Rolling Stones, The - Get Yer Ya-Ya's Out! The Rolling Stones in Concert (1970)

Štúdiové albumy Rolling Stones ma zamladi nebrali, je fakt, že som si cenil najmä sóla a gitaristi od Stounov neboli práve virtuózi. Ba čo viac, môj otec mi vždy prízvukoval, že to bola najhoršia koncertná kapela na svete. S touto povesťou som sa o album Get Yer Ya-Ya’s Out dlho nezaujímal.

Napriek tomu som sa v priebehu času odhodlal kúpiť si oba stounovské živáky, ktoré na počiatku svojej kariéry vydali. Najprv som vzal tento, pretože na ňom hral Taylor, jediný gitarista, ktorý ma u nich kedy bavil, keďže vedel poriadne sólovať. O mnoho rokov neskôr som prikúpil aj Got Live If You Want It! (1966, doska vyšla iba v USA, nepliesť si s rovnomenným EP), nakoľko si v posledných rokoch systematicky budujem zbierku rockových živákov zo 60. a 70. rokov. Ale to je iný príbeh.

Poďme na Get Yer Ya-Ya’s Out – táto fráza pochádza z amerického slangu a preložil by som ju akot: Odviaž sa! Inšpiroval sa v skladbe Get Your Yas Yas Out od Blind Boy Fullera. Zachytáva skupinu počas amerického turné (nahrávky sú z 26.-28. novembra 1969) tesne pred vydaním albumu Let It Bleed (28. novembra vyšiel v USA, 5. decembra v Británii). Zostava je klasická, Jagger, Taylor, Richards, Wyman, Watts a sprievodní klavirista Ian Stewart. Inak, mám CD z roka 2012, remaster DSD, ktorý má naozaj krásny zvuk (DR je tuším 12).

K dispozícii máme desať skladieb a ich hlavným zameraním je blues. Sú tu síce dve Berryovky – Carol a Little Queenie, ale dôraz je na vlastnej tvorbe. Nechýba niekoľko nesmrteľných hitov (Jumpin’ Jack Flash, Sympathy For The Devil, Honky Tonk Women a Street Fighting Man) a dokonca aj niekoľko skladieb z čerstvo dokončeného albumu. Ide o skladby Midnight Rambler, Live With Me a o jednu prevzatú bluesovku od Roberta Johnsona -  Love In Vain. Hm, vlastne som nespomenul už iba jednu skladbu, Stray Cat Blues.

Podstatná je atmosféra, koncert znie veľmi vrúcne, zemito a presvedčivo. Iste, aj tieto nahrávky sa upravili v štúdiu, prehrávali sa nejaké vokály, ale to je detail, ktorý nenarúša celkové vyznenie. A to je správne zemité, bahnité, odhaľujúce dreň. A kým zo štúdiovej tvorby ma oslovovali skôr nejaké tie singlové veci, tento album ma baví aj preto, že tam tých hitov zasa toľko nie je. A ak si odmyslím hardrockovú pecku Jumpin’ Jack Flash (mimochodom, údajne ide o najčastejšie hranú skladbu na koncertoch, jej obľuba so mnou ladí, je to kus!), tak ma najviac oslovuje pokojná bluesovka Love In Vain. Stouni vedeli, keď chceli. Každopádne sa im na tomto albume podarilo zachytiť esenciu toho, o čom bluesové muzicírovanie má byť. O sile okamihu, autentickej emócii, neopakovateľnej atmosfére. Tak to na mňa pôsobí, takto to vnímam.

Čo sa týka odozvy, v Británii sa v rebríčku vyšplhal na pekné prvé miesto, čím vytvoril rekord a historický precedens, ide o prvý koncertný album, ktorý sa dostal na špicu hitparády. Aj inde po svete sa držal v prvej desiatke, v USA bol šiesty. Viem, že predajnosť nie je kvalitatívne kritérium, napriek tomu je to indikátor popularity medzi poslucháčmi tých čias. Pokiaľ som to schopný posúdiť, túto obľubu si album udržal dodnes, hoci sa vždy nájdu aj takí, ktorých neoslovuje. Mňa si získal, ťažko povedať, či by sa tak stalo, keby som ho počúval ako tínedžer. Ale to je akademická otázka. Spolu s Let It Bleed a Sticky Fingers ho považujem za najlepší album skupiny. A to je odo mňa veľká pochvala! :)

Jarda P @ 14.12.2023 15:58:05
Na tom, co jsem napsal na den přesně před 12 lety, bych dodnes nezměnil ani čárku.
Patří mezi mých 5 nejoblibenejsich živáků všech dob. Později jsem ještě zkoušel Love You Live, ale na ten by se skutečně hodilo, že jsou RS nejhorší živá kapela na světě. Mick Taylor povýšil kapelu o třídu.

hejkal @ 14.12.2023 16:01:00
Taylor je prakticky jediný dôvod, prečo sa na Rolling Stones aspoň občas pozriem s uznaním v očiach.

zdenek2512 @ 14.12.2023 17:23:15
Rolling Stones nepatří k mým srdcovkám, ale byl jsem na nich dvakrát, na Strahově a v Brně na výstavišti. Tuhle desku nemám ve sbírce, ale podle seznamu skladeb to bude jízda, navíc účast Micka Taylora. Věřím, že se jedna o skvělou desku, i když jsem se zařekl, že nebudu nic kupovat, taky tomto případě udělám vyjímku.

Apache @ 14.12.2023 17:49:35
Mam od Rolling Stones skoro všechno, co nahráli ve studiu od roku 1963 až do roku 1997.
A tím samozřejmě nemyslím jen řadovky, ale i kdejakou raritu, vydanou mimo ně (celkem to dělá nějakých 30 titulů). Ale nemám ani jeden živák, tzn. ani tento. Až dosháním zbytek těch rarit (bude to znamenat koupi asi tak dvou výběrů), možná konečně dám Stounům šanci i naživo. ;-) 
(Zatím mě po této stránce vždy dokonale uspokojil film Let's Spend the Night Together z roku 1982 od Hala Ashbyho, režiséra takových klasik jako Harold a Maude, Návrat domů nebo Byl jsem přitom, který je sestříhaný ze dvou tehdejších koncertů.)
Co se týče hráčské ekvilibristiky, tahle stránka věci mě nikdy nevzrušovala - důležitý je pro mě feeling, a ten oni vždycky měli, ať už s Taylorem nebo bez něj.
V každém případě konkrétně na tenhle živák slyším pět chválu celý život, takže si ho budu muset konečně asi někdy poslechnout. :-)

jiří schwarz @ 16.12.2023 18:36:36
V 90. letech jsem zkompletoval svou diskotéku Rolling Stones, podobně, jako Apache; do r. 1997 vše aspoň v nějakém vydání, včetně živáků, samozřejmě bez výběrů. Album Get Your Ya-Ya´s Out! jsem ale nikdy moc neposlouchal. Slyšel jsem ho prvně o dost později, než ty věci na něm obsažené ve studiových verzích, a nijak zvlášť mě nebralo, na rozdíl od živáku předcházejícího, Got Live If You Want It, které je mou srdcovkou z jejich rané tvorby. Přes minimum poslechů jsem ho v hlavě měl tak za 4*.
Hejkal (díky za připomenutí tohoto alba) jistě dnes ví, že se jeho tatínek dost mýlil (RS jako nejhorší živá kapela). To album má říz. Neřek bych, že je jeho „hlavným zameraním blues“, těch rockových (nebo dejme tomu rock´n´bluesových) náloží je tam nadpolovic. Celkem vzato, poslech po mnoha letech jsem si moc užil. Legrační je, že přesto, že mám asi nejraděj z RS ta 2 alba kolem tohoto (tj. Let It Bleed a Sticky Fingers), a přesto, že jsem vždy považoval Micka Taylora za „nej“ kytaristu RS, až dnes jsem si uvědomil, že možná některé momenty jeho hry na tomhle albu jsou možná jedním z důvodů, proč nedokážu dát 5*. (Další nedokonalost je mírná Jaggerova intonační nejistota v otvíráku Jumpin´Jack Flash.) Místy je Taylor prostě až moc bluesový, a některé jeho vstupy na mě působí, jakoby mu, trochu paradoxně, chyběl ten rockový drive, kterým jinak oplývají RS naživo. Jakoby místy nevěděl, co má hrát, a „netáhne“ dostatečně kapelu. Na mém milovaném Sticky Fingers je víc těch pomalejších bluesových skladeb, a v těch naopak on vyniká. A jakkoli se mi hodnocené album líbí, vím, že na YouTubu jsem viděl např. několik lepších, pozdějších verzí mé oblíbené Sympathy For The Devil s Woodem, přičemž jsem si ho nikdy tak necenil, jako Taylora. A konečně, celková atmosféra toho koncertu v newyorské Madison Square Garden sice docela fajn, ale atmosféru o 4 roky staršího živáku z Newcastlu v Anglii ani náhodou nepřekonala. Vybavuju si, jak líčil Bill Wyman ve své knize Stone Alone, kolik úsilí v 60. letech vydávala kapela pod vedením producenta Oldhama na to, aby dobyli Ameriku. Ale ta jim dlouho nebyla zemí zaslíbenou, a tahle nahrávka mi ten pocit umocňuje.

hejkal @ 16.12.2023 22:14:42
Vďaka za reakciu. Mňa veru ich prvý živák nijako neohúril, ale beriem, že tebe sa páči.

K legendárním Rolling Stones mám vyhraněný vztah. Vybraná alba se mi velmi líbí, ale ta ostatní mi připadají vyčpělá, bez nápadu a jakoby recyklovaná. Bohužel se mi zdá, že těch druhých období bylo víc, i když se mnou zarytí stoneologové nebudou souhlasit. Navíc jsem toho názoru, že hlavní síla a energetický potenciál Rolling Stones byl ukotven zejména v jejich nekonečné koncertní práci. Ve studiu se jim už zdaleka tolik nedařilo a velmi často potřebovali ke zvýraznění instrumentální stránky věci řadů hostů na klávesy, dechy a percussion, aby zamkli ústa všem pochybovačům. Tím ale nechci říci, že už se jim nepodařilo natočit tu a tam nějaký mistrovský kousek….
Myslím, že vynikajícím příkladem jejich koncertní potence je právě album Get Yer Ya – Ya´s Out!, které je opravdu mistrovským kouskem a které předčí mnohá řadová alba, jimiž nás tahle legenda oblažila v dalších letech.
Album jsem získal na počátku sedmdesátých let v indické licenci Dum Dum India. Klasicky hrůzný zvuk a praskot se linul z reproduktorů, ale i přes tento handicap mě album velmi oslovilo.

JUMPIN´ JACK FLASH – po nervózním úvodu je tu pořádně úderný rock s přímým tahem na branku, skladba, která se stala jejich velkým hitem. Dobře vymyšlený kytarový riff, který se táhne jednoduchou melodickou linkou vpřed má patřičnou hutnost a pohlcuje posluchače od prvního tónu. Sound získal na průraznosti, třebaže zpívané hlasy se poněkud ztrácejí. Je to ale správně odvázaný nástup, který zabírá….

CAROL – klasické rockandrollové číslo od Chucka Berryho, který byl pro Stones vděčným inspiračním zdrojem nejen při vytváření coververzí, ale i budování vlastního pojetí bigbítu. Richards se kytarově vyřádí podle berryovského modelu, tak jak má být. V pozadí slyšíme úderný klavír Iana Stewarta (neviditelného členy kapely) a Watts buší do své soupravy s neomylnou dravostí za Wymanovy basové podpory. Skladba jako stvořená pro americké prostředí, kde „přivandrovalci“ z Evropy udělali do rock and rollu pořádný otisk v tom pozitivním slova smyslu….

STRAY CAT BLUES – zvolna se odvíjející bluesové téma. Melodie není nijak složitá, nebo rafinovaná, ale dobře vyhovuje nijak mimořádnému, ale přesto výtečně frázujícímu hlasu Micka Jaggera. Mick Taylor konečně přichází ke slovu, ale jeho kytara je v pozadí přece jenom jaksi utopená za vrstvenými kytarovými doprovody Richardse. Remaster je z r. 1986…. Myslím že dnes by byl zvuk více čitelný, ale otázka stojí, zda vůbec vstupovat do stoneovského soundu, který má svoji osobitost v tom jak zní bez úprav (!?)

LOVE IN VAIN – krásný kousek od legendárního Roberta Johnsona (třebaže na albu je uvedeno lakonicky: traditional). Podle mě jedna z nejsilnějších skladeb na albu vůbec. Richards hraje citlivě a sází svoje rozlamované akordy i jemné ornamenty velmi pečlivě (u něho nezvyklé). Nyní se připojuje i Wattsova a Wymanova rytmika a už je tu Mick Taylor se svou slide-kytarou. Hraje uměřené tóny, ale konečně dostává příležitost se blýsknout v mezihře. Tohle je blues jako řemen. Mráz mě leze po zádech, jak dokáže modulovat tóny a jeho chvějivé bzučení mě prorezonovává až do morku kosti. Škoda, že ho nenechali zahrát sólo ještě alespoň o dva takty déle… Za Richardsem teď kreslí a koloruje s velkou citlivostí a v další mezihře je Taylor ještě rozpoutanější a stylovější. Ani Clapton by to lépe nezahrál!. Ale už je konec…. Publikum to ovšem výrazně ocenilo, že Taylor není žádný župní přebor na kytaru.

MIDNIGHT RAMBLER – dravější skladba je rychlejší blues s legátovými kytarovými akordy. Klasický stoneovský model jejich bigbítu, kde je poznáte hned po prvním tónu. Jako dobře namazaný stroj skladba šlapa a dusá a táhne skvěle frázujícího Jaggera vpřed. Ten se v mezihře na okamžik chopí foukací harmoniky, ale už je zase před mikrofonem jeho syrový projev a skladba získává na rychlosti a odfukuje jako parní stroj s přeznívajícími akordickými akcenty od Richardse. Škoda, že tu jaggerovskou harmoniku slyším poněkud potlačení. Velmi emocionální a expresivní s těžko potlačovaným erotickým nábojem. Zdůrazňování schématu zde hraje velkou roli a drží posluchače v neustálém napětí. Žádná nuda se nekoná…. Pak ovšem dojde k téměř zastavení a bloudivé kytarové tóny jsou v bluesovém tématu. Richards a Taylor se zde mírně vzájemně doplňují a nezní to vůbec špatně. Jagger už ovšem určuje expresivní napětí svým deklamovaným zpěvem, který doprovázejí ostré kytarové záseky a skladba se zvolna rozjíždí a získává opětnou dravost…..

SYMPATHY FOR THE DEVIL – další slavný kousek. Nemá sice ten dramatický předobraz jako studiová verze na Beggars Banquet, ale i tak se zde podařilo zachovat dramatické napětí a pohrávání si se satanským ohněm. Výrazně vypreparovaný kytarový riff se v obměnách táhne celou skladbou. Nesází se na žádné komplikované postupy, ale na přirozenou živočišnou dravost, ve které byla jejich hlavní devíza. Pochválit musím i Wymanovu baskytaru, která se občas pouští do zajímavých obrazců. Kytarové sólo si pohrává s melodickou linkou a dochucuje celou atmosféru pořádně ostrým kořením, které vás dokáže správně nabudit. I zde se prolíná kytarová hra Richardse a Taylora – Taylor je opět trochu víc vzadu než se sluší, aby se neukázalo, že „umí“. Pozorný posluchač tohle ovšem dešifruje, ale může si jenom povzdechnout, víc se s tím nedá dělat. Je ročník 1949 a v době koncertu měl jenom dvacet let, na rozdíl od starých mazáků Jaggera a Richardse…

LIVE WITH ME – dravější skladba vykazuje prvky syrovějšího pojetí bigbítu. V podstatě je to zase rock and roll s jiným kabátem, ale více se tady sází na kytarové pojetí v daných intencích velmi nabuzené. Hlasy jsou trochu zatlumené, ale v tom hutném pojetí se s tím dělat moc nedá. I tak je to ale paráda vytvořit říznou bigbítovou píseň s relativně jednoduchými vyjadřujícími prostředky….

LITTLE QUEENIE – král kytarového rock and rollu Chuck Berry posloužil Stones další skladbu ze svého repertoáru. Dusající rytmus kytarových doprovodu v berryovském duchu doprovází klavírní hra Iana Stewarta (na albu ostatně utajeného v seznamu účinkujících hráčů…). V době kdy na londýnské scéně rockové kapely prozkoumávaly nové neznámé mapy rockové hudby, Stones se koncertně přidržovali starého dobrého rock and rollu a dělali to v dané oblasti asi nejlépe na světě. Nic víc, nic míň.

HONKY TONK WOMEN – pravděpodobně nejslavnější skladba na albu a také jedna z klíčových v jejich dlouholeté hudební kariéře, kterou skoro nikdy na koncertech nevynechávali a nevynechávají do dnešních dnů… Vymyslet úderný a valivý riff, jaký se podařilo v téhle skladbě je kumštem už samo o sobě. Simplicity od expression! Skladba, která inspirovaly řadu jiných skupin a dále bude inspirovat a nijak nevadí, že se zde prohazují pouze základní akordy. Jagger ji dokáže procítit do morku kosti a kapela rozehrát v grandiózním rockandrollovém stylu. Kytarové vyhrávky mají napětí, stejně jako občasně tušený klavír, zakryty syrovým bažinatým zvukem richardsovských partů…..

STREET FIGHTING MAN – bouřící davy náš pomalu dovádějí k poslední skladbě, opět z Beggars Banquet. Další dobře vypreparovaný nástup – s výraznou rockovou obměnou, která krátce vstoupí do hutného tématu. Agresivní, nekompromisní a dravé jako „Pouliční bojovník“, který hájí svou pošramocenou pověst. Stones se zde podařilo postoupit na okraj hardrockového modelu. Sice se o něho jenom otřeli, ale zdařile. Povedená věc!

Koncertní záznam z Madison Square Garden v New Yorku v listopadu 1969 se opravdu vydařil. Ostatně remasterovaný zvuk albu velmi prospěl. Album mám rád z mnoha důvodů, jednak je zde výtečný koncertní playlist dobře vybraných skladeb a také proto, že zde hraje Mick Taylor – podle mého názoru nejlepší kytarista, který kdy nosil jméno Rolling Stone. Ani Brian Jones, ani Keith Richards nebo Ron Wood ho nepřekonávají. On je nositelem blues a jemné precizní práce s tónem a výrazem a John Mayall dobře věděl, proč ho nechal působit déle než jiné kytaristy v rámci Bluesbreakers. Na albu je jeho přítomnost čitelná, třebaže ne taková jako u Mayalla a i když je Richards výtečný kytarista rock and rollu, blues v jeho podání mě nepřesvědčuje – rockandrollový prostor nepřekročil. Škoda, že si tohle Jagger a Richards neuvědomovali a že mu neposkytli více prostoru. Hudba Rolling Stones by tak určitě získala větší instrumentální uznání, o které vždycky více či méně (ale spíše více) museli bojovat s hudebními kritiky a kytarovými metodiky….
Také mjsem rád, že zde neřádí nějaká výrazná dechová sekce, ale nějaké dvě vokalistky by nebyly k zahození (!?)
Album má sice poněkud přiblblý obal (třebaže Russelova výtvarná koláž uvnitř bookletu je zajímavá), ale i tak albu dám rád plný počet hvězdiček, protože je opravdu v dané oblasti velmi zdařilé a přesvědčivé.





reagovat

Jarda P @ 14.12.2011 19:05:41
Tato deska v edici Dumdum byla moje první od Rolling Stones. A je to podle mě jeden z nejlepších živáků všech dob. Zvuk kapely už se nikdy naživo nepodařilo zopakovat, hlavně díky absenci kytařy Micka Taylora, který měl zásadní podíl na nejlepších studiovkách RS v letech 1971-74. Pod vlivem tohoto živáku jsem měl ve svých studentských letech problém se vyrovnat se zvukem studiovek jako Beggars Banquet a Let It Bleed. Vyjímečnost desky je umocněna remastrovanou verzí z nedávné doby, jejíž zvuk je s původní verzí nesrovnatelný.

merhaut @ 14.12.2011 19:45:16
Jsme na tom Jardo stejně. První deska, mladistvej problém se studiovkama:-) To kouzlo soundu desky se jmenuje otevřené ladění. Do Stones je přinesl Taylor. Píše o tom Richards v Life, i Ken Hensley ve své biografii (s Taylorem nějaký čas bydlel a učil se od něj).