věci na něm obsažené ve studiových verzích, a nijak zvlášť mě nebralo, na rozdíl od živáku předcházejícího, Got Live If You Want It, které je mou srdcovkou z jejich rané tvorby. Přes minimum poslechů jsem ho v hlavě měl tak za 4*.
Hejkal (díky za připomenutí tohoto alba) jistě dnes ví, že se jeho tatínek dost mýlil (RS jako nejhorší živá kapela). To album má říz. Neřek bych, že je jeho „hlavným zameraním blues“, těch rockových (nebo dejme tomu rock´n´bluesových) náloží je tam nadpolovic. Celkem vzato, poslech po mnoha letech jsem si moc užil. Legrační je, že přesto, že mám asi nejraděj z RS ta 2 alba kolem tohoto (tj. Let It Bleed a Sticky Fingers), a přesto, že jsem vždy považoval Micka Taylora za „nej“ kytaristu RS, až dnes jsem si uvědomil, že možná některé momenty jeho hry na tomhle albu jsou možná jedním z důvodů, proč nedokážu dát 5*. (Další nedokonalost je mírná Jaggerova intonační nejistota v otvíráku Jumpin´Jack Flash.) Místy je Taylor prostě až moc bluesový, a některé jeho vstupy na mě působí, jakoby mu, trochu paradoxně, chyběl ten rockový drive, kterým jinak oplývají RS naživo. Jakoby místy nevěděl, co má hrát, a „netáhne“ dostatečně kapelu. Na mém milovaném Sticky Fingers je víc těch pomalejších bluesových skladeb, a v těch naopak on vyniká. A jakkoli se mi hodnocené album líbí, vím, že na YouTubu jsem viděl např. několik lepších, pozdějších verzí mé oblíbené Sympathy For The Devil s Woodem, přičemž jsem si ho nikdy tak necenil, jako Taylora. A konečně, celková atmosféra toho koncertu v newyorské Madison Square Garden sice docela fajn, ale atmosféru o 4 roky staršího živáku z Newcastlu v Anglii ani náhodou nepřekonala. Vybavuju si, jak líčil Bill Wyman ve své knize Stone Alone, kolik úsilí v 60. letech vydávala kapela pod vedením producenta Oldhama na to, aby dobyli Ameriku. Ale ta jim dlouho nebyla zemí zaslíbenou, a tahle nahrávka mi ten pocit umocňuje.