Reakce na recenzi:

Petr Gerneš - @ 23.06.2013

Tak tuhle desku jsem objevil o Vánocích 2011 v naší sbírce starých vinylů. Byl jsem nadšen, nebot´ jsem předtím o Livin´ Blues slyšel mnohá slova chvály, a tak jsem zatoužil seznámit se s tímto zajímavým hudebním fenoménem.
Nuže, nyní, na počátku horkého léta 2013, po tisícstém poslechu tohoto skvělého živáku musím uznat, že tohle seznámení bylo výborný nápad, a možná nejlepší dárek k oněm Vánocům, který jsem si sám nadělil. Tato kapela, soudě především podle této desky, patří ke klenotům světového hard-rocku, a je podle mne tudíž srovnatelná i s takovými veličinami jako Deep Purple nebo Black Sabbath.


Album otvírá výtečná vypalovačka BLACK SPIDER WOMAN, jíž kraluje Frederikszův farlowovský vokál, podpořený Obergovou kytarou, která mistrovsky čaruje se silným hlavním motivem, a jež v půli skladby přejde do perfektně vygradovaného sóla, které patří k těm nejlepším, co jsem v tvrdém rocku slyšel. Rytmika nezaostává, naopak perfektně doplňuje zbylé dva členy a tvoří skvělou kulisu pro jejich oslňující exhibice.


V I´M A RAMBLER kapela zapluje do poněkud jiných vod. Zahraje nám perfektní bílé blues, plné tryskajících emocí, které se podle mne dá srovnávat se starými mayallovkami. Především Obergova kytara toto srovnání může evokovat, nebot´ tento pozapomenutý holandský mistr se zde vybičuje k výkonu vskutku až claptonovskému.


A u blues ještě chvíli zůstaneme. Frederiksz okamžitě po skončení RAMBLERA uvede svojí perfektní angličtinou klasickou dixonovku HOOCHIE COOCHIE MAN, proslavenou především mistrovským podáním Muddyho Waterse. O kvalitách této skladby již dnes není možné pochybovat, a pokud se tohoto fláku chopí Livin´ Blues, úspěch je zaručen. Blues, co dupe jako slon, dorazí do vašeho obýváku a převrátí ho vzhůru nohama.


Pak tu máme druhou stranu desky, opět začínající svižnou vodvazovkou, sice ne tak dobrou jako BLACK SPIDER WOMAN, ale rozhodně ne špatnou. CRAZY JOE je podle mne příjemná vyřvávačka, která měla určitě na velkých pódiích, kde Livin´ Blues vystupovali, své veliké kouzlo, které je na desce ještě vcelku silně cítit.


A poté tu máme I WONDER, jemnou, jakoby soulovou baladu, jeden z nejsilnějších počinů vůbec. Pokud je pravda tvrzení, že výborná hard-rocková kapela se pozná podle toho, jak zvládne ploužák, tak již nevím, jak jakým pozitivním přídavným jménem Livin´ Blues poctím.


V L.B. BOOGIE Frederiksz perfektně využívá své charisma a zapojuje do hudebního procesu i publikum. Daří se mu to na výbornou, z gramofonu zní výtečně sladěná, tisícihlavá kapela, která spolu vytváří vskutku nadčasový celek.


A tato velesestava toto album i uzavírá. Skoro na konci platně Oberg rozpálí další klasiku, BONEY MORONEY, ve které ,,základní kvarteto" využívá veškerý svůj potenciál, a vytváří coververzi, která se originálu kvalitativně více než vyrovná.

A tímto příjemným rozloučením toto velké hudební dobrodružství končí, a já mohu jen konstatovat, že jsem nucen dát zas těch pět bodů.